Dokonalá manželka. Блейк Пирс

přesvědčit na vlastní kůži. Přestal mluvit a čekal, až se Jessie usadí. Za celou dobu z ní přitom nespustil oči.

      „Můžu pokračovat?“ zeptal se sarkasticky.

      Výborný začátek, Jessie. Vážně umíš udělat parádní první dojem.

      „Promiňte, profesore,“ omluvila se. „Ještě to na kampusu neznám. Trochu jsem zabloudila.“

      „Doufám, že jsou vaše dedukční schopnosti lépe vyvinuté než váš orientační smysl,“ opáčil pohrdavě, načež se vrátil ke své přednášce. „Jak jsem se snažil říct, bude to pro většinu z vás poslední kurz, než získáte svůj magisterský titul ve forenzní psychologii. A nebude to žádná procházka růžovou zahradou.“

      Jessie se pokusila rozepnout zip na svém batohu co možná nejtiššeji, aby si z něj vytáhla sešit a pero, měla však pocit, jako by se zvuk posunujícího zipu rozléhal hlasitě celou místností. Profesor se na ni úkosem podíval, mluvit ale tentokrát nepřestal.

      „Za okamžik vám všem rozdám sylabus,“ oznámil. „Nicméně obecně od vás budu vyžadovat následující. Kromě běžné práce v hodině a doprovodných zkoušek, ti, kteří ještě neodevzdali svou diplomovou práci, ji budou muset dokončit a obhájit. A každý z vás—bez ohledu na to, zda diplomovou práci dokončil nebo ne—bude muset splnit praktikum. Někteří z vás budou přiděleni do nápravného zařízení, a to buď do Kalifornského institutu pro muže v Chinu nebo do Kalifornského institutu pro ženy v Coroně. V obou najdete celou řadu násilnických kriminálníků. Ti ostatní navštíví vysoce rizikovou jednotku v DSH-Metropolitan, státní nemocnici v Norwalku. Zabývají se tam osobami, které se zpravidla označují termínem duševně nemocní pachatelé, obavy místní komunity jim však nedovolují přijímat pacienty, jež v minulosti spáchali vraždu, sexuální zločin anebo odněkud uprchli.“

      Místností projel neviditelný proud napětí a všichni studenti po sobě začali navzájem pokukovat. Na tohle celou dobu čekali. Zbytek přednášky proběhl vcelku jednotvárně, probírala se náplň kurzu a podrobnosti ohledně psaní jejich diplomových prací.

      Jessie naštěstí tu svou napsala a obhájila už na USC, a tak debatě nevěnovala přílišnou pozornost. Místo toho se jí myšlenky zatoulaly zpět k podivné snídani v jachtařském klubu a k tomu, jak z ní byla i navzdory ochotě a přívětivosti všech přítomných celá nesvá.

      Do přednášky se znovu zaposlouchala teprve tehdy, když se řeč stočila zpět k praktiku. Studenti profesorovi pokládali logistické a akademické otázky. Jessie pro něj taky jednu měla, rozhodla se ale, že počká, až skončí hodina. Nechtěla, aby ji slyšela celá skupina.

      Většina z jejích spolužáků chtěla evidentně pracovat v jednom ze dvou vězení. Po tom, co profesor zmínil, že komunita zakázala držet v nemocnici v Norwalku násilné zločince, o ni zjevně klesl zájem.

      Profesor Hosta nakonec oznámil konec hodiny a studenti se začali z učebny vytrácet. Jessie si při schovávání sešitu do batohu dala načas, zatímco se dalších pár studentů ještě ptalo Hosty na nějaké otázky. Teprve, když byli všichni pryč a i profesor se chystal k odchodu, oslovila ho.

      „Ještě jednou se omlouvám za svůj pozdní příchod, profesore Hosto,“ řekla a snažila se neznít příliš vtíravě. I během té jediné hodiny nabyla pocitu, že Hosta pohrdá poníženým podlézáním. Zdálo se, že mnohem více než úcty si váží zvídavosti, i kdyby byla na hranici drzosti.

      „Nezníte, jako by vás to příliš mrzelo, paní.…“ poznamenal se zvednutým obočím.

      „Huntová, Jessie Huntová. A popravdě zas tak ne,“ přiznala. Rozhodla se v tu chvíli, že bude mít u tohoto chlápka větší úspěch, když s ním bude mluvit napřímo. „Říkala jsem si jen, že bych se měla zachovat zdvořile, abych dostala odpověď na mou skutečnou otázku.“

      „Která zní…?“ zeptal se a obočí měl zvednuté v zaujatém překvapení.

      Získala si jeho pozornost.

      „Všimla jsem si, že jste říkal, že DSH-Metro nepřijímá pacienty, kteří se v minulosti dopustili násilí.“

      „Přesně tak,“ přitakal. „Je to jedna z jejich zásad. Prakticky jsem to odcitoval z jejich webových stránek.“

      „Ale pane profesore, my oba víme, že to není úplně pravda. Nemocnice Norwalk má malé oddělení, kde se léčí pacienti, kteří spáchali příšerné násilné zločiny, včetně sériových vražd, znásilnění a nejrůznějších zločinů na dětech.“

      Než odpověděl, dlouhou chvíli ji netečně pozoroval.

      „Podle Oddělení státních nemocnic se takovými případy zabývá DSH-Atascadero v San Luis Obispo,“ řekl s kamenným obličejem. „Metro se stará o nenásilné pachatele. Nejsem si tedy úplně jistý, o čem to mluvíte.“

      „Samozřejmě, že jste,“ odporovala Jessie sebejistěji, než očekávala. „Říká se mu Nerehabilitační oddělení, zkráceně NRD. To je ovšem pouze nezajímavý výraz, kterým krmí veřejnost. V rámci instituce a v kriminalistických kruzích je NRD známo jako „vysoce riziková jednotka“ v DSH-Metro, což je mimochodem stejný termín, jaký jste k jeho popisu použil ve své přednášce.“

      Hosta na to nic neřekl. Místo toho si ji pár vteřin prohlížel, aniž by dal nějak najevo, co si myslí. Nakonec se mu však na obličeji rozehrál malý úšklebek. Bylo to poprvé, kdy na něm Jessie viděla něco, co připomínalo úsměv.

      „Pojďte se mnou,“ vyzval ji a pokynul směrem ke dveřím učebny. „Vyhráváte zvláštní cenu, paní Huntová. Je to už tři semestry, co si naposledy někdo všiml mého malého verbálního triku. Omezení ze strany komunity vždycky každého natolik odradí, že se nikdo ani nepozastaví nad tím, co je na oddělení tak vysoce rizikového. Je ovšem vidět, že jste s NRD byla seznámena již dlouho předtím, než jste dnes vešla do třídy. Co o něm víte?“

      “No,“ začala opatrně, „prvních pár semestrů svého studia jsem absolvovala na USC a NRD je tam tak trochu veřejným tajemstvím, vzhledem k tomu, jak je blízko.“

      „Paní Huntová, něco mi tajíte. Není to veřejné tajemství. Naopak, je to velmi pečlivě střežené tajemství, a to i mezi policejními orgány a psychiatrickou komunitou. Troufám si tvrdit, že o něm v celé oblasti neví více než dvě stovky lidí. Přičemž pravé povahy zařízení si je vědoma méně než polovina z nich. A v té polovině jste z nějakého důvodu i vy. Vysvětlete mi to, prosím. A tentokrát nechte veškerou zdrženlivost stranou.“

      Bylo teď na Jessie, aby se rozhodla, zda jít s pravdou ven.

      Dostala ses až sem. Tak už to můžeš rovnou dotáhnout do konce.

      „Napsala jsem o NRD svou diplomovou práci,“ prohlásila. „Málem mě kvůli tomu vyhodili z programu.“

      Hosta se zastavil a na chvíli vypadal ohromeně. Rychle se ovšem dal zase dohromady.

      „Tak to jste byla vy?“ zeptal se a zdálo se, že to na něj udělalo dojem. „Vaše práce je pro ty, co ji četli, legendární. Pokud si dobře vzpomínám na název, bylo to něco jako ‚Vliv nerehabilitačního dlouhodobého uvěznění na duševně nemocné pachatele'. Nikdo však nemohl přijít na to, kdo byl skutečným autorem. Koneckonců, žádné úřední záznamy o Jane Don´t neexistují.“