Ještě Než Spatří . Блейк Пирс

Michael Garmond. Ten autobus jede na tři další zastávky, otáčí se a vrací se na tu stejnou zastávku v devět třicet pět.”

      „Potřebovali bychom mluvit s panem Garmondem,” řekla Mackenzie. „Mohla byste nám na něj dát kontakt?”

      „Můžu udělat ještě více,” odpověděla paní Percellová. „Michael je teď tady a brzy bude odcházet domů. Dejte mi vteřinku a já se ho ještě pokusím odchytit.”

      „Díky,” řekla Mackenzie.

      Percellová vyrazila do garáže rychlostí, která zcela odporovala velikosti jejího těla. Mackenzie s Bryersem se jenom dívali, jak se zkušeně proplétá mezi vozidly, a hledá jejich řidiče.

      „Kéž by všichni byli tak nadšení, když federálové něco potřebují,” ušklíbl se Bryers. „Věřte mi, není radno si na tohle zvykat.”

      Paní Percellová byla zpátky v kanceláři za méně než minutu a přivedla s sebou postaršího afroameričana. Působil unaveně, ale i na něm bylo znát, že je nadšený možností s nimi spolupracovat.

      „Dobrý den, lidi,” pozdravil je s unaveným úsměvem. „Jak vám mohu pomoci?”

      „Hledáme informace o jedné ženě a jsme si docela jistí, že jste ji před třemi dny vezl z rohu Carlton a Queen,” řekla Mackenzie. „Myslíte si, že byste nám s tím mohl trochu pomoci?”

      „Pravděpodobně ano,” odpověděl Michael. „Na té zastávce nebývá ráno moc lidí. Nikdy nenastoupí víc než čtyři nebo pět.”

      Bryers vytáhnul svůj telefon, chvilku v něm hledal a nakonec řidiči ukázal fotografii Susan Kellermanové. „Tohle je ona,” řekl. „Přijde vám povědomá?”

      „Hej, to teda přijde,” odpověděl Michael, na Mackenziin vkus, trochu až příliš nadšeně. „Milá holka. Vždycky slušná a usměvavá.”

      „Nevzpomněl byste si, kde před třemi dny vystoupila?”

      „Vzpomněl,” řekl řidič. „A říkal jsem si, že je to nějaký divný, protože každé ráno vystupovala poslední dva týdny jinde. Jednou jsem s ní mluvil a ona mi pověděla, že z té obvyklé zastávky potom ještě chodila dva bloky pěšky do nějaké kanceláře do práce. Před třemi dny ale vystoupila na autobusáku namísto té zastávky. Viděl jsem, jak potom přestoupila na další autobus. Tak trochu jsem doufal, že si třeba našla nějaké lepší místo a tak teď jezdí trochu jinudy.”

      „Kde to bylo?” zeptala se Mackenzie.

      „Dupont Circle.”

      „Kolik bylo zhruba hodin, když vystoupila?”

      „Mohlo být kolem tři čtvrtě na devět, nebo tak nějak,” odpověděl Michael. „Určitě to bylo před devátou.”

      „To se dá ověřit ve tvém záznamu,” přidala se paní Percellová.

      „To by bylo skvělé,” reagoval na to Bryers.

      Paní Percellová se znovu nahrbila u maličkého počítače, zatímco se Michael zachmuřeně díval na oba agenty. Jeho oči chvilku těkaly mezi displejem Bryersova telefonu a Percellovou. Zamračil se. „Stalo se jí snad něco?”

      „Popravdě řečeno ano,” odpověděla Mackenzie. „Takže pokud byste si vzpomněl ještě na cokoliv dalšího, co se kolem ní toho rána dělo, bylo by to skvělé.”

      „No, měla s sebou takovou tu tašku, co nosí podomní prodavači. Ne jako aktovku, ale takovou baňatou kabelu, víte? Živila se prodejem věcí, jako doplňky výživy a podobně. Nejspíš asi jela za nějakým klientem.”

      „Víte do jakého autobusu nastoupila po tom vašem? zeptala se Mackenzie.

      „No, nepamatuju si zrovna, který číslo to bylo, ale vím, že jako cílovou stanici měl napsáno Black Mill Street. Pomyslel jsem si, že je to nějaký divný…nebyl žádný důvod, proč by se tak roztomilá holka měla vydávat do téhle části města.”

      „Můžete to vysvětlit?”

      „No, ta čtvrť je sama o sobě v pořádku, řekl bych. Domy nejsou nijak špatné a myslím, že většina obyvatel jsou celkem slušní lidé. Ale je to jedno z těch míst, kde se zdržují i ne až tak slušní lidi a provozují svoje zájmy. Když jsem se před šesti rokama zaučoval na tuhle práci, cpali nám do hlavy seznam míst, kde řidič může očekávat nebezpečí a Black Mill Street bylo jedno z nich.”

      Mackenzie si všechno sesumírovala a došla k závěru, že z Michaela Garmonda dostali veškeré důležité informace. Chtěla být před Bryersem efektivní, ale to se týkalo i času, a ten nechtěla ztrácet šťouráním se v nepodstatných detailech.

      „Velice vám děkujeme, pane Garmonde,” řekla tedy.

      Paní Percellová zpoza stolního počítače dodala: „To zastavení na Dupont Circle bylo v osm čtyřicet osm, agenti.”

      Když se otočili k odchodu, nikdo z nich nepromluvil až do chvíle, kdy se dostali zpátky ke schodišti. Teprve, když po něm začali stoupat vzhůru, Bryers prolomil mlčení.

      „Jak dlouho už jste v Quanticu?” zeptal se.

      „Jedenáct týdnů.”

      „Takže předměstí DC asi ještě moc neznáte, že?”

      „Ne.”

      „Nikdy jste nebyla na Black Mill Street?”

      „Zatím nebyla,” řekla Mackenzie.

      „Ne, že byste o hodně přišla. Ale možná, že ani nebudeme muset jít tak daleko. Začneme na Dupont Circle. Porozhlédneme se tam. Třeba najdeme něco na bezpečnostních kamerách.”

      „Teď?”

      „Ano, teď,” odpověděl Bryers. Jeho hlas zazněl trochu otráveně. První náznak toho, že mu už leze na nervy tahat s sebou úplného nováčka, nehledě na to, jak slibná se Mackenzie zdála být. „Když nám tu pobíhá vrah, tak slovo padla moc nepoužíváme.”

      Na Mackenziiném jazyce se ve stejný okamžik sešlo hned několik odpovědí, ale ona je všechny udusila. Bryers měl stejně pravdu. Pokud se z té hrůzy se Strašákovým vrahem něčemu naučila, bylo to, že pokud člověk hledal vraha, který zdánlivě nemá žádný vzorec předpokládaného jednání, je každá minuta vyvažována zlatem.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Když Mackenzie s Bryersem dorazili na Dupont Circle, stanice už měla ten nejhorší shon kolem páté hodiny večerní za sebou. Jejich konverzace po cestě byla opět vcelku povrchní a nebýt Mackenziiné snahy, Bryers by nejspíše zůstal potichu úplně. Když vystoupili z auta a kráčeli ke stanici, Mackenzie už se cítila vysloveně nepříjemně. Nemyslela si, že by se mu její přítomnost vysloveně příčila, ale rozhodně pochyboval o tom, co na něj Ellington s ostatními upekli.