Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

vám kávu.“

      Mackenzie si vzpomněla na chvíli, kdy o ni Ellington naposledy projevoval takový zájem. Přivedlo ji to v konečném důsledku sem, kde se už už mohla stát agentkou FBI a žít vlastní sen s tím vším kolem. Vyslyšet jeho nabídku se zdálo jako ten nejlepší možný nápad. Učinila tak tedy. Po cestě se několikrát podívala na agenta Bryerse a přemýšlela, proč vypadá tak zaraženě.

      *

      „Takže už jste pěkně blízko, že?” zeptal se Ellington, když si všichni tři sedli nad kelímky s kávou, které Ellington koupil v přilehlé maličké kavárničce.

      „Zbývá osm týdnů,“ odpověděla.

      „Protiteroristické operace, patnáct hodin simulací a zhruba dvanáct hodin na střelnici, že?“ zeptal se dále.

      „Jak tohle můžete vědět?“ zeptala se Mackenzie trochu ostražitě.

      Ellington jenom pokrčil rameny a ušklíbl se. „Mým novým koníčkem je sledovat váš postup od chvíle, co jste sem dorazila. Byl jsem to já, kdo vás doporučil, a tak za vás nesu určitou zodpovědnost. Zatím děláte dojem na všechny, u kterých to má smysl. Všechno se v tomto bodě zdá být jenom jako formalita. Ledaže byste něco sakra podělala v těch nadcházejících osmi týdnech, ale jinak myslím mohu říci, že máte přijetí v kapse.“

      Zhluboka se nadechl, jako kdyby se připravoval říci něco důležitého.

      „Což mě přivádí k záležitosti, o které jsem s vámi chtěl mluvit. Agent Bryers momentálně zažívá trochu těžkosti a vy byste mu mohla být nápomocna. Nejlepší však bude, když vám to objasní sám.“

      Bryers i nadále působil nejistě. Dokonce se ještě napil, položil hrnek na stůl a pár okamžiků zůstal zticha, než se odhodlal promluvit.

      „Tedy, agent Ellington řekl, že děláte dojem na lidi, na kterých záleží. Já jsem za poslední dva dny slyšel vaše jméno hned třikrát.“

      „V jaké souvislosti?“ zeptala se trochu nervózně.

      „Momentálně dělám na jednom případu s kolegou, který po třinácti letech společné práce bude agenturu opouštět,“ začal Bryers vysvětlovat. „Už mu stejně táhne na důchod, takže to ani není žádné velké překvapení. Mám toho člověka rád jako vlastního bratra, ale už toho na něj bylo moc. Za dvacet osm let, po která pracoval pro FBI, toho hodně viděl a nechce si přidávat další noční můru, která ho bude pronásledovat do důchodu. Tím vlastně vzniká místo pro nového parťáka, jenž by šel v jeho stopách. Není to permanentní pozice – jenom na tak dlouho, než se podaří vyřešit náš současný případ.“

      Mackenzie cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení, ale věděla, že na sobě nesmí nechat nic znát. „Takže proto se objevilo moje jméno?“ zeptala se pokud možno klidně.

      „Přesně tak,“ odpověděl Bryers.

      „Ale vždyť tu jistě musí být spousta zkušenějších agentů, kteří by to zastali lépe než já.“

      „Nejspíše tu jsou papírově vhodnější kandidáti,“ řekl Ellington věcně. „Jenže tenhle případ se shoduje s případem Strašákového vraha v mnohem více než jenom pár detailech. To a fakt, že jste tu všude chválena, nás přimělo k názoru, že pro tu pozici budete perfektní.“

      „Ale já ještě ani nejsem agent,“ namítla Mackenzie. „Chci říci, můžete si dovolit čekat s něčím takovým celých osm týdnů?“

      „Čekat vůbec nehodláme,“ řekl Ellington. „A abych to řekl trochu slavnostněji, tohle není zrovna něco, co by agentura nabízela jenom tak někomu. Nebál bych se říci, že kdokoliv ze třídy, ze které jste právě odešla, by za podobnou příležitost byl schopen zabíjet. Je to velice neortodoxní postup a je tu pár lidí na důležitých pozicích, kteří mají rozdílný názor.“

      „Přijde mi to…neetické,“ řekla Mackenzie.

      „To zcela jistě je,“ řekl Ellington. „Dokonce je to technicky vzato i ilegální. Jenže my jednoduše nemůžeme přehlížet podobnost mezi tímto případem a tím, který jste vyřešila v Nebrasce. Máme na výběr mezí tím dostat vás na případ pod rukou a hned, anebo čekat další tři nebo čtyři dny a doufat, že se podaří agentu Bryersovi přidělit nového parťáka. Jenže čas je v tomhle případě to nejcennější.“

      Mackenzie takovou příležitost samozřejmě chtěla popadnout za pačesy, ale bylo to hrozně narychlo. Přišlo jí to zbrklé.

      „Mám čas si to promyslet?“ zeptala se.

      „Ne,“ odpověděl Ellington. „Ve skutečnosti pošlu hned po této schůzce složku s veškerou dokumentací do vašeho bytu a dám vám pár hodin na to, abyste si všechno pročetla, a večer vám zavolám pro finální odpověď. Ale, Mackenzie…silně vám doporučuji, to vzít.“

      Věděla, že to udělá, ale nechtěla vypadat příliš dychtivě, nebo snad dokonce namyšleně. Navíc začínala být pořádně nervózní. Tohle byla ohromná věc. A to, že tak zkušený agent jako Bryers žádal o její pomoc…to bylo jednoduše úžasné.

      „Povím vám to nejdůležitější,“ řekl Bryers, přičemž se mírně naklonil přes stůl a dokonce ztlumil hlas. „Zatím máme dvě těla, která se objevila na stejné skládce odpadků. Obě patřila mladým ženám – jedné bylo dvacet dva a druhé devatenáct. Byly nalezeny nahé a jejich těla byla pokryta modřinami. To nejnovější neslo známky obtěžování, ale nenašly se žádné stopy tělních tekutin. Mezi oběma nálezy je zhruba dva a půl měsíce prodleva, ale fakt, že byly objeveny na stejné skládce a se stejnými zraněními…“

      „Není to náhoda,“ řekla Mackenzie zamyšleně.

      „Ne, pravděpodobně ne,“ reagoval Bryers. „Takže mi povězte…předstírejme, že je to váš případ. Zrovna vám jej předali. Co by byla první věc, kterou byste udělala?“

      Mackenzie měla odpověď za méně než tři vteřiny. Když ji poté pověděla nahlas, cítila, že je to správně. Jestli ještě před chvílí váhala, zda to nemá celé odmítnout, s tou odpovědí veškeré její pochybnosti zmizely.

      „Začala bych na té skládce,“ řekla. „Chtěla bych to místo vidět svýma vlastníma očima. Potom bych si šla promluvit s rodinami obětí. Byla některá z nich vdaná?“

      „Ta dvaadvacetiletá,“ odpověděl Ellington. „Byla vdaná šestnáct měsíců.“

      „Dobrá,“ pokračovala Mackenzie. „Začala bych tedy na skládce a potom si šla promluvit s jejím manželem.“

      Oba agenti si vyměnili významné pohledy. Ellington potom přikývl a zabubnoval prsty na stole. „Jdete do toho?“

      „Jdu,“ odpověděla Mackenzie. Jednoduše už nedokázala své vzrušení držet nadále na uzdě.

      „Skvěle,“ řekl Bryers. Sáhl do kapsy a poslal jí přes stůl svazek klíčů. „Času není nazbyt. Musíme vyrazit.“

      KAPITOLA TŘETÍ

      Když dorazili na skládku, bylo 13:35. Teplota blížící se osmdesáti pěti stupňům Fahrenheita jenom