Dokonalá manželka. Блейк Пирс

téma své diplomové práce a předsevzala si, že odteď všechno prostuduje předtím, než se vydá na místo činu.

      Navzdory utrženému debaklu se sem Jessie i tak často ráda vracela, jelikož zbožňovala starodávné kouzlo tohoto místa. I tentokrát se okamžitě ocitla ve své komfortní zóně, jen co se začala proplétat známými halami a sály. Strávila tak dobrých dvacet minut.

      Když na cestě ven procházela vestibulem, všimla si mladšího muže v obleku, který nonšalantně postával u pultu pro poslíčky a četl si noviny. Její pozornost však přilákalo to, jak moc se potil. Hotelem proudil chladný vzduch z klimatizace, takže se jí to zdálo být fyzicky nemožné. A přece si každých pár sekund musel z čela otřít kapky potu, jež se mu tam bez ustání formovaly.

      Jak se může chlápek, co si jen tak čte noviny, tak strašně potit?

      Jessie se přesunula o něco blíž a vytáhla telefon. Předstírajíc že si něco čte, ho přepnula na focení a naklonila ho tak, aby mohla muže sledovat, aniž by se na něj přitom přímo dívala. Sem tam ho rychle vyfotila.

      Zdálo se, že noviny ve skutečnosti vůbec nečte, ale používá je spíše jako zástěrku, zatímco opakovaně střílí pohledem po taškách, které se zrovna nakládají na zavazadlový vozík. Jen co jeden z poslíčků začal vozík tlačit směrem k výtahu, muž v obleku si složil noviny pod paži a šouravou chůzí se vydal za ním.

      Poslíček nastoupil s vozíkem do výtahu a muž v obleku ho následoval a postavil se na druhou stranu vozíku. Sotva se dveře téměř dovřely, viděla Jessie, jak vzal muž v obleku z boční části vozíku, kterou poslíček neviděl, jeden kufřík.

      Sledovala, jak výtah pomalu stoupá, dokud se nezastavil v osmém patře. Asi po deseti vteřinách se rozjel zpátky dolů. V té chvíli vykročila ke strážci u hlavních dveří. Byl to laskavě vyhlížející muž, kterému táhlo na padesát, a mile se na ni usmál.

      „Myslím, že máte v hotelu zloděje,“ oznámila mu Jessie bez okolků, protože mu chtěla rychle objasnit situaci.

      „Jak to?“ zeptal se jí a trochu se teď mračil.

      „Viděla jsem jednoho chlápka,“ vysvětlovala a ukazovala mu na telefonu jeho fotku, „jak ze zavazadlového vozíku sebral kufřík. Je sice možné, že byl jeho, ale provedl to velice utajeným způsobem a celou dobu se potil jako člověk, který je z něčeho nervózní.“

      „Tak jo, Sherlocku,“ řekl na to strážce skepticky. „Dejme tomu, že máte pravdu. Jak ho mám najít? Viděla jste, ve kterém podlaží se výtah zastavil?“

      „V osmém. Pokud se ale nemýlím, tak na tom nebude záležet. Jestli je to hotelový host, znamená to zřejmě, že je to jeho poschodí, a tudíž tam zůstane.“

      „A jestli to hotelový host není?“ vyzval ji strážce.

      „Jestli není, tak bych řekla, že se vrátí dolů tím samým výtahem, který do vestibulu přijíždí právě teď.“

      Jen to dořekla, dveře výtahu se otevřely a z nich vyšel zpocený muž v obleku. V jedné ruce si nesl noviny a ve druhé kufřík. Vydal se směrem k východu.

      „Hádám, že ho půjde někam zašít a pak začne s celým postupem nanovo,“ řekla Jessie.

      „Zůstaňte tady,“ přikázal jí střážce a pak promluvil do vysílačky. „Okamžitě potřebuji posily do vestibulu.“

      Zamířil k muži v obleku, který ho koutkem oka zaznamenal a přidal do kroku. Strážce ho následoval. Muž v obleku se rozběhl a probíjel si cestu k východu, když náhle vrazil do dalšího strážce, jenž běžel opačným směrem. Oba skončili na zemi.

      Jessiin strážce muže v obleku popadl, zvedl ho, zkroutil mu ruku za zády a přirazil ho ke zdi hotelu.

      „Nebude vám vadit, když se podívám do vašeho kufříku, pane?“ zeptal se.

      Jessie chtěla vidět, jak to všechno dopadne, rychlý pohled na hodinky jí ovšem sdělil, že do začátku jejího sezení s doktorkou Lemmonovou v 11:00 zbývá už jen pět minut. Bude muset vynechat procházku nazpět a místo toho chytit taxíka, aby to stihla včas. Navíc nebude mít ani šanci rozloučit se se strážcem. Obávala se, že kdyby se o to pokusila, trval by na tom, aby zůstala a poskytla policii svou výpověď.

      Stihla to jen tak tak a sotva si v čekárně začala sedat, ještě pořád bez dechu, už ze dveří vycházela doktorka Lemmonová a zvala ji do své ordinace.

      „To jste sem z Westport Beach utíkala?“ zeptala se doktorka s chichotem.

      „Tak nějak.“

      „Tak pojďte dovnitř a udělejte si pohodlí,“ pokynula jí doktorka, zavřela za ní dveře a nalila jim oběma sklenici vody ze džbánku, v němž plavaly plátky okurky a citrónu. Pořád měla tu hroznou trvalou, kterou si Jessie pamatovala; tuhé blonďaté kudrlinky, které poskakovaly vždy, když se jí dotkly ramen. Na nose jí seděly tlusté brýle, kvůli nimž vypadaly její bystré soví oči mnohem menší. Obecně to byla malá žena, měřila sotva přes stopadesát. Očividně však byla houževnatá, za což zřejmě vděčila hodinám jógy, na které, jak se Jessie svěřila, docházela třikrát týdně. Na ženu po šedesátce vypadala skvěle.

      Jessie se usadila do pohodlného křesla, jež používala při každém sezení, a okamžitě se v ní rozlil ten samý pocit, na jaký byla zvyklá ze starých časů. Byl to už nějaký ten pátek, co tu byla naposledy, více než rok, a doufala, že to tak i zůstane. Jednalo se však rovněž o místo útěchy, kde se svou minulostí nejdříve bojovala a následně ji pokořila a smířila se s ní.

      Doktorka Lemmonová jí podala vodu, posadila se naproti ní, vzala do ruky zápisník a pero a položila si je do klína. Byl to její způsob jak vyjádřit, že sezení formálně začalo.

      „O čem dnes budeme mluvit, Jessie?“ zeptala se přívětivě.

      „Začneme asi dobrými zprávami. Dělám praktikum v DSH-Metro, na jednotce NRD.“

      „No, páni. To je ohromující. Kdo je váš fakultní poradce?“

      „Warren Hosta na UC-Irvine,“ odpověděla Jessie. „Znáte ho?“

      „Narazili jsme na sebe,“ řekla doktorka záhadně. „Myslím, že jste v dobrých rukou. Je nedůtklivý, ale svůj obor zná skrz na skrz, a to je pro vás to důležité.“

      „To ráda slyším, protože jsem neměla moc na výběr,“ poznamenala Jessie. „Byl jediný v okolí, koho Panel schválil.“

      „Předpokládám, že abyste dostala, co chcete, musíte hrát trochu podle jejich pravidel. Tohle jste přece chtěla, nebo ne?“

      „Ano,“ přitakala Jessie.

      Doktorka si ji důkladně prohlížela. Proběhl mezi nimi nevyřčený moment pochopení. Když Jessie tehdy kvůli její diplomové práci vyslýchaly úřady, objevila se doktorka Lemmonová zničehonic na policejní stanici. Jessie si pamatovala, jak ji pozorovala, zatímco psychiatrička něco tiše sdělovala několika lidem, kteří do té doby nehlasně sledovali její výslech. Všechny následující otázky se zdály být méně obviňující a poněkud uctivější.

      Teprve později se Jessie dozvěděla, že doktorka Lemmonová byla rovněž členkou Panelu a že si byla velmi dobře vědoma toho, co se děje na NRD. Dokonce i léčila některé pacienty, kteří tam pobývali.