F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

slovanský! Slyšeli teď, jak se rozšíří, až k Persii a Indii, zpátky zas až tam, odkud vyšel. České království dojde zvelebení a Polsko zas pokvete a Rusko, to poroste – Slavný národe slovanský, bůh veliké věci na tobě a skrze tebe zjeví světu!‘

      Velebný pane, já se třás a v tu chvíli jsem zapomněl, že je Dobrovský nemocen, že to je – To byl jako prorok a řeč jeho uchvátila srdce. Pelcl byl také jako pěna. Ale procitli jsme, a když jsme odcházeli, bylo nám smutno.“

      Kramerius se odmlčel. V pokoji, pod jehož klenutím houstlo šero a obrazy na stěnách zčernaly i sošky, nastalo hluboké ticho. P. Vrba seděl sehnutě, s tváří po Krameriovi obrácenou, až pojednou zhluboka povzdechl. Host potáhl stolici a sedaje na ni dokončoval:

      „Veřejí, do smrti na to nezapomenu. V ten okamžik, já nevím, jak se stalo, ale já věřil a byl jsem jako u vytržení. Ale pak, když Dobrovský začal zas přecházet pokojem a pořád zlobivě a tak s opovržením: ‚Kacafirkové! Kacafirkové!‘ to jsme se probudili.

      Hned za dveřmi jsme si oba povzdechli a na schodech se Pelcl zastaví a povídá:

      ,Rozuměli? V tom zmatení zjevil, nač myslí, co ho tíží a čeho si toužebně přeje. To je Slovan, ó jistě nej větší! Pánbůh ho pozdrav!‘ “

      „A je teď líp?“ optal se tišeji, s patrným účastenstvím starý kněz.

      „Je, jen aby tak vydrželo. Ale medle, vlastenče, už je skoro tma.“

      Za chvilku Kramerius odešel. P. Vrba ani nerozsvítil. Dlouho zůstal tak v šeru: myslil na Dobrovského, jeho „proroctví“, jak by těch sto tisíc mužů chtěl sehnat. Té noci dobře spal a také nazejtří bylo mu líp. Nemoc se ponenáhlu lepšila. Už mohl vstát a došourat se k starému černému stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule. První bylo, že si opsal do svých memorabilií verše pana Nejedlého O bitvě černopolské, kteréž také staré Hanělce přečetl. Nějak mu to málo chválila a nadto se i optala, má-li to skládání také nějakou notu. A tu ji starý pán mrzutě odbyl.

      Za chvíli se však u něho pojednou vyjasnilo, když mu kluk z tiskárny, z České expedice, od pana Krameria, přinesl ceduličku, na kteréž bylo napsáno:

      „Oznamuju, mnohovzácné poctivosti pane vlastenče, radostnou novinu, že pokoj zatím“ (to slovíčko bylo podtrženo) „až do plného pqjfcvrzení a podepsání jeho zjednán jest. Pokoje poslové překvapili vojska v Itálii i v říši uprostřed ohně a mečů blyštících. Proslýchá se, že císař pán Francouzům Nydrlandů postoupil —“

      P. Vrba pozvedl svých očí ke stropu a zhluboka povzdechl.

      „Deo gratias!“

      Pak hned sháněl hůl a kabát a ven. Ode dveří se však vrátil ke stolu, odkiidž vzal Nejedlého báseň a strčil ji do kapsy. Daleko se nepustil, jen přes dvůr, k sousedce, k paní Markové, oznámit jí veselou novinu.

      Stará paní v bílém čepečku byla velmi potěšena, že se velebný pán už tak sebral a že si na ni vzpomněl.

      Stírala prach ze židle, ale hned si vzpomněla, že má škaredou starou zástěru. Vešla, pořád se omlouvajíc, kvapně vedle do pokojíčku, odkud se vrátila s čistou zástěrou a s čerstvým šátkem přes prsa uvázaným, s tím, jenž měl tištěné pastýřky (již vyrudlé) na okraji, a hned stoličku sháněla velebnému pánu pod nohy.

      Ten ještě nesedl a již ohlašoval novinu. Paní Marková měla radost, a to že je dobře, však že už byl čas, alespoň teď bude zas maso lacirější a všechno, když ti cizinci, co se do Prahy nahrnuli, zas odjedou.

      „Oni to, velebný pane, neviděli – ale veřejí – všude samý Francouz nebo Němec z říše, a jak by ne, kolik tisíc se jich sem sběhlo. A k tomu garda na Hradě, u Svatého Jiří je jí plno, jak by pak všemu ňenaskočilo, to musí být drahota.“

      „A dvůr —“

      „Ti oni teď taky neostanou.“

      „A ta francouzská princezna – Slyšeli o ní?“

      „Slyšet? Já ji viděla, velebný pane! Na vlastní oči viděla. Bože můj, berušku drahou, ubohou —“

      „Kde, kde,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

      „Nahoře, u Sv. Víta, aigentlich, šly z kostela, jako princezny, a knížata taky, a jak se tak na ni podívám, bildšén, líbezná, krása, povídám, po matce, a taková frajndlich – a tak ainfach – a mladinká, ať jí je osmnáct. Každý se jen po ní obracel, jen po ní. Jak by ne! Když tak člověk vzpomene, co zkusila a že rodiče museli na krvavé lešení —“

      „Ano, ano. Jakubíni – vidějí, krvežíznivci!“

      „Mně se zalily oči, velebný pane, a nebyla jsem sama.“

      „Věřím, věřím. Jen aby mně neujela, taky bych ji rád spatřil. A ti jakubíni! A taky dostali,“ a už to chytl. Hned rozpínal kabát a vytahoval Nejedlého báseň. Stará paní stála u prádelníku, nad nímž visely v rámečkách dvě siluety s mašlemi v týle a mezi siluetami mosazné pouzdro se skleněným víčkem, pod nímž ve stříbrných dracounových květech bylo vidět malý svatý obrázek bledých vodových barev a ceduličku s vyrudlým nápisem, označujícím jméno světce, z něhož kostičku kryly ty dracounové arabesky. Paní Marková poslouchala pozorně, nutila se, oči nespustila ze starého kněze, jenž, maje papír v rukou před sebou, pokrucoval šedou hlavou.

      „Moc pěkné!“ zašveholila, když dočetl a oči na ni upřel, aby seznal dojem. „Moc pěkné, ale trochu moc vysoko, našinec tomu všemu ani dobře nerozumí.“

      To souseda v duchu zamrzelo. Nadál se většího účinku a úspěchu. Poněkud zklamán vrátil se do svého bytu, kamž za chvíli poté přišel doktor Held. Nic neříkal, že se pacient už pustil z pokoje, ano doložil, že už bude moci brzo ven.

      „Stromy jim začínají krásně kvést, obzvláště v Kanálce je tuze příjemně. Však jich tam za nějaký den vyprovodím. A k Thámům jdu dnes asi naposled.“

      Šel tam odpoledne. Thám byl doma a zavedl ho do druhého pokoje. Paní Butteauová, která již dva dni neležela v posteli a mohla přecházeti pokojem, seděla právě ve staré lenošce, hodně přepadlá, s čepcem na hlavě, s velikým, už starším šátkem přes ramena a v bačkorách na nohou. Paula u okna něco šila; hned přistoupila k lenošce, jakmile doktor vstoupil.

      Stará paní, velice mu vděčná, že ji pozdravil, vítala ho radostně a oddaně., že je tak mnoho laskavý a starostlivý, že ho dnes ani nečekala. Betyna že také tak myslila. Hned se také omlouvala, že ho ani neuctí, ale až sama bude moct, že jim pan doktor musí prokázat čest a přijít, že mu ukáže, jaké kafíčko umí uvařit.

      Paule se mihl po tváři zarudlý stín. Doktor kvapně děkoval a zamlouval, radě, aby za dva tři dni, bude-li tak pěkně jako dnes, vyšla na zahradu a pak také ven na čerstvé povětří. A dodal:

      „Nu a máj je tu, tady paní dcera a přítel Thám pojedou s divadlem do Teplic a vezmou jich s sebou.“

      Všiml si, že Thámová paní, která tiše stála u lenošky, sebou hnula a nějak polekaně k němu vzhlédla.

      „Já myslila, pane doktor, že by maminka měla letos právě zůstat. Taková daleká cesta jí neposlouží. Pohodlných kočárů nemáme —“

      Thám pohlédl na ženu v úžasu a kvapně se optal:

      „A kdo by maminku opatroval?“

      „Zůstala bych tu s ní.“ Odvětila hned, ale na něj se ani nepodívala.

      „To