Dokonalá manželka. Блейк Пирс

naprosté ticho. Když se podívala na budík, zjistila, že je 7:45. Kyle bude na cestě do práce.

      Pomalu vstala z postele a vydala se do koupelny. Snažila se přiom ze všech sil ignorovat pulzující bolest, která se jí usadila v hlavě. Po patnáctiminutové sprše, z níž polovinu strávila posazená na studených kachličkách, konečně usoudila, že je dostatečně připravená se obléct a sejít dolů. V kuchyni našla na snídaňovém pultu opřený vzkaz. Stálo na něm „Ještě jednou se omlouvám za včerejší večer. Rád bych to zkusil znovu, až budeš chtít. Miluju tě.“

      Jessie si udělala kávu a ovesnou kaši, to jediné, co teď dokázala pozřít. Podařilo se jí sníst polovinu misky, zbytek vylila do koše a pak se přesunula do obývacího pokoje, kde na ni čekaly desítky neotevřených krabic.

      Uvelebila se na pohovce s nůžkami v ruce, kávu si odložila na vedlejší stolek a přitáhla si k sobě první krabici. Nepřítomně procházela jednu krabici za druhou, odškrtávala si věci, které v nich našla, a myšlenky se jí přitom zatoulaly zpět k její diplomové práci o NRD.

      Kdyby nebylo jejich hádky, Jessie by Kylovi skoro určitě pověděla nejen o nadcházejícím praktiku v léčebně, ale také o důsledcích její původní práce, včetně toho, jak ji vyslýchali. Porušila by tím svou dohodu o mlčenlivosti.

      Kyle samozřejmě měl o celé záležitosti nejasné povědomí, protože se s ním o projektu několikrát bavila, když práci psala a dělala na ni průzkum. Nicméně Panel ji následně donutil odpřísáhnout mlčenlivost, a to i vůči manželovi.

      Byl to zvláštní pocit, tajit tak zásadní část svého života před vlastním partnerem. Důrazně ji však přesvědčovali, že je to nezbytné. A on na ni, kromě několika obecných otázek, v této věci nijak zvlášť netlačil. Stačilo mu pár neurčitých odpovědí, a to pro ni v dané chvíli byla velká úleva.

      Včera ovšem byla tak natěšená na to, co bude dělat—jak se podívá do psychiatrické léčebny pro zabijáky,—a tak nadšená, že byla připravena ho konečně do všeho zasvětit bez ohledu na zákaz a jeho důsledky. Pokud měla jejich hádka jeden pozitivní výsledek, byl to ten, že mu o ničem neřekla a neohrozila tak jejich budoucnost.

      Jaká je to ale budoucnost, když se se svým manželem ani nemůžu podělit o svá tajemství? A když si on ani nevšimne, že nějaká mám?

      Při této myšlence ji zasáhla vlna melancholie. Snažila se ji z hlavy vyhnat, ale nedokázala ji zaplašit.

      Vyrušil ji zvonek u dveří. Podívala se na hodinky a uvědomila si, že už dobrých deset minut sedí na stejném místě, ztracená ve své rozmrzelosti, s rukama na neotevřené krabici.

      Vstala a po cestě ke dveřím se s každým krokem snažila setřást ze sebe svou pochmurnou náladu. Když otevřela dveře, stála před ní Kimberly z domu přes ulici a na obličeji měla veselý úsměv. Jessie se pokusila ji napodobit.

      „Ahoj, sousedko,“ pozdravila Kimberly nadšeně. „Jak jde vybalování?“

      „Pomalu,“ přiznala Jessie. „Ale díky za optání. Jak se máš?“

      „Dobře. Vlastně je u mě právě na návštěvě pár žen ze sousedství, přišly na kafe, tak jsem si říkala, jestli se k nám nechceš přidat.“

      „Jistě,“ odpověděla Jessie, která byla ráda, že má záminku vypadnout na pár minut z domu.

      Vzala si klíče, zamkla a přešla s Kimberly přes ulici. Jen co vešly, obrátily se k nim čtyři hlavy. Ani jeden obličej jí nepřipadal povědomý. Kimberly všechny představila a odvedla Jessie ke kávovaru.

      „Nečekají od tebe, že si zapamatuješ jejich jména,“ pošeptala jí, zatímco jim plnila šálky. „Nemusíš si dělat starosti. Všechny si zažily, čím teď procházíš.“

      „To je úleva,“ přiznala se Jessie. „Mám toho v posledních dnech v hlavě tolik, že si sotva pamatuji své vlastní jméno.“

      „To je naprosto pochopitelné,“ prohlásila Kimberly. „Měla bych tě ovšem varovat, zmínila jsem před nimi celou tu záležitost s profilováním pro FBI, takže se tě na to možná budou vyptávat.

      „Ale já nepracuji pro FBI. Ještě nemám ani titul.“

      „Věř mi—na tom nezáleží. Všechny si myslí, že jsi Clarice Starlingová z masa a kostí. Moje plus/mínus skóre na poznámky o sériových vrazích je tři.“

      „Sedíš s těmito lidmi ve stejné místnosti?“ ptala se jí žena jménem Caroline s vlasy tak dlouhými, že jí několik pramenů sahalo až po zadek.

      „To záleží na pravidlech konkrétního zařízení,“ odpověděla Jessie. „Nikdy jsem ale ještě nikoho nevyslýchala, aniž by u toho byl zkušený profilující expert nebo vyšetřovatel, který sezení vedl.“

      „Jsou sérioví vrazi tak chytří, jak bývají ve filmech?“ zeptala se váhavě nesmělá žena jménem Josette.

      „Zatím jsem jich nevyslechla tolik, abych to mohla říct s jistotou,“ vysvětlila Jessie, „ale na základě literatury i mých osobních zkušeností, bych se přikláněla k tomu, že ne. Většina těchto mužů—protože se téměř vždy jedná o muže—není chytřejší než vy nebo já. Některým to dlouho prochází kvůli nedbalému vyšetřování. Některým se podaří vyhýbat se dopadení, protože si vybírají oběti, na kterých nikomu nezáleží—prostitutky, bezdomovce. V takových případech chvíli trvá, než si někdo všimne, že zmizeli. A někdy jen prostě mají štěstí. Jakmile dokončím školu, bude mou prací postarat se o to, aby už takové štěstí neměli.“

      Ženy ji zdvořile zaplavovaly otázkami a skutečnost, že ještě ani nedokončila školu, je zjevně vůbec nezajímala.

      „Nikdy jsi tedy zatím nevyřešila žádný skutečný případ?“ zeptala se jedna obzvlášť zvídavá žena jménem Joanne.

      „Zatím ne. Technicky vzato jsem pořád studentka. Otevřené případy řeší profíci. A když už je o nich řeč, co děláte vy?“ zeptala se v naději, že přesune téma hovoru jinam.

      „Já pracovala v marketingu,“ svěřila se Joanne. „Ale to bylo předtím, než se narodil Troy. Ten mě v posledních dnech udržuje v jednom kole. Sám o sobě mě zaměstnává na plný úvazek.“

      „To se vsadím. Teď někde spí?“ zeptala se Jessie a rozhlížela se kolem.

      „Nejspíš,“ řekla Joanne a podívala se na hodinky. „Brzy bude ale vstávat na svačinu. Je v jeslích.“

      „Aha,“ hlesla Jessie a další otázku se pokoušela položit, co nejopatrněji to jen šlo. „Vždycky jsem si myslela, že většina dětí je v jeslích právě proto, že jejich mámy pracují.“

      „To ano,“ přitakala Joanne. Očividně se jí to nijak nedotklo. „Jsou tam ale tak dobří, že jsem ho nemohla nezapsat. Nechodí tam každý den. Nicméně středy jsou náročné, a tak ho tam v tenhle den obvykle vodím. Uprostřed týdne to bývá těžké, viďte?“

      Než stihla Jessie odpovědět, otevřely se dveře do garáže a do místnosti vešel statný třicátník s neposlušnými zrzavými vlasy.

      „Morgane!“ zvolala Kimberly radostně. „Co děláš doma?“

      „Zapomněl