F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

vycházel zamyšleně z domu U Bohuslavů. Před týdnem se divil, že paní Thámová nechce letos do Teplic. Ale stará, matka, měla ještě sto chutí, a dnes už také ona – To dceři povoluje. A co ta, proč ta —

      Ale pak ty úvahy všechny se rozplynuly jako mráček dýmu, jak šel dál, vzhůru Koňským trhem. Nebe vysoké, krásně modré, zářilo, vzduch byl čistý, průhledný, všechno v něm svěžejší a tak určité, barva i tvar, a lidí na vyschlé dlažbě jako broučků. Všude lehké jarní obleky a samá veselá barva, páni s hůlčičkami, většinou ve střevících, v punčochách, dámy bez špencrů, leda jen v salopu, mnohé již s vádrlaty v rukou. Tak se to všechno pestřilo jako strakatý záhon, zdola od Alejí vzhůru Koňským trhem k bráně, kolem statuí, kolem kašen, do nichž voda hrčela plnějším obloukem a metala pablesky v zářícím jarním slunci.

      Samy pusté hradby vpravo vlevo od Koňské brány se projasnily; leckdes svítilo v jejich svahu zlato pampelišek a zelenal se svěží koberec mladé trávy.

      Held se bral také k bráně. Chtěl ven do polí, do Kanálské zahrady.

      Lístku vstupného, jakého bylo od loňska třeba, neměl; ale vrátný ho znal, neboť Held nejednou byl jako medik pozván do panského domu, aby vypomohl při hudebních číslech, když hrabě Canal měl velkou společnost.

      Před branou potkal mladý doktor P. Vrbu. Přicházel silnicí od Olšan, v černých punčochách, v šosatém tmavém kabátě a ještě v čepici, ač bylo teplo. Opíral se o hůl a šel zvolna. Vykřikl skoro hlasem, když jej doktor, kterého nezhlédl, zastavil.

      „Tak už do polí, velebný pane, no, to je dobře.“

      „To je má první cesta, doktůrku; byl jsem na Olšanech, navštívit, vědí —“

      „Pana faráře.“

      „Chudák. Hrob se mu už hustě zelená. Poseděl jsem si u něho – Co jsme se naškádlili, nahašteřili, to on rád – a teď jsme mlčeli oba, oba —“

      „A co nohy, velebný pane.“

      „Už to jde, chválabohu.“

      „Tak by snad mohli otočit, se mnou —“

      „A kam?“

      „Do Kanálské zahrady.“ P. Vrba sebou trhl.

      „A pánbůh chraň! A to ne, to ne. O nohy by nešlo, ty by vydržely, ale já, tam do té frajmaurské zahrady, k tomu obrfrajmaurovi, k jejich kápu?“ V očích starému knězi sršivě problesklo a hlas se mu rozhorloval. „Snad na nějakou frajmaurskou slavnost, ne?“

      „Ale vždyť už nic není, velebný pane! Frajmaurské spolky jsou zakázány.“

      „No tak si jdou,“ skoro mrzutě rozhodoval P. Vrba, „ale když by mermomocí se mnou chtěli,“ tu se zas usmál, „tak jdou se mnou na Hradčana. Už se odtamtud začínají Vídeňáci zas stěhovat.“

      „Ano, už mnoho vozů zas odjelo do Vídně. Odvážejí, co sem uklidili.“

      „Ale aby mně také neodvezli tu mou milou princeznu královskou, francouzskou.“

      „O tom ještě není nic slyšet. Ale doprovodím jich.“

      Smluvili se a rozešli.

      Doktor, minuv ve bráně vojáky strážné s copánky, v bílé uniformě, dostal se hned do polí. Ze silnice k Olšanům zabočil nalevo a kolem soukromých zahrad, v nichž jabloně byly obaleny květem, a kolem hospodářství patřícího ke Kanálské zahradě, zařízené po anglicku v mělkém ouvale a po jeho nenáhlých svazích, došel ke hlavnímu vchodu.

      Nad branou, pěkně kovanou, vznášel se baldachýn košatých topolů, kaštanů i líp, za nimiž dál se pod klenutím starých kaštanů zelenavě smrákalo celým ouvalem, až na jeho konec, kdež z měkkého zášeří stromů a křovin probělával se ve břehu zděný výklenek a za ním dál pod stromy průčelí prostinkého chrámce studnu kryjícího.

      Doktor Held jen na okamžik váhal. Nalevo výš, nad ouvalem, kde ještě prošlehovaly po stromech i křovinách zlaté pruhy paprsků a kde vršky vysokých topolů v aleji byly zality zářivou zátopou, bylo dost lidí. Procházeli se mezi stromy a houštím, po stezkách, z nichž jedna vedla ke skleníkům na kraji, v boku zahrady.

      Níž v ouvale bylo skoro prázdno. Tudy se doktor dal, proti vodě malého potůčku, jenž se od studny nahoře pod stromy tiše vinul v květech blatouchu a v třásních mladé trávy.

      Doktor kráčel zvolna. Na Tháma, na Vrbu zapomněl. Myslil na sebe, a hned zas i na sebe zapomněl. Oči těkaly, mysl jako motýl. Díval se do stromů, do jejich svěží, měkké zeleni plné šťávy i lesku, minul sochu Mlčení, pískovcovou, lišejníkem tu a tam zažloutlou, naslouchal chvilku kosu, jehož plný hvizd se opodál lahodně rozlehl, minul druhou sochu stranou mezi lípami, všiml si párku na lavičce u zděného výklenku, v němž stála socha Diany, všiml si, jak ten mladý pán v modrém fraku, napudrovaný, s černou mašlí v týle, sklání se k panně ve světlých, úzkých šatech, pod mladými ňadry přepásaných, jak panna zamyšleně upírá sklopené oči na kytičku na klíně v rukou s rukavicemi až nad lokte.

      Pak se ohlížel, když ho přešla mad. Campi, mladičká primadona národního divadla se svým mužem. U chrámku u studně stáli tři starší páni s copy a živě rokovali. Held pozdravil; jeden z nich, zdravotní rada Mikan, profesor botaniky a chemie, s kytkou jarních květin v ruce, kýval na něj a hned také za ním pokročil, mluvě (německy), skoro křiče, už za té chůze hřmotným hlasem:

      „Že vás vidím – počkejte.“ Held už stál. „Vzpomněl jsem na vás. Co děláte, co hodláte, chcete ven?“

      Všecko šlo v jednom chrčivém, hřmotném proudu.

      Nežli Held odpověděl, už za něj mluvil: „Kdepak vy ven! Vy nechcete být řemeslníkem, milujete vědu – A tak slyšíte – bylo by zrovna vhodné místo. Fyzikus u Milosrdných potřeboval by substituta, říkal mně —“

      „Pan doktor O’Hehir mně dnes psal.“

      „Tak poslechl, já mu řekl o vás – no dobře, a co vy, že ano, to se rozumí, to byste byl náramný osel, jen berte —“

      „Jdu sem právě uvažovat, pane rado,“ řekl Held, usmívaje se.

      „Uvažovat! Tady, tadyhle u té studně jste se rozhodl. Jděte domů a je po uvažování. U Milosrdných pochytíte nejvíc, to budou zkušenosti, proboha, a fyzikus není hloupý, trochu až moc entuziast pro Biowna, no, zkusíte ten systém. A tak jděte, doktore, k němu a řekněte mu, že ano, že vás posílám. A hned zítra jděte, nebo ještě dnes, či tu něco máte?“

      A směje se, zamrkal škádlivě očima.

      „Jen to uvažování, pane rado.“

      „A to už odešlo – je pryč, tak jděte, milý Helde, sbohem a mnoho štěstí!“

      Otočil se a zase zpátky ke studni, a zas už cestou něco oběma pánům vykládaje svým hřmotným způsobem.

      Held se dal cestičkou vedoucí od studně z ouvalu výš na volnou prostoru před panským domem, upravenou v zahradu. V zeleni jejích záhonů a polí rděly se, modraly, bělaly květy prvního jara. Na stezkách, pískem posypaných, bylo také pestro. Několik pánů a dam v jarních oblecích se procházelo, něco jich stálo v skupinách poblíže domu u velikých klecí plných rozmanitého ptactva, hlavně různobarevných papoušků. Klece ty stály na samém pokraji hustého hájku, jímž končila se zahrada hraběte Canala.

      Domlouvání profesora Mikana Helda vzrušilo.