Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

bílá nitka. Látka samotná jim toho nejspíše mnoho nepoví, ale rozhodně označovala místo, na kterém se vyplatí hledat otisky prstů.

      „Agente Bryersi?“ řekla nahlas.

      Přišel k ní pomalým krokem. Očividně si toho moc nesliboval. Když byl však blíže, spokojeně zamručel a podíval se na nit.

      „Skvělá práce, Whiteová,“ řekl.

      „Prosím, stačí Mackenzie,“ odpověděla. „Mac, pokud se toho nebojíte.“

      „Co si o tomhle myslíte?“ vyhnul se reakci.

      „Možná, že to nic není. Ale také to může být nit z oděvu někoho, kdo nedávno přelézal tenhle plot. Látka sama bude asi k ničemu, ale někde kolem by tu mohl být otisk nebo dva.“

      „V autě máme malou soupravu na snímání otisků. Můžete pro ni skočit, zatímco já tohle nahlásím?“

      „Jasně,“ odpověděla a vydala se k autu.

      Když se po chvilce vrátila zpátky, Bryers už ukončoval hovor. Všechno kolem toho muže se zdálo být rychlé a efektivní. To se jí na něm začínalo čím dál více líbit.

      „Dobrá, Mac,“ řekl. „Podívejme se teď na stopu, kterou jste vymyslela dneska ráno. Manžel zavražděné bydlí zhruba dvacet minut odsud. Zajedeme tam?“

      „Proč ne,“ odpověděla Mackenzie.

      Vrátili se zpátky do auta a vyrazili ze stále ještě uzavřené skládky, nad níž kroužilo několik nenechavých ptáků, kteří celou situaci pozorně sledovali a čekali, jestli z toho všeho nakonec nebudou mít nějaký prospěch.

      ***

      Caleb Kellerman už byl vyslechnut uniformovanou policií. Bydlel kousek za Georgetownem v hezkém dvoupatrovém domě. Mackenzie bylo smutno při pomyšlení, že manželé Kellermanovi byli svoji jenom něco málo přes rok, než byla jeho žena zavražděna. Než však vystoupila z auta, podařilo se jí smutek přetavit v odhodlání ten případ co nejrychleji vyřešit.

      Dům, který nikdy nedostal šanci stát se opravdovým domovem, přemýšlela Mackenzie, zatímco kráčeli k domu. Velice smutné.

      Vstoupili předním vchodem a prošli maličkou předsíní, jež vedla rovnou do obýváku. Mackenzie ihned po vstupu pocítila tísnivou osamělou atmosféru, která byla pro domy, kde zrovna někdo zemřel, typická. Dříve si myslela, že se na to dá časem zvyknout, ale po tolika letech u sboru už tomu nevěřila.

      Bryers prohodil několik slov s uniformovanými policisty, kteří vypadali, že možnost být vystřídáni docela vítají. Když muži odešli, Bryers s Mackenzie vstoupili do obýváku. Caleb Kellerman vypadal neuvěřitelně mladě. S čistě oholenou tváří, tričkem s nápisem Five Finger Death Punch a kapsáčovými šortkami, mohl být snadno považován za teenagera. Mackenzie se však dokázala dívat za fyzický vzhled lidí a tak odhalila především ohromný smutek.

      Podíval se na ně, ale nic neřekl. Bryers jemně kývnul na Mackenzie, aby jí naznačil, že se má Caleba ujmout. Se smíšenými pocity pohybujícími se mezi úlekem a polichocením z faktu, že se jí dostalo tak významné funkce, Mackenzie předstoupila kupředu. Napadlo jí, jestli jí Bryers opravdu tolik věří, anebo se jenom snaží ji dostat mimo její komfortní zónu.

      „Pane Kellermane, já jsem agentka Whiteová a tohle je agent Bryers.” Na vteřinu se zarazila. Opravdu si právě přisvojila ten titul? Znělo to docela pěkně. Nakonec se rozhodla nechat to plavat. „Vím, že se právě potýkáte s ohromnou ztrátou a nehodlám ani předstírat, že plně chápu, čím si procházíte,” řekla. Snažila se přitom, aby její hlas zněl jemně, přátelsky, ale zároveň rozhodně. „Pokud však chceme najít člověka, který to má na svědomí, potřebujeme vaše odpovědi. Pomůžete nám?”

      Caleb Kellerman přikývl. „Udělám, cokoliv bude v mých silách, aby se ten muž našel,” odpověděl. „Udělám cokoliv.”

      Jeho hlas v sobě skrýval tolik vzteku, až si Mackenzie pomyslela, že bude nejspíše nutné Caleba poslat v příštích dnech k psychologovi. V jeho pohledu bylo znát silné rozrušení.

      „První, co bych potřebovala vědět je, jestli Susan měla nějaké nepřátele…kohokoliv, s kým ji pojila jakákoliv rivalita.”

      „Bylo tu pár holek z její střední, které jí občas dávaly zabrat na facebooku,” řekl Caleb. „Obvykle se ale hádaly kvůli politice. Žádná z nich by ale nic takového neudělala. Bylo to jenom takové online dohadování v komentářích, nic víc.”

      „A co její práce?” položila Mackenzie další otázku. „Měla ji ráda?”

      Caleb pokrčil rameny. Posadil se zpátky na gauč v pokusu trochu se uvolnit. Jeho tvář však byla nadále napjatá a v neustávajícím zamračení. „Svoji práci měla ráda asi jako každá, která vystudovala vysokou a potom dostala místo, jež nemá s její specializací nic společného. Zaplatilo to účty a bonusy, které tu a tam dostávala, byly docela pěkné. Pracovní doba ale stála za starou belu.”

      „Znáte někoho, s kým pracovala?”

      „Ne. Slýchal jsem o nich z vyprávění, když přišla domů, ale to je tak všechno.”

      V tom okamžiku se do rozhovoru vložil Bryers. Jeho hlas zněl v tichosti domu velice rozdílně a jaksi temně. „Byla podomní prodavačka, že? Pracovala pro New You University, je to tak?”

      „Ano. Už jsem policii dal číslo jejího nadřízeného.”

      „Ano, naši lidé s ním už mluvili,” reagoval Bryers.

      „To nic nepřinese,” řekl Caleb. „Nikdo z jejích spolupracovníků to neudělal. To můžu zaručit. Možná, že to bude znít hloupě, ale mám takový pocit. Všichni v její práci byli milí…všichni na jedné lodi, vzájemně se podporovali. Jsou to slušní lidé, víte?”

      Na vteřinku se zarazil na hranici pláče, nakonec nad ním zvítězil a zahleděl se k podlaze, kde doufal nabrat nové síly. Potom se podíval zpátky na Mackenzie. Několik slz mu ale přece jenom skanulo po tváři.

      „Dobrá, je tu tedy něco, o čem si myslíte, že by nás to mohlo přivést na správnou stopu?“ zeptal se Bryers.

      „Nevím,“ odpověděl Caleb. „Měla seznam klientů, které ten den chtěla navštívit, ale nikdo ho nemůže najít. Policie říkala, že je to nejspíš proto, že jej vrah našel a vyhodil.“

      „To bude nejspíše pravda,“ řekla Mackenzie.

      „Já to pořád nemůžu pochopit,“ pokračoval Caleb. „Přijde mi to nemožné. Čekám, že se každou minutu musí vrátit domů. Ten den, kdy umřela…začal úplně stejně jako jakýkoliv jiný. Políbila mě na tvář, když jsem se oblékal do práce a loučil se s ní. Potom odešla na autobus a to bylo všechno. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.“

      Mackenzie viděla, že se Caleb každou chvíli zhroutí a, i když měla pocit, že by mu již měla dát pokoj, přesto si dovolila ještě jednu poslední otázku.

      „Autobus?“ zeptala se.

      „Ano, jezdila do kanceláře každý den autobusem. Linka 8-20 jezdí přímo tam a nikdy jí neujel. Naše auto se rozbilo už před dvěma měsíci.“

      „Kde