Dokonalá manželka. Блейк Пирс

pro jakési nemovitosti.“

      Jessie nechápala, proč bylo třeba takové diskrétnosti, ale rozhodla se to nechat být. O chvíli později vpadl Morgan zpátky do obýváku a tentokrát měl v ruce tlustý stoh papírů.

      „Rád jsem vás viděl, dámy,“ řekl. „Omlouvám se, že nemůžu zůstat. Kim, nezapomeň, že mám dnes večer tu věc v klubu, takže přijdu pozdě.“

      „Dobře, zlato,“ opáčila jeho žena a utíkala za ním, aby si ještě stihla uzmout polibek, než jí vyběhne ze dveří.

      Když odešel, vrátila se do obýváku, pořád rozrušená z nečekané návštěvy.

      „Přísáham, že se pohybuje s takovou rozhodností, až by člověk řekl, že to on musí profilovat kriminálníky nebo tak něco.

      Její poznámka vyvolala u skupinky vlnu chichotání. Jessie se usmívala, i když si nebyla jistá, co na tom bylo tak legračního.

      *

      O hodinu později byla opět ve svém vlastním obýváku a snažila se v sobě najít energii k otevření krabice, kterou měla před sebou. Zatímco opatrně přeřezávala lepící pásku, přehrávala si v hlavě celý kávový dýchánek. Bylo na něm něco divného. Nedokázala však přijít na to, co to přesně bylo.

      Kimberly byla zlatíčko. Jessie ji měla upřímně ráda a oceňovala především její snahu pomoct nové holce v sousedství. I všechny ostatní ženy byly milé a příjemné, možná jen trochu nevýrazné. Na jejich vzájemném chování však bylo něco… záhadného, jako by všechny znaly nějaké společné tajemství, o němž Jessie neměla ani potuchy.

      Jedna její část si říkala, že musí být paranoidní, jestli je z něčeho takového podezírá. Nebylo by to poprvé, kdy ukvapeně dospěla k nesprávným závěrům. Na druhé straně ji ale všichni její vyučující v programu forenzní psychologie na USC odjakživa chválili za její intuici. Nezdálo se, že by si mysleli, že je paranoidní, spíše ‚podezíravě zvědavá', jak to nazval jeden profesor. Tehdy to znělo jako kompliment.

      Otevřela krabici a jako první z ní vytáhla zarámovanou fotografii z její svatby. Chvíli na ni hleděla a pozorovala šťastné výrazy na svém i Kylově obličeji. Po jejich boku stáli na obou stranách rodinní příslušníci, všichni stejně rozesmátí.

      Zatímco očima přejížděla po lidech ve skupince, ucítila náhle, že v ní opět klíčí její předešlá melancholie. Její hrudník zachvátila úzkost. Snažila se připomenout si, že musí zhluboka dýchat, ale ať se nadechovala a vydechovala sebevíc, nijak ji to neuklidňovalo.

      Nebyla si jistá, odkud se to v ní přesně bere—mohlo to být vzpomínkami, novým prostředím, hádkou s Kylem nebo tím vším dohromady? Tak či tak z toho plynula jedna zásadní skutečnost. Již to nadále nebyla schopná sama kontrolovat. Potřebovala si s někým promluvit. A i když ji začal přemáhat pocit akutního selhání, natáhla se pro telefon a vytočila číslo, o němž doufala, že už jej nikdy nebude muset použít.

      SEDMÁ KAPITOLA

      Objednala se u své bývalé terapeutky, doktorky Janice Lemmonové. Už samotné vědomí, že kvůli tomu bude muset opět navštívit staré dobré známé prostředí, jí pomohlo se trochu uklidnit. Jen co měla schůzku domluvenou, téměř okamžitě z ní panika opadla.

      Když ten večer přišel Kyle domů—a dokonce brzy—objednali si jídlo na dovážku a pustili si béčkový, zato zábavný film o alternativních realitách s názvem 13. patro. Ani jeden se sice formálně neomluvil, vypadalo to však, že se jim znovu podařilo najít jejich komfortní zónu. Když film skončil, nezdržovali se před sexem ani vycházením schodů. Místo toho na ni Kyle skočil rovnou na gauči. Jessie to připomnělo dobu, kdy byli čerství novomanželé.

      Toho rána jí Kyle před odchodem do práce dokonce přichystal snídani. Byla to katastrofa—spálený toust, roztékající se vajíčka a nepropečená krůtí slanina—Jessie si ale cenila jeho snahy. Trochu v ní hlodal špatný pocit kvůli tomu, že mu neřekla, jaké má na dnešek plány. Na druhou stranu se jí stejně neptal, takže vlastně nelhala.

      Teprve když následující den ujížděla po dálnici a na obzoru začaly vystupovat obrysy mrakodrapů stoupajících z centra Los Angeles, cítila Jessie, jak stažený uzlík nervozity v jejím břiše povoluje. Polední cesta z Orange County jí trvala sotva hodinu, přičemž do města dorazila úmyslně brzy, aby se nejdřív mohla trochu projít. Zaparkovala na parkovišti kousek od ordinace doktorky Lemmonové, naproti kavárně Original Pantry na rohu ulice Figueora a Západní deváté.

      Pak ji napadlo zavolat bývalé spolubydlící z USC a nejstarší kamarádce ze školy, Lacey Cartwrightové, která žila a pracovala nedaleko odtud, a zeptat se jí, jestli by někam nezašla. Odpověděla jí ovšem pouze hlasová schránka, a tak zanechala vzkaz. Jak vykročila po ulici Figueroa směrem k Hotelu Bonaventure, Lacey jí napsala, že má ten den příliš moc práce, ale že se můžou potkat příště, až bude mít Jessie cestu kolem.

      Kdo ví, kdy to bude?

      Zahnala své zklamání a soustředila se na město kolem sebe. Dychtivě nasávala všechny výjevy a zvuky každodenního ruchu, jimiž se tolik lišilo od jejího nového bydlení. Když došla k 5. ulici, zabočila doprava a loudavým krokem pokračovala v cestě.

      Připomínalo jí to nepříliš dávné časy, kdy dělala přesně to samé několikrát týdně. Pokaždé, když neúspěšně zápasila s případovou studií do školy, vyšla si ven a potulovala se po ulicích. Doprava jí přitom sloužila jako bílý šum, zatímco si v hlavě problematický případ převracela ze všech stran, dokud nenašla přijatelný způsob, jak jej uchopit. Její práce dopadla skoro vždy nejlépe, pokud měla čas se na chvíli projít po centru a trochu si s ní pohrát.

      Blížící se rozhovor s doktorkou Lemmonovou odsunula v hlavě stranou a místo toho se myšlenkami vrátila ke včerejší návštěvě u Kimberly. Pořád nemohla přijít na to, odkud plynulo ono záhadné tajnůstkářství přítomných žen. Zpětně ji však zaujala jedna věc—jak zoufale chtěly všechny slyšet podrobnosti o jejích profilovacích studiích.

      Nedokázala říct, jestli to bylo proto, že povolání, do nějž vstupuje, působí tak neobvykle, nebo čistě proto, že to vůbec bylo nějaké povolání. Když na to teď myslela, uvědomila si, že žádná z ostatních žen nepracuje.

      V minulosti některé z nich práci měly. Joanne působila v marketingu. Kimberly tvrdila, že když bydleli v Sherman Oaks, pracovala jako realitní agentka. Josette vedla malou galerii v Silverlake. Teď z nich ale byly ze všech mámy v domácnosti. A i když se se svými novými životy zdály být spokojené, zároveň na nich byl vidět hlad po informacích z profesionálního světa. Nenasytně, skoro až provinile, se vrhaly po každém soustu intrik.

      Jessie zastavila a uvědomila si, že nějakým způsobem došla k Hotelu Biltmore. Byla tady už mnohokrát. Hotel byl mimo jiné známý tím, že se v něm v třicátých letech pořádaly některé z prvních Cen Akademie. Někdo jí také jednou řekl, že právě zde Sirhan Sirhan v roce 1968 zavraždil Roberta Kennedyho.

      Než se rozhodla psát diplomovou práci o NRD, pohrávala si Jessie s myšlenkou profilovat Sirhana. A tak se jednou v hotelu objevila bez ohlášení a vyzvídala od vrátného, zda pořádají prohlídky pro veřejnost a zda by přitom viděla i místo, kde došlo ke střelbě. Vrátný na ni koukal, jako by spadla z višně.

      Trvalo mu několik trapných