Dokonalý blok. Блейк Пирс

PÁTÁ

      „Takže na tu FBI věc kašleš?“ zeptala se Lacy ohromeně a znovu ze své skleničky upila vína.

      Seděly na pohovce, za sebou měly půl láhve červeného a nacpávaly se čínským jídlem, které si právě nechaly doručit. Bylo krátce po osmé večer a Jessie byla zničená. Měla za sebou ten nejdelší den, na jaký si za posledních pár měsíců dokázala vzpomenout.

      „Pořád tam půjdu, jen ne teď. Dovolili mi výjimečný odklad. Můžu se zapsat na jiný kurz Akademie, jen se ho musím zúčastnit někdy během příštích šesti měsíců. Jinak se budu muset hlásit znova. Jelikož jsem měla štěstí a dostala se tam už tentokrát, je víceméně jasné, že půjdu co nevidět.“

      „A ty to zahodíš, abys otročila pro LAPD?“ zírala na ni Lacy nevěřícně.

      „Vždyť říkám, že nic nezahazuju,“ poznamenala Jessie a také si ze své skleničky dopřála slušný hlt, „jen to odkládám. Už tak jsem byla na vážkách kvůli prodávání domu a svému tělesnému zotavování. Tohle to prostě jen rozhodlo. Kromě toho to zní zajímavě!“

      „To tedy nezní,“ protestovala Lacy. „Zní to jako hrozná nuda. I tvůj detektivní kamarád ti přece říkal, že budeš plnit jen rutinní úkoly a dostávat nezáživné případy, které nikdo jiný nechce.“

      „Na začátek. Jakmile ale nasbírám trochu zkušeností, určitě mi přistane i něco zajímavějšího. Tohle je Los Angeles, Lace. Není možné zabránit, aby se ke mně dostala nějaká šílenost.“

      *

      O dva týdny později Jessie poděkovala policistům, kteří ji v jednom z hlídkových vozů vysadili blok od místa činu, a vydala se směrem k uličce, kde už viděla nataženou policejní pásku. Když přecházela ulici a snažila se vyhnout řidičům, co jako by ji chtěli spíš srazit, než minout, prolétlo jí hlavou, že tohle je její první případ vraždy.

      S ohlédnutím na své krátké působení v centrální stanici si Jessie musela přiznat, že se mýlila, když měla za to, že jí nemůžou zabránit, aby se k ní dostala nějaká šílenost. Přesně to, totiž, alespoň prozatím, nějakým způsobem dělali. Popravdě řečeno teď většinu času trávila na stanici procházením otevřených případů a kontrolováním, že Josh Caster zanechal veškeré papírování aktuální a v pořádku, než odešel. Byla to úmorná práce.

      Nepomáhalo ani to, že centrální stanice působila dojmem rušného autobusového nádraží. Hlavní místnost byla obrovská. Neustále se to kolem ní hemžilo lidmi, o nichž si nikdy nebyla úplně jistá, zda jsou to zaměstnanci, civilisté anebo podezřelí. Několikrát se také musela přestěhovat k jinému stolu, neboť profilisté, jejichž titul neobsahoval slovíčko „prozatímní“ využívali svého postavení k tomu, aby si zabrali pracoviště, která se jim více zamlouvala. A ať skončila kdekoli, vždycky se nějakým způsobem ocitla přímo pod blikající zářivkou.

      Dnes tomu však bylo jinak. Dnes vstupovala do uličky vybočující z Východní 4. ulice, na jejímž konci viděla detektiva Hernandeze, a doufala, že tento případ bude jiný než ty, které jí zatím byly přiděleny. U těch všech sice stála po boku detektivů, nikdo se jí však nikdy nezeptal na její názor. Nikdy to taky nebylo moc zapotřebí.

      Ze tří případů, kterých se zúčastnila, se dvakrát jednalo o loupež a jednou o žhářství. Ve všech z nich se podezřelý přiznal během několika minut od svého zadržení, jednou dokonce, aniž by byl vyslýchán. Detektiv ho musel poučit o jeho právech a potom ho přimět, aby své přiznání zopakoval.

      Dnes by se to však konečně mohlo změnit. Bylo pondělí před Vánocemi a Jessie doufala, že by Hernandez mohl být pod vlivem sváteční atmosféry velkorysejší, než někteří jeho kolegové. Tento den měla strávit s ním a jeho partnerem, brýlatým chlápkem jménem Callum Reid, kterému bylo něco přes čtyřicet, u vyšetřování smrti nějakého feťáka, co našli na konci uličky.

      Z jeho levé paže pořád čouhala stříkačka a uniformovaný policista zavolal detektivy čistě proto, aby se dodržely všechny formality. Zatímco s ním Hernandez a Reid hovořili, Jessie se protáhla pod policejní páskou a přistoupila k tělu, přičemž si dávala pozor, aby nešlápla do žádných citlivých míst.

      Shlížela na mladého muže, jenž nevypadal o nic starší než ona. Byl to Afroameričan s kratšími vlasy po stranách vyholenými. I když ležel na zemi a bez bot, šlo vidět, že byl vysoký. Připadal jí něčím povědomý.

      „Měla bych vědět, o koho se jedná?“ zavolala na Hernandeze. „Mám dojem, že už jsem ho někde viděla.“

      „Pravděpodobně,“ zakřičel na ni zpátky Hernandez. „Chodila jste na USC, je to tak?“

      „Jo,“ přisvědčila.

      „Nejspíš jste tam rok nebo dva chodili zároveň. Jmenoval se Lionel Little. Pár let tam hrával basketbal, než se z něj stál profík.“

      „Jasně, myslím, že si ho pamatuju,“ řekla Jessie.

      „Měl krásnou levou spodní jednoruč,“ vzpomínal detektiv Reid. „Trošku mi připomínal George Gervina. Jako nováčka ho všichni opěvovali, ale po pár letech se ztratil. Neuměl hrát v obraně a nevěděl, co si počít se všemi těmi penězi nebo životním stylem NBA vůbec. Vydržel jen tři sezóny, než z ligy zcela vypadl. Tou dobou víceméně propadl drogám. A postupem času nějak skončil na ulici.“

      „Občas jsem ho tu vídával,“ přidal se Hernandez. „Byl to hodný kluk—nikdy jsem ho nesebral za nic horšího než za povalování a močení na veřejných místech.“

      Jessie se naklonila a zadívala se na Lionela pozorněji. Snažila se představit si na jeho místě sama sebe. Ztracený mladý člověk, závislý, ale přitom žádný velký potížista, co se několik posledních let potuluje po zadních uličkách centra Los Angeles. Nějak se mu dařilo živit svou závislost, aniž by se předávkoval nebo skončil v lapáku. Jenže nakonec se stejně ocitl tady, na zádech v uličce, se stříkačkou zapíchlou v ruce, bez bot. Něco tu nesedělo.

      Přidřepla si, aby si mohla lépe prohlédnout místo, kde z jeho kůže vystupovala jehla. Byla zaražená hluboko do jeho jinak hladké pokožky.

      Jeho hladké pokožky…

      „Detektive Reide, říkal jste, že Lionel měl výbornou levou spodní jednoruč, je to tak?“

      „Byla to hotová nádhera,“ přitakal uznale.

      „Takže můžu usuzovat, že to byl levák?“

      „To jistě, levou ruku měl rozhodně dominantní. S pohybem napravo měl hrozné problémy. Obránci ho na tu stranu přehrávali a úplně ho převálcovali. To byl další důvod, proč se jako profesionál nikdy neuchytil.“

      „To je zvláštní,“ zamumlala.

      „Copak?“ chtěl vědět Hernandez.

      „Já jen, že… mohli byste sem na chvilku přijít? Něco mi na tomhle místě činu nedává smysl.“

      Oba detektivové přešli tam, kde klečela, a zastavili se přímo za ní. Jessie ukázala na Lionelovu levou paži.

      „Ta jehla vypadá, jako by prošla půlkou jeho paže a přitom se ani nepřiblížila k žádné žíle.“

      „Možná