Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

navíc myslela i na to, co asi právě dělá agent Ellington.

      Několikrát se s ním už měla setkat, ale nikdy k tomu nakonec nedošlo - nejspíš pro dobro všech a její obzvláště. Vůbec by jí nevadilo, kdyby měla prožít zbytek života bez připomínky toho trapasu, kterého se před Ellingtonem v Nebrasce dopustila.

      Zamířila k autu a nadále si lámala hlavu tím, jak nejlépe využít volné odpoledne. Když o chvíli později vložila klíček do zapalování, tu ve zpětném zrcátku spatřila tvář známé, která zrovna probíhala kolem. Byla to také agentka ve výcviku, její jméno bylo Colby Stinsonová a když Mackenzie zahlédla, usmála se na ni. Doběhla k autu s takovou energií, až Mackenzie usoudila, že Colby svůj trénink právě začíná a ne končí.

      „Ahojky,” řekla Colby. „Utekli ti?”

      „Ne, už mám odběháno, ale dala jsem si ještě extra kolečko.”

      „No jistě.”

      „Co to má znamenat?” zeptala se Mackenzie. S Colby se znaly už docela dobře, ale bylo by přehnané říci, že jsou kamarádkami. Mackenzie si nikdy nebyla jistá, kdy si Colby dělá legraci a kdy se do ní naváží.

      „To znamená, že jsi super snaživá a pořád chceš být lepší,” odpověděla Colby.

      „Vinna.”

      „Takže, co to tady děláš?” pokračovala Colby a prstem přitom ukázala na pytlík keksů v Mackenziině ruce. „Tohle je oběd?”

      „Přesně tak,” odpověděla. „Smutné, že?”

      „Tak trochu. Co takhle dát si něco společně? Já bych si dala pizzu.”

      Mackenzie to slovo znělo rovněž lákavě. Jenže opravdu se jí nechtělo nutit se kvůli tomu do řečí o ničem, obzvláště s dívkou, která měla tendenci v jednom kuse sklouzávat k drbům. Na druhou stranu si ale také uvědomovala, že by měla v životě mít víc, než jenom trénink, další trénink a zašívání se na bytě.

      „Dobrá, pojďme na to,” odpověděla nahlas.

      Bylo to vlastně takové malé vítězství - vystoupení z vlastní komfortní zóny a pokus udělat si na tom novém místě, v té nové kapitole jejího života, pár přátel. S každým podobným krokem se před ní otevíraly nové prázdné listy možností a ona se nemohla dočkat, až bude moci začít doopravdy psát.

      *

      Donnieho pizzérie byla jenom zpola zaplněná, protože nejhorší návaly z doby přes oběd už stačily opadnout. Mackenzie s Colby si zabraly jeden ze zadních stolů a objednaly pizzu. Mackenzie se posadila a natáhla své bolavé nohy, ale přesto nedokázala být uvolněná dlouho.

      Colby se k ní naklonila blíže a povzdechla si. „Dobrá, takže, můžeme si nalít čistého vína?”

      „Oni tu mají víno?” zeptala se Mackenzie.

      „Mají,” odpověděla Colby. „Ale je úplně černé a většinu času se tváří tajemně.”

      „Fajn,” řekla Mackenzie. „Mohla bys mi vysvětlit, o čem to mluvíš? A proč teď a ne nikdy předtím?”

      „Nikdy jsem ti nepověděla, že hned od prvního dne, kdy ses objevila na akademii, všichni věděli, kdo jsi. Všichni. Hodně se o tom mluvilo, a proto jsem ti to nechtěla říkat hned. Nevěděla jsem, jak o tom vlastně začít.”

      „O čem se mluvilo?” zeptala se Mackenzie, ale ve skutečnosti už tušila, o co půjde.

      „Důležité části jsou o Strašákovém zabijákovi a vzrůstem malé dámě, která ho zašila. Ta dáma byla tak dobrá, že si jí FBI přetáhla až z Nebrasky.”

      „To je dost přehnaná verze toho, co se stalo, ale ano…je to tak. Řekla jsi ale důležité části. Co je tedy ten zbytek?”

      Colby se nepokojně ošila. Nervózně si vrátila pramen hnědých vlasů za ucho a pokračovala. „No, říkalo se, že ve skutečnosti jeden z agentů zařídil, aby ses sem dostala. A…inu, tohle prostředí je spíš mužského ražení, takže si určitě dovedeš představit, jak se ty zvěsti vyvíjely dál.”

      Mackenzie obrátila oči v sloup, aby tím zakryla vlastní ponížení. Nikdy nepřestala dumat nad tím jaké pomluvy mohly o ní a Ellingtonovi asi kolovat, protože on skutečně byl agentem, díky kterému dostala u FBI svou šanci.

      „Promiň,” řekla Colby. „Neměla jsem o tom vůbec začínat, co?”

      Mackenzie pokrčila rameny. „To je v pohodě. Každý máme nějaký příběh.”

      Colby si asi uvědomila, že toho řekla až příliš, a tak se nervózně zadívala na stůl a začala usrkovat ze své koly. „Promiň,” řekla jemně. „Jen jsem myslela, že bys to měla vědět. Jsi první opravdová kamarádka, kterou tu mám, a tak jsem chtěla být jenom upřímná.”

      „Nic se neděje,” řekla Mackenzie.

      „Ale my jsme v pohodě, ne?” zeptala se Colby.

      „Jo. Co kdybysme ale nahodili nějaké jiné téma hovoru?”

      „No to je snadný,” řekla Colby. „Pověz mi o tobě a Harrym.”

      „Harrym Douganovi?” zeptala se Mackenzie.

      „Přesně tak. Ten budoucí agent, který tě svlíká očima pokaždý, když se ocitnete v jedné místnosti.”

      „Není o čem mluvit.”

      Colby se usmála a zakoulela očima. „Když to říkáš.”

      „Ne, vážně. Není můj typ.”

      „Možná, že taky nejsi jeho typ,” upozornila ji Colby. „Možná, že tě prostě jenom chce vidět nahou. Tak mě napadá…na jaký typ ty vlastně jsi? Hluboký a psychologický, řekla bych.”

      „Proč myslíš?” zeptala se Mackenzie.

      „Kvůli tvým zájmům a tendenci excelovat v profilovacích kurzech a scénářích.”

      „Myslím, že to je běžný předsudek o lidech, kteří se zajímají o profilování,” odpověděla Mackenzie. „Pokud potřebuješ důkaz, můžu jmenovat minimálně tři stárnoucí muže sloužící u státní policie v Nebrasce.”

      Další konverzace se týkala běžných témat - školy, instruktorů a tak podobně. Mackenzie však celou dobu uvnitř zuřila. Ty řeči, které Colby zmínila, byly přesně tím důvodem, proč se Mackenzie s nikým moc nestýkala. Nesnažila se dělat si přátele - což jí mělo poskytnout spoustu času zařídit si nový byt.

      A potom tu byl ještě Ellington sám…muž, který jednou přišel do Nebrasky a změnil jí život. Znělo to sice trochu jako klišé, ale bylo to přesně to, co se stalo. A fakt, že jej ani teď ještě nedokázala úplně pustit z hlavy, na tom nic moc neměnil.

      I teď, když si s Colby povídaly poté, co dokončily oběd, přemýšlela, co asi Ellington asi dělá. Napadlo ji také, co by nejspíše teď dělala ona sama, kdyby tehdy nepřiletěl do Nebrasky pomoci s jejím případem Strašákového vraha. Nebyla to nijak vábná představa: nejspíše by pořád ještě jezdila po těch nekonečně rovných silnicích, ohraničených nebem a kukuřičnými poli. Nejspíše by byla