Dokonalá manželka. Блейк Пирс

které nemám dovoleno označovat nijak jinak, než okouzlujícím jménem ‚Panel'. Devět hodin v kuse mě vyslýchali, dokud nebyli zcela přesvědčeni, že skutečně jen píšu akademickou práci a nejsem utajená novinářka nebo něco ještě horšího.“

      „To zní zajímavě,“ řekl Hosta. Zdálo se, že to myslí vážně.

      „Ano, zní to tak. V té době bych ale spíše řekla děsivě. Nakonec se rozhodli, že mě nezatknou. Koneckonců, to oni měli neoficiální a utajené psychiatrické vězení, ne já. Škola připustila, že jsem v zásadě neprovedla nic špatného, a souhlasila, že mě nevyhodí. Veškeré podrobnosti ohledně mé práce však byly prohlášeny za přísně tajné. Oddělení stanovilo, že jako obhajoba mé diplomové práce postačí výslech, kterému mě podrobily úřady. Podepsala jsem také několik dokumentů, v nichž jsem musela slíbit, že o této záležitosti nebudu s nikým mluvit, ani s mým manželem, jinak budu čelit potenciálnímu trestnímu stíhání, i když za co, to mi nikdy neřekli.“

      „Jak je tedy možné, paní Huntová, že vedeme tuhle konverzaci?“

      „Řekněme, že jsem dostala... zvláštní povolení. Dovolili mi pokračovat a dodělat si titul pod jednou konkrétní podmínkou. Abych toho však byla schopná, musí mít můj nový fakultní poradce alespoň zběžné povědomí o tom, co jsem napsala. Vyšší síly pečlivě zvážily fakulty na všech univerzitách v Orange County a usoudily, že jediný, kdo splňuje jejich požadavky jste vy. Škola nabízí magisterský program kriminální psychologie, který vedete. S NRD máte vztah a v minulosti vás tam zavedla práce. Dokonce ho uvádíte jako jednu z možností, kde dělat praktikum ve výjimečných případech, kdy o to některý student projeví zájem a vidíte v něm potenciál. Jste má jediná možnost v okruhu padesáti mil.“

      „Předpokládám, že bych měl být polichocen. A co když odmítnu být váš fakultní poradce?“ zeptal se.

      „Měla jsem za to, že vás navštíví někdo z Panelu a vysvětlí vám to—proč je to ve vašem nejlepším zájmu a tak dále. Jsem překvapená, že se to ještě nestalo. Obvykle dělají věci velmi důkladně.“

      Hosta se na chvíli zamyslel.

      „Obdržel jsem pár e-mailů a v hlasové schránce mám zprávu od někoho jménem Dr. Ranier,“ podotkl. „Jeho jméno mi však nic neříkalo, a tak jsem je ignoroval.“

      „Doporučila bych vám, abyste na tu zprávu odpověděl, pane profesore,“ mínila Jessie. „Je dost možné, že je to pseudonym, za nímž může být i někdo, koho už znáte.“

      „To také udělám. Rozumím-li tomu tedy správně, tak při obstarávání vašeho povolení k praktiku v NRD nebudu muset překonávat všechny obvyklé byrokratické překážky, je to tak?“

      „Dělat praktikum právě tam bylo onou konkrétní podmínkou, kterou jsem zmínila dříve. Z toho důvodu jsem také víceméně bez diskuzí souhlasila s jejich dohodou o mlčenlivosti,“ vysvětlila mu Jessie a nedokázala v hlase zakrýt vzrušení. „Čekám na to už skoro dva roky.“

      „Dva roky?“ opáčil Hosta překvapeně. „Jestli jste svou práci dokončila před takovou dobou, neměla byste už dávno mít i titul?“

      „To je na dlouhé povídání, které budeme muset nechat na jindy. Můžu ale prozatím počítat s tím, že mám vaše svolení splnit své praktikum v DSH-Metro, přesněji v NRD?“

      „Za předpokladu, že se váš příběh potvrdí, tak ano,“ řekl, když se dostali ke dveřím jeho kabinetu. Odemkl je, ale dovnitř ji nepozval. „Musím vám však položit otázku, na kterou se ptám každého studenta, co si přeje tam jít pracovat—opravdu si jste jistá, že to chcete udělat?“

      „Jak se mě na to po všem, co jsem vám řekla, ještě můžete ptát?“

      „Protože je jedna věc si o lidech, které tam drží, číst,“ odpověděl, „ale pracovat s nimi je něco úplně jiného. Velice rychle poznáte, jak je to namáhavé. Na základě poznatků ve vaší diplomové práci usuzuji, že některé vězně, kteří tam pobývají, už znáte?“

      „Pár; vím, že je tam sériový pachatel znásilnění z Bakersfieldu, Delmond Stokes. Pak taky několikanásobný vrah dětí, kterého minulý rok zadržela ta policistka v důchodu. A jsem si celkem jistá, že tam drží i Boltona Crutchfielda.“

      Hosta na ni upřeně hleděl, jako by se rozmýšlel, zda má nebo nemá říct, co si myslí. Nakonec se zdálo, že dospěl k rozhodnutí.

      „To jeho chcete pozorovat, viďte?“

      „Musím přiznat, že jsem zvědavá,“ připustila Jessie. „Slyšela jsem o něm různé historky, ale nejsem si jistá, kolik z nich je pravdivých.“

      „Jedna historka, o jejíž pravdivosti vás mohu spolehlivě ujistit, je to, že v průběhu šesti let brutálně zavraždil devatenáct lidí. Ať už je zbytek pravda nebo žvásty, tohle je skutečnost. Nikdy na to nezapomínejte.“

      „Setkal jste se s ním?“ zeptala se Jessie.

      „Setkal. Dvakrát jsem ho vyslýchal.“

      „A jaké to bylo?“

      „To je na dlouhé povídání, paní Huntová, které budeme muset nechat na jindy,“ poznamenal a obrátil tak její vlastní slova proti ní. „Pro tuto chvíli se spojím s Dr. Ranierem a ověřím si pravdivost vašeho vyprávění. V případě, že vše proběhne v pořádku, vás kontaktuji a zařídíme vaše praktikum. Chápu, že chcete začít brzy.“

      „Kdyby to šlo, začala bych hned zítra.“

      „Jistě, ale si to potrvá trochu déle. Mezitím se pokuste zůstat nohama na zemi. Pěkný den, paní Huntová.“

      S těmito slovy zavřel dveře svého kabinetu a nechal Jessie stát na chodbě. Otočila se k odchodu. Jak se najednou rozhlížela po neznámé chodbě, uvědomila si, že byla natolik ponořena do rozhovoru, že nic jiného nevnímala. Neměla tušení, kde vlastně je.

      Chvíli tam stála a představovala si, jak sedí tváří v tvář s Boltonem Crutchfieldem. Tato myšlenka ji vzrušovala a děsila zároveň. Chtěla—ne, potřebovala—s ním již nějaký čas mluvit. Skutečnost, že se tak možná již brzy stane, ji rozechvívala nervózním očekáváním. Potřebovala odpovědi na otázky, o kterých nikdo ani nevěděl, že je má. A on byl jediný, kdo jí je mohl poskytnout. Nebyla si ovšem jistá, zda bude ochotný. A pokud ano, co za to bude chtít?

      PÁTÁ KAPITOLA

      Jessie byla tak rozrušená, že cestou ze školy zavolala Kylovi, i když věděla, že je přes den vždycky šíleně zaneprázdněný a telefon skoro nikdy nezvedá. Potvrdilo se jí to i tentokrát, nemohla si však pomoct a nechala mu aspoň zprávu v hlasové schránce.

      „Ahoj, zlato,“ řekla po pípnutí. „Jen jsem ti chtěla říct, že můj první den ve škole byl naprosto skvělý. Profesor je trochu oříšek, ale myslím, že spolu budeme vycházet. A vypadá to, že snad brzy začnu své praktikum. Jestli vše půjde tak, jak má, možná už tento týden. Popravdě se mi z toho trochu točí hlava. Doufám, že máš taky skvělý den. Říkala jsem si, že bych pro nás dnes večer mohla uvařit speciální večeři, zvlášť když jsme teď konečně zjistili, ve které krabici máme hrnce a pánve. Dej mi vědět, v kolik