F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

bez mráčku bylo ještě jasné, po ulici však, mezi domy ulehly stíny podvečera; toliko okna nejvyšších pater proti západu leskla se zhasínajícím zlatým zásvitem. V měkkém prvním soumraku temněl proud lidí. Jen jasnější barvy, pestrá pštrosí péra a pentle dámských kloboučků, běl vlá-senek a účesů, cihlové, světlomodré kabáty a fraky a mezi nimi bělostné uniformy vojenské i pestré šátky dam přes ramena volně přehozené, jejich špencry živých barev, prosté nebo á collet s krátkými límci, a mantlety světle odrážely se z proudu a nesly se jím v stálé proměně jako pestré vlny.

      Thám s Heldem zapadli do něho a chvilku nemohli spolu mluvit, jak je proud sevřel a šum jeho jim sluch zalehl.

      Hokyně skládaly už své krámečky, ale kluci preclikáři s preclíky nastrčenými na vysoké tyči přes tu chvíli zahvízdali na píšťaly, hned tu, hned tam.

      Thám s Heldem dostali se až k samému zábradlí pod stromy Staré aleje. Held začal opět hovor, tj. pokračoval v něm, o divadle.

      „Pojede vaše společnost na léto zase do Karlových Varů?“

      „Ne, letos pojedeme do Teplic.“

      „Ták?“ divil se Held. „Já myslil, když teď baron Stenzsch převzal vaše divadlo – Ten může přece něco na to dát, léto by tu snad vydržel; ať připlácí, když je toho takový milovník.“

      „Je.“ Thám se usmál. „A baletu ještě víc. A připlácí už beztoho, až se ohýbá. Ale přes léto musí také ven.“

      „Jak s českými hrami, přeje jim?“

      „Není proti nim, ale ani večeru jim nepřidá. To je ta svízel, milý doktore,“ povzdechl Thám upřímně, kdežto do té chvíle lhostejněji odpovídal, hledě před se. „My jsme pořád jen v podruží, pořád jen z milosti, my čeští sprosťáčkové. A když také ani u svých, u našinců, nemáme dost podpory. Lepší nás opouštějí, vědí, jako Majober. Toho je škoda, to byl tuze šikovný režisér našich českých představení.“

      „Chyť se profesury —“

      „Na Akademickém gymnasiu je mu ovšem líp, pěkně v suchu. Ale kdyby tak každý – Mne by snad taky zas vzali do ouřadu, ale – To by byl konec těch chudých začátků. Kdybychom aspoň při té trampotě se mohli víc hýbat. Kdybychom měli takhle své divadlo!“ Mluvil už vřele. „Divěji se? Ó já bych je chtěl udržet, třebaže se nám teď posmívají, našim hrám, a všemu – No, ale teď, když je zle,“ tón hořkl a osten úsměšku bylo z něho cítit, ,,á to je něco jiného! To volají: Čechové! Čechové! To jsme národ, to jsme tady, ale jinač? Velké divadlo má des Volkes edeler Teil – my nic, nás nechají si jen v neděli, ve svátek a jen v té ratejně zahrát. Tam nechodí der Mann von besserem Gefühl, v lepším kabátě se nemluví česky – Vidějí, jak se po nás ohlížejí, že doktoři —,“ dodal žíhavě, schválně, jak se trpce rozehřál, a když postřehl, že průvodce jeho v záchvatu náhlého ostychu a studu nějak poplašeně se ohlížel.

      Thám nedomluvil a Held neodpověděl. Před nimi, to docházeli na konec aleje, v níž právě rozsvěcovali olejové lampy na červenobílých kolech, strhl se náhlý šum a ruch. Všechen proud se rázem ucpal. Nikdo nemohl dál, kolem nastala pojednou tlačenice. Pokřikovali, dotazovali se, co se děje, co se stalo, natahovali krky, všecko se obracelo kupředu, směrem ku Prašné bráně. Mnozí se začali tlačit, prodírat se bokem, lokty.

      Ti, které prudký náraz tlačícího se davu tiskl k zábradlí nebo je již tam přirazil, bránili se, křičeli, láli. Tu ten přelízal, jiní sbíhali z chodníku. A z protějšího také. Dav se rozlil ulicí, ale dál naproti na rohu u obezděné zahrady vedle Prašné brány shlukoval se zase v mrak a rostl. Černalo se tam lidmi.

      Held s Thámem nemohli chvilku ani vpřed ani dozadu. Pak je hlučící proud strhl a nesl je. Jak se tak dostali bfíže ku Prašné bráně, zaslechli z hučení a z pokřiků zástupu hlučný dusot koní na dlažbě, pak signál vojenské trouby zalehl podvečerem, a vtom zahlédli přes spoustu hlav jako přes zčeřenou černou hladinu řadu helmic s černými hřebeny, bílé pláště, tasené palaše, které se mdle leskly.

      Oddělení kyrysníků jelo k otlučené Prašné bráně, jejíž nízká cihlová střecha již ztemněla. Koním bylo sotva hlavy vidět pro množství, ale jezdcové nad ně vynikali, všichni v bílých pláštích, všichni velké postavy. Jako zjevení se nesli nad zástupem, mlčky, vážně, s tasenou zbraní, a zanikali v temném klenutí Prašné brány, před níž hořící lucerna šlehala po jejich bílých pláštích zarudlými pruhy.

      V dusot koní zarachotila lomozně kola. Hned za jezdci ukázaly se vozy, čtyřmi tažené, dva, pět, šest, celá řada jich; konce neměly, samé nákladní vozy, a v každém po čtyřech, v některých až po šesti koních. Pacholci v tmavých pláštích seděli v sedlech na podsedních a po stranách ve větších mezerách jel kyrysník za kyrysníkem.

      Dláždění se ozývalo cvakotem podkov, zpod nichž chvílemi jiskry prostřikly, a rachotem kol; ti, kteří blíže stáli, slyšeli řinkot držení a řetězů. Všecko jelo nekonečnou řadou od Poříčské brány, vynořujíc se z temna ulice Hyberňáckým náměstím ku Prašné bráně, v červenavých zákmitech několika olejových svítilen na zdech.

      Lid stál vpravo vlevo, jako hradba, ale rozčiloval se. Pohnutí ho zchvátilo jako vítr klasný lán; ne pro ten nekonečný řad koní, vozů a jezdců (nejeden podobný jel tudy poslední čas), ale ti tu všichni přijížděli z Vídně a přiváželi majetek dvoru.

      Přijížděli! Utíkali. Dvůr se stěhuje, prchá před nepřítelem. Francouz je na cestě do Rakous —

      Kde se vzalo, žádný nevěděl, letělo však zástupy, tohleto že jest jenom začátek, za těmi že přijde ještě množství povozů, a také arciknížata a arci-kněžny s německou gardou, všeckno že je na útěku, ve Vídni strach a zmatek, všecko že prchá, na vídeňské silnici že není hnutí pro spoustu kočárů a vozů. A to rozechvělo a děsilo, a strach, jejž od loňska ještě měli v kostech, ozval se prudce, že tentokráte Francouzů nikdo nezadrží, to že již vtrhnou až sem —

      Thám se zpočátku po Heldovi ohlížel, aby se mu neztratil. Také ho měl chvíli pořád po boku, pak se mu jen ozval, když ho volal. Hned potom však schvátil proud mladého doktora.

      Thám se dostal až poblíž k bývalému hybernskému klášteru, nyní jejich divadlu, kam se chtěl protlačit. A skoro u samého uvázl a musil zůstat. Stržen výjevem, zapomněl na Helda; jejich divadlo mu však připadlo, to že dnes bude zase prázdno, jako by vymet, že snad ani nezačali.

      Trvalo dlouho, nežli proud vozů a jezdců přejel houstnoucím šerem a zarudlými prošlehy svítilen, nežli za vozy se objevil zbytný houf, nové oddělení kyrysníků v bílých pláštích, a nežli zajeli do Prašné brány. Tu teprve se dostal Thám do divadla. Bylo tam, jak tušil, jako by vyplákl. Zastavil se za jevištěm přeptat se, jak bude se zkouškami k české hře (chystali Bruncvíkovu cestu do Prahy), a vrátil se hned, jakmile svou věc vyřídil. Zamířil zase zpátky a mínil rovnou domů.

      Šel opět Starou alejí. Před hospodou U černé růže vedle Nosticova paláce musil se zastaviti. U průjezdu pod svítilnou stál herec Svoboda, kolega Thámův, vytáhlý, suchý, ve fraku cihlové barvy a v květované vestě. V německých představeních hrával sluhy, v českých druhé milovníky a intriganty.

      Pohvizdoval si a na dlani své pravice balancoval těžkou, krátkou holí, která byla po nejnovější módě. Jak Tháma zočil, jako ostříž po něm vykročil.

      „Herr von Tham! Herr von Tham!“ Dvěma