Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

vědomí. Rozmazaně viděla, jak její krev odkapává z pusy na mužovu košili. Víc z toho z cesty domem, po které ji nesl, už neviděla.

      V jednom okamžiku si uvědomila, že byla přenesena do jiného domu – nejspíš byl k tomu prvnímu nějak připojený. Jako s pytlem brambor s ní bylo mrštěno na linoleovou podlahu. Tělem jí projela vlna bolesti po nárazu, před očima se jí dělaly mžitky, ale zároveň jí ten náraz alespoň pomohl navrátit dech. Začala přerývaně a mělce dýchat. Podařilo se jí dokonce otočit se na bok a pomocí rukou se začít zvedat, ale než ten pohyb dokončila, už byl zase u ní.

      Její zrak byl rozmazaný, ale přesto viděla dost na to, aby poznala, že otevřel nějaká malá dvířka, která byla předtím skrytá za křeslem. Uvnitř bylo tma, spousta prachu a ze stropu visely cáry jakési izolace. Susanino srdce se pokoušelo probušit z jejího těla ven, když si uvědomila, že ji tam hodlá strčit.

      „Tady budeš v bezpečí,“ řekl jí, když se nad ní sehnul a odtáhl jí do toho kumbálu.

      Ani se nenadála a byla všude kolem tma. Ležela na hrubých prknech, která tu nahrazovala podlahu, cítila pach prachu smíšený s pachem vlastní krve, jež jí stále ještě odkapávala odněkud z obličeje. Ten chlap…znala jeho jméno, ale teď si na něj za nic na světě nemohla vzpomenout. Všechny informace překryla bolest. Bolest v její hrudi, která ji bodala při každém pokusu o mělký nádech a mučivý výdech.

      Po chvíli se jí konečně podařilo dostat do plic o něco více vzduchu. Okamžitě toho chtěla využít k výkřiku. Nikdy se k němu však neodhodlala. Namísto toho nechala blahodárný vzduch, ať plní její plíce a ulevuje její bolesti. V té chvíli uslyšela zavrzání pantů dveří a klapnutí zámku. Tma kolem ní potemněla dokonale.

      Poslední věc, kterou slyšela předtím, než ztratila vědomí, byl tlumený smích kdesi vedle v místnosti.

      „Neboj se,“ ozvalo se později. „Nebude to trvat dlouho.“

      KAPITOLA PRVNÍ

      Dešťové kapky bubnovaly na okolní svět s takovou razancí, že Mackenzie Whiteová ani neslyšela zvuk vlastních kroků. To bylo dobře. Znamenalo to, že muž, jehož pronásledovala, ji také nemůže slyšet.

      Přesto však musela postupovat opatrně.

      Nejenom, že lilo jako z konve, ale navíc ještě byla hluboká noc. Podezřelý mohl využít tmy ve svůj prospěch úplně stejně, jako to dělala ona. Slabé poblikávající pouliční osvětlení jí přitom v pronásledování nijak nepomáhalo.

      S téměř promáčenými vlasy a v pršipláši, který se jí lepil na tělo, Mackenzie proběhla opuštěnou ulicí. Mířila k budově, ke které už mezitím stačil dorazit její parťák. Zahlédla jeho stín, schovávající se poblíž vchodu do staré betonové stavby. Když se k němu přibližovala, ozářená v tu chvíli jenom srpkem měsíce a jedinou pouliční lampou, sevřela bezděky v ruce Glock, který vyfasovala na akademii.

      Ta zbraň se jí už začínala zamlouvat. Už to nebyl jenom pocit většího bezpečí, formoval se mezi nimi vztah. Když člověk svíral v ruce zbraň a připravoval se z ní střílet, aby bránil sebe nebo ostatní, vznikalo tak mezi zbraní a střelcem spojení. Mackenzie tenhle pocit ale během své práce detektiva v Nebrasce, kde se netěšila přílišné úctě kolegů, nikdy pořádně nezažila. Poznala to až tady na akademii FBI.

      Doběhla k budově a skrčila se u zdi vedle svého parťáka. Alespoň, že tu byly trochu kryti před tím deštěm.

      Její partner se jmenoval Harry Dougan. Bylo mu dvaadvacet let, byl dobře stavěný, trochu namyšlený, ale svými schopnostmi dokázal vzbudit v ostatních respekt. Mackenzie se ulevilo, když si všimla, že i on je trochu nervózní.

      „Viděl jsi ho?” zeptala se jej.

      „Ne, ale jsem si jistý, že první místnost je čistá. Je tam vidět oknem,” odpověděl a ukázal patřičným směrem. Bylo tam jediné okno, rozbité a plné střepů.

      „Kolik místností?” zeptala se.

      „Vím jistě o třech.”

      „Nech mě jít první,” řekla Mackenzie. Ujistila se přitom, aby to neznělo jako otázka. I tady v Quanticu musely být ženy velice asertivní, aby byly brány vážně.

      Pokynul hlavou na souhlas. Mackenzie vyrazila před něj a tiše vplula před budovu. Rychle se rozhlédla a shledala, že vstupní místnost je bezpečná. Tahle část města byla tak stará a opuštěná, že i uvnitř domu vše vypadalo jaksi mrtvě.

      Rychle kývla na Harryho na znamení, že může vyrazit a on tak bez váhání učinil. Svůj Glock přitom držel pevně oběma rukama a mířil jím k zemi. Přesně tak, jak k tomu byli vycvičeni. Společně se přiblížili ke vstupu do budovy. Bylo to staré opuštěné betonové místo - možná, že jej v minulosti někdo používal jako skladiště. Dveře samy o sobě vypovídaly dost o stáří objektu. Velká díra v místě, kde dříve býval zámkový mechanismus, odpovídala na otázku, zda jsou dveře zamčené nebo ne. Mackenzie tím otvorem dokonce viděla dovnitř.

      Podívala se na Harryho a začala počítat na prstech. Tři, dva…jedna!

      Přitiskla se zády k betonové zdi, zatímco Harry se sehnul a vrazil do dveří. Mackenzie se vrhla hned za ním. Oba dva si počínali jako dobře seřízený a pečlivě promazaný stroj. Jenže jakmile se ocitli uvnitř, zjistili, že tam není skoro žádné světlo. Mackenzie rychle sáhla po baterce, kterou měla připravenou u pasu. Než ji však rozsvítila, zarazila se. Kužel světla by okamžitě prozradil jejich pozici, podezřelý by je zmerčil a možná, že by se mu díky tomu podařilo znovu uniknout.

      Vrátila tedy baterku zpátky za opasek a znovu se ujala vedení. S Glockem namířeným do tmy se protáhla kolem Harryho a zamířila k dalším dveřím. Její oči si rychle přivykaly temnotě, ze které díky tomu začala vystupovat celá spousta detailů. Ne tedy, že by toho v té místnosti bylo nějak hodně. Pár pokroucených kartonových krabic bylo poházeno u vzdálenější zdi, opodál potom stála dřevěná koza na řezání dřeva a za ní pár starých kabelů. Mimo těchto věcí už byla místnost v podstatě prázdná.

      Mackenzie opatrně došla ke dveřím po pravé straně. Byl to vlastně jenom rám. Skutečné dveře zmizely pravděpodobně už před lety. Všechno za nimi se topilo ve stínu. Nespatřila tam nic, než jednu rozbitou láhev a pár hromádek nejspíše myšího trusu. Jinak byla místnost prázdná.

      Zastavila se a chtěla se otočit, když tu si uvědomila, že je Harry až příliš blízko za ní. Když nakročila zpět, skoro mu přitom šlápla na špičky.

      „Pardon,“ zašeptal do tmy. „Myslel jsem—“

      Nedořekl. Jeho větu v polovině přerušil výstřel z pistole. Ten zvuk na okamžik naplnil celý prostor a rychle přešel do heknutí, jež vyšlo z Harryho úst. Mackenziin parťák se poroučel k zemi.

      Mackenzie se přitiskla zády ke zdi právě v okamžiku, kdy se ozvala další rána. Kulka ze zavrtala do zdi z druhé strany tak silně, že cítila, jak se beton otřásl.

      Věděla, že musí jednat rychle a sundat ho, a ne se nechat zatáhnout do přestřelky ve tmě a se spoustou zdí kolem. Podívala se na Harryho a viděla, že se hýbe. Sáhla po něm, pevně jej uchopila za vestu a potom jej táhla chodbou o kus dál, aby jej dostala z bezprostředního dosahu další střelby. Ozval se další výstřel. Mackenzie zcela zřetelně cítila, jak kulka proletěla kousek na jejím