Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

nechat za sebou.

      Jen kdyby ji ještě přestaly sužovat ty noční můry.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Následující ráno začalo velmi brzy a zostra cvičením se zbraněmi, což bylo něco, v čem začínala být Mackenzie rovněž docela dobrá. Téměř odjakživa měla dobrou mušku, ale s precizními instrukcemi a obklopena dvaadvaceti dalšími skvělými střelci ze třídy, se vybičovala k výjimečnosti. Pořád ještě měla v oblibě Sig Sauer, který používala v Nebrasce a ke svému milému překvapení zjistila, že Glock, který se používal tady na akademii, nebyl příliš rozdílný.

      Dívala se na papírový terč na druhém konci uzavřené střelnice. Dlouhý kus papíru visel na pohyblivém držáku dobrých dvacet yardů od ní. Zamířila, třikrát v rychlém sledu vystřelila a sklopila zbraň. Zpětný ráz výstřelů vibroval jejími pažemi a byl jako zvláštní typ vzrušení, které se již dávno naučila mít ráda.

      Když se na druhé straně místnosti rozsvítilo zelené světlo, zmáčkla knoflík na malém panelu před sebou, aby si přiblížila cíl. Stojan se vydal po kolejnici kupředu, a jak se přiblížil, Mackenzie spatřila tři zásahy. Na bílém papíře byl znázorněn černý obrys mužské postavy od pasu nahoru. Dvě z jejích střel se zakously do hrudi, zatímco třetí škrtla o rameno. Byly to dobré rány (i když ne perfektní) a, i když ji mrzely ty rány do hrudi, přesto věděla, že je tenhle výsledek mnohem lepší, než jakých dosahovala, když tu střílela poprvé.

      Jedenáct týdnů. Už tu byla jedenáct týdnů a pořád se měla co učit. Zásahy do hrudi terče se jí nelíbily, protože by byly smrtelné. Její trénink po ní však vyžadoval, aby cíl pouze zneškodnila a ne zabila, a to i za těch nejhorších podmínek.

      Přesto se však její instinkt zlepšoval. Nakonec se na papírový terč usmála a podívala se znovu na kontrolní panel, na kterém byla položená krabička s další municí. Znovu nabila svůj Glock a zmáčkla knoflík ovládání, aby si vyvolala další cíl. Tenhle si nastavila na dvacet pět yardů.

      Chvíli čekala, až se červené světlo na panelu změní zpět na zelené a potom se otočila zády. Zhluboka se nadechla a s výdechem se otočila kolem vlastní osy, zamířila a rychle vypálila další tři rány.

      Těsně pod ramenem postavy na terči se objevila rovná linka tří otvorů.

      Mnohem lepší, pomyslela si Mackenzie.

      Konečně spokojená si sundala ochranné brýle, uklidila svou střeleckou pozici a potom zmáčkla další knoflík, který jí přivezl cíl zpátky k posouzení. Tentokrát si jej nechala dovézt až k sobě, sundala jej z držáku, složila a opatrně vložila do malého batohu, který s sebou nosila prakticky všude.

      Zvykla si chodit na střelnici ve svém volném čase, aby se zlepšila, protože jí přišlo, že za mnohými dalšími z její třídy trochu zaostává. Byla jednou z nejstarších a už od počátku se o ní šířily různé povídačky – o tom, jak byla zrekrutována z nějaké mizerné malé stanice kdesi v Nebrasce poté, co zatkla obávaného masového vraha. Co se střelby týkalo, byla zhruba někde v třídním průměru, což bylo hluboko pod Mackenziinými ambicemi. Na konci výcviku na akademii chtěla patřit samozřejmě mezi nejlepší.

      Musela ostatním ukázat, že tu není náhodou. Že si svoji pozici u FBI zaslouží.

      *

      Po střelnici se vydala na poslední hodinu, která se odehrávala v učebně. Byla to psychologie, vyučovaná Samuelem McClarrenem. Byl to šestašedesátiletý bývalý agent a autor bestselerů, který získal šest literárních cen od New York Times. Jeho knihy byly o psychologických profilech těch nejhorších sériových vrahů za poslední sto let. Mackenzie je přečetla všechny a jeho lekce by dokázala poslouchat celé dny. Byl to její jednoznačně nejoblíbenější předmět, i když si zástupce ředitele akademie zprvu myslel, že jej Mackenzie nebude, vzhledem ke své profesionální minulosti, ani potřebovat. Nakonec si jej musela sama vyžádat.

      Jako obvykle byla v učebně jako jedna z prvních a posadila se do druhé řady. Připravila si sešit na poznámky a pero, zatímco pár ostatních příchozích si začalo připravovat svoje MacBooky. Nemusela čekat nijak dlouho a Samuel McClarren vystoupil na pódium. Třída se nakonec zaplnila dvaačtyřiceti posluchači, z nichž každý od samého počátku očima visel na učitelových rtech a hltal každé jeho slovo.

      „Včera jsme si prošli psychologické pochody, které přiměly Eda Geina vraždit. Nic pro slabé žaludky,“ řekl McClarren. „Jenže dnes to nebude o moc lepší, protože se podíváme na mnohdy podceňovanou, ale přesto neuvěřitelně pokřivenou mysl Johna Wayne Gacyho. Dvacet šest známých obětí zabitých udušením po použití medicínského škrtidla. Ze sklepa svého domu potom oběti vynášel ven k řece Des Plaines, kde se jich na mnoha různých místech zbavoval. Potom je tu samozřejmě to, co napadne většinu lidí, když uslyší jeho jméno – klaun. Ve své podstatě je Gacyho případ psychopatologickým průlomem.“

      Výuka pokračovala v podobném duchu dál. McClarren mluvil a mluvil, zatímco studenti si zuřivě dělali poznámky. Hodina a patnáct minut jako obvykle utekla až příliš rychle a Mackenzie na jejím konci zjistila, že chce vědět více. Tu a tam ji McClarrenovy hodiny připomínaly momenty z honu na Strašákového zabijáka, obzvláště na místa, kde se pokoušela proniknout do vrahova myšlení. Odjakživa měla pro vcítění se do zločince talent, ale raději to držela pod pokličkou. Čas od času ji morbidita takového uvažování dokonce samotnou děsila, a tak bylo lepší, příliš tomu nepropadat.

      Když hodina skončila, Mackenzie si sbalila věci a vydala se ke dveřím. Pořád ještě přemýšlela o učitelových slovech, když procházela kolem sedaček, a tak si ani nevšimla muže, jenž stanul ve dveřích. Kdyby na ni nezavolal jménem, nejspíše by jej ignorovala úplně.

      „Mackenzie! Hej, počkejte.“

      Zastavila se při zvuku vlastního jména, otočila se a v malém davu studentů, proudících ven z učebny, spatřila známou tvář.

      Přišel za ní agent Ellington. Bylo to takové překvapení, že se na moment doslova zastavila a přemýšlela, co tu ten člověk může chtít. Když se přestala hýbat, Ellington se usmál a rychle jí vykročil vstříc. V patách mu kráčel další muž.

      „Agente Ellingtone,“ řekla Mackenzie. „Jak se máte?“

      „Mám se fajn,“ odpověděl. „A vy?“

      „Velmi dobře. Co tu děláte? Chcete si zopakovat výcvik?“ pokračovala ve snaze znít alespoň trochu vtipně.

      „Ne, to bohužel ne,“ řekl Ellington. Znovu se na ni přitom usmál, čímž jí živě připomenul, proč to před čtvrt rokem zkusila a nakonec se ztrapnila. Ellington posunkem ukázal na muže za sebou a pokračoval. „Mackenzie Whiteová, rád bych vás seznámil se zvláštním agentem Bryersem.“

      Bryes přistoupil blíže a podal jí ruku. Mackenzie mu stiskla pravici a na kratičký moment si jej prohlédla. Mohlo mu být zhruba padesát let. Knír, který si pěstoval, byl již většinou šedivý a modré oči nad ním působily velmi přátelsky. Ihned poznala, že to bude člověk jemného chování, nejspíše jeden z těch jižanských džentlmenů, o kterých slýchala, když se přistěhovala do Virginie.

      „Rád vás poznávám,“ řekl.

      Jakmile bylo představovacímu protokolu učiněno zadost, Ellington se okamžitě vrátil ke