F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

nehrála a když on jich nemohl navštívit. A teď – co ho čeká —

      Povzdechl. Zapomněla na stromy, na jejich květy, nevšimla si motýla, jenž jí takořka před nohama vyletěl z nějakého květu.

      Amling dotkl se jejího nastávajícího odjezdu, a stesk ji chytil. Nikdy jí tak nebylo. Jindy se těšila, a teď!

      A řekl, co se také jí mihlo, že mine kolik měsíců, nežli se zas uvidí, teď že to je snad naposled. A když už musí jet, aby mu popřála ještě jednou s ní promluvit.

      Zastavila se, upřela na něj oči.

      „Přijdete k nám —“

      „To již sotva, leda ještě jednou, abych s vámi samotnou —“

      „To nejde, není možná!“ vpadla kvapně jako ve strachu. „Vždyť teď —“

      „Jsme sami, a přece nejsme. Přijďte sem zítra!“

      „Ne, ne —“ Bránila se, hlas však nezněl rozhodně, a jak vážně, skoro přísně před se pohleděla, zdálo se mu, že počítá, přemýšlí, jak by – Okamžik čekal mlčky, pak tiše, vroucně zavanulo jeho: „Prosím vás —“

      Obrátila se k němu a líce zjasnělo jí jako úsměvem.

      „A což kdybych snad ani nejela – Mamince se nechce, bojí se cesty, a já o maminku —“

      „A vy byste zůstala, a —“ nedomluvil; nechtěl jménem jejího muže hodit jí stín.

      „Musila bych tu být s maminkou.“ Viděla, jak mu zasvitlo v očích. A hnul sebou živě.

      „Ale nevím, bude-li možná,“ dodala tišším hlasem, starostně, s obavou.

      „Bude, bude, když vy budete chtít!“ chtěl ji vzít za ruku. Než vtom se sehnula a trhala rychle, nervózně chudobky, jichž bylo v trávě jako nakropeno.

      „O kdybyste chtěla! Vyslyšte mne, ustesknu si tu bez vás.“ Prosil lítostivě a úlisně zároveň. Nechala květů, vzpřímila se. Podával jí ruku. Nemohla již odmítnout; ale dřív mžikem pohlédla cestou před se a hned také dolů. Tam jí zrak uvázl a slabě vykřikla. Amling se tam také obrátil. U paní Butteauové někdo stál a rozmlouval s ní.

      „To je on!“ zvolal Amling prudce, jako popuzen.

      „Doktor Held!“ Obrátila se po Amlingovi.

      „Ano, byl u vás, ale ani se nezmínil, že sem půjde.“

      Paní Thámové se kmitlo podezření, že snad muž – A hned zas ji obava zmohla.

      „Viděl-li —“ Rychle se obrátila obličejem k vile. „Což se ho bojíte?!“

      „Je s Thámem tuze zadobře, a kdyby mu řekl —“ Po tváři se jí uložil stín chmury.

      V nejistotě a čekajíc upokojení dodala:

      „Snad nás neviděl.“

      „A když, tak jistě nepoznal —“

      „Snad —“ Vykročila a již se neobrátila. Okamžik mlčela, až pojednou promluvila ohlas myšlének a obav, jež se jí hrnuly.

      „Co ona maminka – Pojďte, pojďte, ať se dostaneme dál. Ještě tam stojí? Podívejte se, ale hned se zas ohlédněte.“

      „Ještě tam stojí.“ Co se podíval, byla už paní Thámová kousek dál, výš. Když ji dohonil, zastavila se. Ukázala na nebe.

      „Podívejte se, dál už nemůžeme.“

      Za vilou na vrchu, za jejími stromy se nebe kabonilo. Mrak tam vyvstal a rostl letem v černavu, od níž odrážely se v popředí koruny kvetoucích stromů.

      „Bude pršet, pane Amling. A maminka dole – musím zpátky. Ještě tam doktor stojí?“

      „Ne, už se kloní, odchází.“

      „Ohlíží se?“

      Amling postřehl, že se Held, jda od paní Butteauové dál, směrem k bráně Kanálské zahrady a k městu, ohlédl jednou, podruhé, ale zapřel to pro upokojení paní Thámové.

      „Ne, neohlédl se, jde rovnou, už zachází za stromy, je pryč.“

      Paní Thámová se obrátila směrem dolů k cestě, kde její matka seděla.

      „Pojďte honem dolů.“

      „Půjdu, hned, ale nepojedete do Teplic, není-li pravda?“ A nehýbal se z místa.

      „Nevím. Ten,“ a ukázala za doktorem, „mohl by,“ chtěla říci „všechno pokazit“, ale nevyslovila toho.

      „Doktor?! A kdybyste snad – přece – musila, budu ještě s vámi mluvit?“

      Vítr zašuměl, projel korunami, až se z nich květy rozsypaly bělostnou prškou.

      „Pojďte, pojďte,“ naléhala, „ať maminka —“Jak vykročila, ohlédla se po mraku, jenž za nimi stál vysoko již po nebi, takže v tu stranu bylo jako slitina za kvetoucími stromy. Amling musil rychle vykročiti, aby byl paní Thámové po boku. Šel těsně vedle ní a chytl ji za ruku.

      „Prosím vás, přijdete?“

      „Vy jste hrozný, pusťte mne, maminka —“ Červené skvrny proskočily jí po tvářích.

      Pustil její ruku, prosbu však opakoval, vášnivě, nedbaje ničeho: „Přijdete?“

      „Já nepojedu!“ Vyrazila náhle a sklonila hlavu, jakoby před větrem, všecka zardělá. A tak šla v chvatu dál a vítr, v němž se mladá tráva chvěla, dul do jejích světlých šatů. K lavičce došla dřív než Amling, ale vzrušená, jako udýchaná. Ještě však k ní nedokročila a již dychtivě vyhrkla:

      „Viděl nás? Doktor?“

      „Myslím, že ne, ale proč taky chodíš —“ Řekla to káravě, ač ne ostře. „A neptal se po mně?!“

      „Ptal; řekla jsem, žes zapomněla v zahradě vádrle.“

      Vtom došel Amling. Byla řeč o mraku, o dešti, že je na spadnutí. Vydali se bez meškání domů. Paní Butteauová se ptala, zdali něco viděli, jaká je vyhlídka.

      Amling odpovídal. Paula mlčela a byla i dále roztržitá. U brány se Amling poroučel, a když ho paní Butteauová zvala, aby se stavil u nich, omluvil se, že musí napravo k Poříčské bráně, že slíbil na tuto chvíli kolegovi Arnoldimu. Paní Thámové stiskl vřele ruku. Poslední jeho pohled také mluvil.

      Když zašel, ptala se hned paní Thámová na doktora Helda, jak přišel do aleje, co chtěl. Paní Butteauová jí vykládala, že byl v Kanálské zahradě, že také kvůli lidem hledal víc poklidnou cestu, a když se vracel —

      „Stran Teplic neříkal nic?“

      „Sama jsem začala, že je mi nevolno, že nemohu na nohy, že ostanu tady.“

      „A on nechtěl dovolit, viďte —“

      „Ani ne“ (zapřela kvůli dceři, že jí naléhavě zas radil, aby jela), „ale divil se.“

      „A mne neviděl?“

      „Ne, neříkal nic; a také vždyť jste byli hodný kus —“

      „A kdyby viděl, copak na tom, vždyť, ale kvůli Thámovi, ten by zas dělal —“

      „No vždyť; toť já vím, holečku, proto jsem mu taky řekla, žes v zahradě. Povídal, že se byl u nás rozloučit.“

      „No,“ mladá paní pohnula pohrdlivě rtem, „kvůli mně nepřišel.“ Pojednou však se tón jejího hlasu uvolnil uspokojením.

      „To