Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

obrátku na zemi, využila energii, kterou tím její tělo získalo, a vší silou vykopla kolmo vzhůru. Trefila ho holení zezadu do kolene. Muž se zapotácel, což bylo všechno, co Mackenzie potřebovala. Vyskočila zpátky na nohy, chytila jej paží do kravaty a v momentě, kdy poklesl pod její vahou, s ním mrštila o zem. Muž se rychle ocitl na lopatkách a s Mackenziiným kolenem zabořeným do solar plexu. O pistoli přišel ještě dříve, než si vůbec stačil uvědomit, co se to s ním děje.

      Tu se odněkud z další části té staré budovy ozvalo, „Stop!“

      Místnost zaplavily kužely několika dalších baterek a najednou bylo všude kolem plno světla.

      Mackenzie se postavila a podívala se na zadrženého. Usmíval se na ni. Jeho tvář jí nebyla neznámá. Vídala jej během podobných cvičení téměř pravidelně. A když už ne jako zločince, tak pokřikujícího rozkazy a povely na další cvičence.

      Natáhl k ní ruku, aby mu pomohla vstát. „Dobrá práce, Whiteová.“

      „Díky,“ odvětila.

      Odněkud zpoza ní se přišoural Harry a držel se přitom za břicho. „Je absolutně jistý, že to ládují jenom kulkama z gumy?“ zeptal se.

      „Nejenom to, tohle je navíc jenom ta nejnižší kvalita,“ odpověděl instruktor. „Příště to zkusíme s projektilama proti demonstracím.“

      „Skvělý,“ zavrčel Harry.

      Do místnosti vešlo pár dalších lidí. Útěk v Hogan Alley byl u konce. Mackenzie v této ošumělé uličce, kterou FBI často používala pro výcvik budoucích agentů, cvičila už potřetí. Trénovaly se tu tak zvané reálné situace.

      Zatímco se dva instruktoři ujali Harryho a začali mu vysvětlovat, co udělal špatně a jak mohl zabránit tomu být postřelen, třetí došel k Mackenzie. Jmenoval se Simon Lee a byl to starší muž, který působil dojmem člověka, jemuž život nenabídl žádnou bavlnku a on na to reagoval tím, že z toho vymačkal to nejlepší, co mohl.

      „Skvělá práce, agentko Whiteová,“ řekl. „Ten kotrmelec byl tak rychlý, že jsem to skoro ani nezahlédl. Přesto…bylo to dost troufalé. Pokud by tam byl další podezřelý, všechno by dopadlo úplně jinak.“

      „Ano, pane. Rozumím.“

      Usmál se na ni. „Já vím, že ano,“ pokračoval. „Musím vám povědět, že i když jste teprve v půlce výcviku, já jsem už teď vašimi výsledky nadšený. Budete skvělou agentkou. Dobrá práce.“

      Díky, pane,“ odpověděla.

      Lee pokýval hlavou a odebral se promluvit si s jedním z dalších instruktorů. Když potom všichni opouštěli dům, Harry přišel k Mackenzie. Jeho obličej byl stále ještě trochu pokřivený bolestí.

      „Výborně,“ řekl. „Bolí o to o mnoho méně, když si člověk pomyslí, že osoba, kvůli které to schytal, je tak výjimečně pěkná.“

      Mackenzie po něm loupla očima a zastrčila pistoli k pasu. „Lichotky jsou k ničemu,“ odpověděla. „Řekněme, že tě nikam nedostanou.“

      „Já vím,“ reagoval Harry. „Ale třeba mi vykoledují aspoň skleničku?“

      Usmála se. „Když to zaplatíš.“

      „No jo, zaplatím,“ souhlasil. „Nechci, abys mi zase nakopala zadek.“

      Opustili budovu a znovu se ocitli na dešti. Teď, když už cvičení skončilo, byl téměř osvěžující. Kolem postávalo několik vyhlášených agentů-instruktorů, všechno bylo pro dnešek skončeno a Mackenzie si konečně dopřála ten luxus, být na sebe za odvedený výkon pyšná.

      Během jedenácti týdnů úspěšně prošla většinou výcviku, který se odehrával v učebnách. Zbývalo dalších devět do dokončení kurzu a konečně získání vytouženého titulu agent FBI.

      Poslední dobou často přemýšlela, proč tehdy v Nebrasce váhala tak dlouho. Když ji Ellington doporučil na akademii, získala tím divokou kartu, zlatou vstupenku. Jediné, co musela udělat, bylo překonat se a vykročit za hranice vlastního pohodlí. Nakonec se zbavila staré práce, přítele, domova…a začala zcela nový život.

      Pomyslela na nekonečné roviny, poseté kukuřičnými poli a neskutečně modré nebe, rozkládající se od obzoru k obzoru. Pomyslela na všechno, co nechala za sebou. Ta krajina měla svůj specifický půvab, ale pro ni zároveň byla i vězením.

      Už to bylo pryč.

      Teď byla volná a nezbylo už nic, co by jí házelo klacky pod nohy.

      *

      Zbytek jejího výcvikového dne pokračoval fyzickým cvičením: kliky, sprinty, shyby, další sprinty a nakonec vzpírání činek. Během prvních dní na akademii tuhle část tréninku nenáviděla. Jenže po čase si její tělo přivyklo a nakonec si o fyzickou námahu začalo samo říkat.

      Všechno se tu dělalo rychle a precizně. Teď udělala padesát kliků tak rychle, že její svaly ani neměly šanci podat zprávu o bolesti. Teprve, když zamířila k opičí dráze, pod níž se rozkládalo bahnité jezírko, pocítila příval energie v tricepsech. S každodenním tréninkem tohoto typu si Mackenzie brzy navykla mít pocit, že na sobě opravdu pracuje teprve ve chvíli, kdy se její ruce i nohy třásly námahou a před očima se jí dělaly mžitky.

      V její jednotce bylo celkem šedesát rekrutů, z toho pouhých devět žen. To však Mackenzie nijak neobtěžovalo. Nejspíše i proto, že měla z předchozího působiště v Nebrasce zkušenosti s velmi podobným složením kolektivu. Jednoduše sklonila hlavu a pracovala na svých schopnostech nejlépe, jak mohla. Nemusela přitom být ani příliš namyšlená, když sama sobě přiznávala, že ty schopnosti jsou opravdu výjimečné.

      Když instruktor oznámil časy na posledním okruhu - byla to dvě míle dlouhá štreka lesem plná bahna - rozešla se třída každý po svém. Mackenzie si, na rozdíl o nich sedla na jednu z laviček opodál a začala si protahovat nohy. Toho dne už na ni nečekalo nic důležitého a ona byla stále ještě plná energie z podařené honičky v Hogan Alley, a tak se rozhodla, že si dá ještě jedno kolečko.

      I když bylo těžké si to přiznat, stala se jednou z těch lidí, kteří rádi běhali. I když se nedalo říci, že by se chystala na nějaký maraton nebo jiný závod, naučila se jednoduše oceňovat běžecký proces jako takový. Často si nacházela čas na běhání i mimo běžecké tréninky. Běhala po lesních cestách kolem kampusu akademie, který ležel zhruba šest mil od velitelství FBI a asi tak osm dalších od jejího nového bytu v Quanticu.

      V cvičebním tílku promočeném potem a tváří rudou od námahy zakončila svůj den finálním sprintem kolem překážkové pasáže, nechávajíc všechno bahno, klády a sítě zase odpočinout na zítra. Za běhu si však povšimla dvou mužů, kteří si ji nezávisle na sobě prohlíželi. Jejich pohledy nebyly ani tak vilné, jako spíše obdivné. Jí to ještě pomohlo přidat do kroku.

      Popravdě řečeno, pár vilných pohledů tu a tam jí nijak nevadilo. Nové tělo, které si vypracovala do pružnosti a síly zároveň, si obdiv zasluhovalo. Bylo vlastně docela zvláštní cítit se tak silně, ale bylo to něco, na co si člověk velice snadno zvyknul. Věděla, že Harry Dougan ji v tomto ohledu dokáže ocenit také. Zatím nikdy nic neřekl, ale i kdyby to udělal, Mackenzie si nebyla vůbec jistá, jak by mu odpověděla.

      Když zakončila svůj závěrečný běh, nemohlo to