F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

ne, hat einen Liebhaber, s nějakým starým majorem přijela. Kam jdou?“

      „Domů.“

      „A jdou s námi, jdeme se starým Meruňkou na Starou rychtu; tam jim teď mají pivo jako křen. Na – wo ist der Alte,“ a ohlédl se po průjezdu. Zrovna jím vycházel neveliký mužík v límcovém plášti, s třírohým kloboukem na hlavě, nemladýjuž, kolega obou, jenž hrál komické starce, notáře, kantory a židy v českých i německých představeních a také zpíval jako Thám.

      „Ach, Meruňka!“ zvolal Thám, a bezděky se usmáv, optal se Svobody, ví-li to o Štruncové.

      „A ví,“ Svoboda se smíchem a schválně nahlas mluvil, „však má taky radost – bude ji moct zase entfůhren jako před pěti lety, vědí, Meruňka. To se měli —“

      Mužík přimhouřil očka a usmál se.

      „To měl, ale brzo dost až po krk, ale bitte schón, já nic, já ji neunes, sie hat mich —“

      „Verführt und entführt,“ Svoboda se zasmál. „A co nejdou —“

      „A když jsem nemoh. Chyt mne Partš, a to vědí, ten hned někoho nepustí.“

      „Nadával Guardasonimu,“ podotkl Thám.

      „Jako vždycky; pořád do mne cpal, jaká je to špína ten Talián a že jen Taliáni mu udělají recht a žádný jiný.“

      „Ale tomu on rozumí.“

      Meruňka se zkrátka zasmál, jak to Thám řekl.

      „Na, tohle měl Partš slyšet, Tháme! Ten by tě dal taky do novin; Guardasonimu hrozí, však že si někoho najde a ten že to o něm všecko napíše do Leipziger Musikzeitung, jaká je špína, že strhuje chóristům —“

      „A co nám do toho. Pojďte, na Rychtě čekají,“ vpadl Svoboda a pobízel Tháma, když řekl, že musí domů. Pak i Meruňka lákal, že tam bude také Šedivý; Thám se však ubránil. Jako by se sám sebe bál, podával chvatně oběma ruku na rozloučenou, a když jí nepřijali a dál lákali, vytrhl se a pryč. Záhy jim zmizel, jak zahnul za roh u Špinku.

      Minuv zavřené a ztichlé kotce i boudy, bral se vzhůru Koňským trhem, jejž na konci nahoře zavírala Koňská brána a vysoké hradby vpravo vlevo napříč se táhnoucí. Tměly se, vystupovaly do šera jako veliké stíny rovné linie. U černého jícnu klenuté brány mrkaly dvě svítilny. V nevysokých domech vpravo vlevo, většinou patrových, svítili. Na prostranství samém bylo ticho, skoro pusto.

      Thám uvolňoval krok. Byl rád, že kamarádům nepovolil, ač by si byl chutě s nimi zašel na Starou rychtu. Nebylť celý den z domu a psal při všem tom novém neklidu, který přišel s nemocí do jeho bytu. Vydržel však – kvůli Paule. Ale domů nechvátal jako jindy a netěšil se. Oči mu maně utkvěly na kašně v náměstí (docházel k nárožnímu domu U císařských), opodál kteréž stávala nevzhledná ta Bouda dřevěná, jemu osudná.

      Tenkrát, když tam hrál, když tam dávali první jeho kusy, když Paula je tak ráda opisovala, když mu psala ceduličky, ty rozmilé ceduličky!

      Co od těch čas – co zklamání!

      S pochýlenou hlavou, ruce v kapsách kabátu zahnul napříč náměstím ke svému bytu. V domě u nich nahoře svítili, v přístavku dole, v barvířských dílnách byla tma. Ale nad nimi, z nízkého patra, padaly zarudlé pruhy do tmy úzkého, špinavého dvora.

      V kuchyni zastal Betynu, poloodstrojenou, v kabátku, v účesu již uvolněném. Ukusujíc z namazaného krajíce, stavěla na lavičku u kamen dva talíře od polévky a kuthan, na němž bylo znáti stopy po smažených vejcích a žebírka z uzeného masa. Betyna upřela na švagra oči překvapením rozšířené a s podivným úsměvem, skoro úsměškem ho vítala:

      „Ale – pan švagr! Copak —“

      Thám ani nehlesl. S kloboukem na hlavě šel kolem ní do druhého pokoje. Na stole hořela lojová, mrkavá svíčka, vedle níž se rdělo pivo v skleněné pintě mohutného ucha. Thám hodil klobouk na postel a chtěl jiti dál. Vtom Paula vystoupila ze zadního pokoje. Vyšla kvapně, ale hned u prahu se zastavila. Viděl, že je překvapena. A tak divně na něj pohlédla; zdálo se mu, že skoro nejisté.

      „Jak je mamince?“ V hlase znělo účastenství.

      „Stejně.“ Z tónu nebylo však znáti žádného povděku nad otázkou.

      „Medicínu jsi jí dala?“

      „Dala. Bety pro ni byla.“ Pak začala volněji, ale ne váhavě a také ne prosebně: „Poslouchej, dnes bys moh spát v kuchyni.“

      „Proč?!“

      „Že by mně Bety pomohla maminku hlídat. Já bych to celou noc nevydržela.“

      V druhém pokoji měli dvě postele. Na jeho ležela teď nemocná tchyně, druhá byla Paulina. V předním pokoji stála postel staré paní. Co stonala, měl to lůžko Thám. Přání ženino uznal, svolil, a to tak, aby viděla, že ochotně, a dodal: „Papíry si vezmu hned do kuchyně. Budu ještě psát. Ale – Paulo, já nevečeřel.“

      „Ne?“ divila se lhostejně. „A já nic nemám, leda kousek sýra.“

      „Ale Betyna —“

      Paula stáhla obočí. „Měla se mnou trochu polévky.“

      „A vejce a maso.“

      „Dala jsem jí. Myslila jsem, že nepřijdeš.“

      „Ale vždyťjsem povídal, že přijdu hned.“ Řekl to prudčeji.

      „Tos řekl víckrát a nepřišels.“

      Zčervenal, upřel na ni oči, v nichž zablesklo. Žena se ani neusmála, ani se nezarazila nad tím, co řekla. Stála nehnuté a výraz její tváře byl chladný, až tvrdý.

      „Dnes jsi mě mohla čekat.“ Řekl to prudce, s výčitkou, „copak jsem —“

      „Chceš-li sýra —,“ odvětila lhostejně.

      To dorazilo. Zableskl po ní očima; zdálo se, že vybuchne. Vtom ode dveří do kuchyně připomenula mu káravě a štiplavě mladá švagrová: „Snad se nebudete hádat, když maminka —“

      Otočil se po Betyně. Nozdry se mu hněvem rozšířily a chvějícím se hlasem ji odrazil:

      „Vy – dobrá, starostlivá dceruško!“

      Po Paule se již neohlédl a vyšel z kuchyně.

      Betyna pohodila za ním hlavou a ušklíbla se: „No, teď má aspoň zas záminku.“

      Paula neřekla nic, ale naslouchala. Čekala, že muž ze zlosti odejde. Přecházel, jak bylo slyšeti, prudce; kroky se však neutišily, dvéře neza-vrzaly. Zato se pak ozvalo žbluňkání vody, jako když ze džbánu nalévá.

      „Podívejme se, co se děje!“ zvolala Bety tlumeně, s posměškem, v strojeném úžasu. „Ostane doma a pije vodu!“

      Paula se obrátila a mlčky odešla k nemocné matce.

      III. O ROZLIČNÝCH BOJÍCH, TÉŽ O MÚZÁCH I MÍRU

      Held přišel k Thámovým nazejtří hned dopoledne. Tháma zastal v prvním pokoji a zase u práce. Doktorovi hned bodlo do očí, že je ve tváři požloutlý a ne dost svůj. Pohled jevil únavu a jakýsi nelad. Doktor v duchu ihned usoudil, že se Thám včera, když se rozešli, jistě někde stavil a hodně se tam omeškal. Sám o sobě pověděl, jak se včera ztratil, že ho ten proud zanesl až k samé Prašné bráně a že pak Tháma marně i u Modrého hroznu hledal.

      „A ne, já nikde nebyl. Zvali