F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

pochvaloval hlasem zkaleným:

      „To je dobře, vidějí. A oni také, doktore, mezi takové panstvo. Tak je někdy pošťouchnou, připomenou, že neumřela, ne, ale spí.“ Prstem zatřepat nemohl, zatínalť pod peřinou ruce, ale věrné oči zpod hustého obočí na doktora obrácené mluvily. „A co to skládání, rád bych – šije – opsal.“

      „S radostí je půjčím. Však to bude, myslím, taky vytištěno.“

      „Ale! Kde? V novinách —“

      „Ne, má vyjít nový svazek Sebrání. Nejedlý povídal – Ale, teď si už odpočinou, velebný pane —“

      „Nový svazek, tak – a to je dobře,“ liboval si P. Vrba, jako by napomenutí lékařova neslyšel. „Ten první mám, krásné rejmování – no – ti mladí, pomáhej pánbůh, ať máme taky svůj Parnas. To zas budu roznášet, chválit, budu – však já ty knížky udám – jen kdyby pánbůh dal, a —“

      „Ti mravenci.“ Doktor se usmál. „No, vyženem je, vyženem —“

      „Ale dřív ty jakubíny. Dokud nebude pokoj —“

      „Ba, to je pravda.“ Held bral klobouk. „No snad – a bude-li co, přijdu povědět. Hlavně o té princezně,“ dodal s úsměvem. Opakoval lékařskou radu, co dělat, jaké obklady dávat; P. Vrba poslouchal, posvědčoval. Pojednou svitlo mu v očích i žlutavé tváři a vyhrkl:

      „Teď jsem si vzpomněl! Když povídali, že je ze Žebráka. Vždyť já už mám taky skládání od jednoho Žebráckého. Ale to je už tuze staré. A latinské. Magister Clemens Žebracenus to napsal. A to už je kolik let, co jsem si to opsal. Mám to v lejstrech, začíná to, počkejme, no, ano:

      Czechias antiquum, populosum et nobile regnum —

      Znají to?“

      Doktor Held, obávaje se, že by mu ty verše starý kaplan všecky říkal, a chtěje ho ušetřiti, přisvědčil, že zná, a chtěl odejít. Ale P. Vrbovi hned zase něco jiného připadlo.

      „Prosím jich, ten pan Nejedlý —,“ začal starostlivým hlasem, „když chodí mezi takové panstvo, není taky frajmaur? Tam jsou, mezi těmi pány jsou!“ opakoval, stahuje sivé obočí, jako by hrozil a zároveň tajně i doktora varoval. Ten se v duchu jen usmál, nahlas však starého dobrodince a přítele těšil, že ne, že přítel Nejedlý nemá žádných takových spolků a že teď nic není, když vláda tak po nich pase. Tu teprve propustil P. Vrba mladého doktora.

      Osaměv chopil se hned archu s básní Nejedlého a četl si polonahlas, dokud bolesti daly. Usedl, hlavou pokrucoval, ponenáhlu hlas zesiloval a také pravicí zašermoval. Báseň vřele cítil; jeho hněv na Francouze „jakubíny“ byl upřímný jako u většiny krajanů. Nemusil se jím tajiti, bylť zároveň loajální. A mohli přitom důrazněji přihlašovat a připomínat svou národnost i českého krále.

      Báseň stěží dočetl. Musil zas ulehnout a divže se bolestí nesvíjel. Když nazejtří doktor Held opět přišel, uslyšel, jaký měl P. Vrba zlý den i zlou noc a že se mu teprve po ránu ulevilo.

      „Slyšejí, doktore, taky mně napadlo, že jsem včera se zapomněl optat. Jak je u Thámů?“

      „Staré paní je líp, myslím, že to půjde.“

      „Jako s tchyní, ale jak s naším vlastencem —“

      „No —,“ doktor váhavě začínal, „to bude těžká správa. To vědí, s ženskými. Ale s tchyní má dost starostí, myslím větší nežli jeho švagrová. To je takové fanfárum, pořád je ji vidět v Alejích a na veřejnosti. Teď jsem ji zrovna potkal —“

      „Jen kdyby se víc bránil a toho ďábla přemáhal,“ mínil starostně P. Vrba.

      Doktor rozuměl, přisvědčil a vzpomněl, jak včera večer zastihl Tháma na Staré rychtě zase podnapilého. Vrbovi však se o tom nezmínil, ani o tom, jak vyrozuměl z Thámovy řeči, když ho doprovázel, že asi měl Thám zase nějaké silné nedorozumění doma —

      Pozejtří poté dostal P. Vrba mimo nadání návštěvu. Dopoledne byl u něho doktor Held, jehož péče a šetrnost ho dojímala, pozdě pak odpoledne přišel Kramerius.

      „Stýská se nám po velebném pánu,“ zvolal majitel České expedice a sedl až k samé posteli, aby stačil krátký jeho zrak. P. Vrba jevil hlasitě svou radost a děkoval, a jak ho to těší, že si vzácný vlastenec na něj vzpomněl, však že tu leží jako Lazar celý den sám, kromě když přijde doktor Held, tomu aby pánbůh požehnal.

      Kramerius rozmlouval o nemoci, pak vykládal, když se kněz ptal na Expedici, o jednotlivých stálých jejích návštěvnících i co nového.

      „To vědí, teď válka panuje i u mne v Expedici, mezi knihami. Strach z Francouzů vjel do každého.“

      „To si myslím, když sám dvůr – S Vídní je zle, Jobovy zprávy, vědí.“ Kramerius sebou na tuto připomínku živěji hnul, jako by si na něco vzpomněl.

      „Je tuze zle,“ pravil, „ale náš Dobrovský věděl by radu.“ A prese rty kmitl se mu úsměv.

      „Byl u nich?“ ptal se P. Vrba.

      „Ne, on tu není, jel do Horšova Týna; panímáma mu stůně. Odtud si zajel do Domažlic, psal o tom Pelclovi, a to se rozumí, že hned na rathouz, jako v Domažlicích, prohlížet stará lejstra.“

      P. Vrba upíral zvědavě i udiveně oči na Krameria, na jehož tupet a půl tváře padal od okna poslední svit. V klenutém pokoji počínalo se šeřit, staré obrazy i sošky ze zrušených klášterů na stěnách se již tměly.

      „A co myslí pan abbé?“ ptal se P. Vrba nedočkavě.

      Kramerius přímo neodpověděl.

      „Našel tam staré listiny našich králů a také psaní, co Žižka psal, a jiné od Jana Jiskry z Brandýsa, toho slavného válečníka českého; obojí psaní české s podpisy. O tom psal Dobrovský a také to, že by tyto dva hrdiny poslal se šedesáti tisíci Čechů do Vídně, když se tam tak bojí Bonaparta.“

      „Ach, kdyby bylo možná!“ povzdychl kněz.

      „A ještě to píše Dobrovský, že by věděl, jak sebrat v Čechách a na Moravě sto tisíc mužů, ale vídeňským ministrům že radit nebude. Komu není rady, tomu není také pomoci. Loni že by ho byli málem ve Vídni zavřeli, když jim tam povídal, že do jara budou mít Napoleona před Vídní.“

      P. Vrba se za té řeči opřel o loket. Okamžik mlčel, pak se tlumeněji optal: ,,A myslejí, že pan abbé —Jak je mu teď? Už to na něj nechodí?“ a zakmital prsty u samého čela. „Myslejí, že tohle je ze zdravého rozumu, co psal?“

      „Tohle je – Aby ho pánbůh při něm zachoval. O, veliký duch! Veliký i ve smyslů zmatení. Veřejí, do smrti nezapomenu, jak jsem ho viděl v takovém stavu. Byli jsme ho tuhle s profesorem Pelclem v Nosticově paláci navštívit. Seděli jsme, rozprávělo se, hovořilo o všelijakých důležitostech a zdrželi jsme se dost dlouho. Bylo už skoro jako teď, ta chvíle. Dobrovský mluvil většinou pořád sám, a jadrně, jasně, radost poslouchat, ale najednou, seděl proti Pelclovi, vstane a povídá z ničeho nic:

      ‚Tam je neřád, neřád, všecko neřád,‘ a začal přecházet pokojem mezi knihami, několik jich měl ležet na podlaze, a chodil, ruce na prsou založené, s hlavou sklopenou, jako zamyšlený.

      Jak to ‚neřáď vyřkl, on, takový uhlazený pán, Pelcl se lek a já taky, že je zase zle. To on, jako Dobrovský, vždycky začne takovými šerednými slovy, když ho šílení popadne.

      My