Dokonalý blok. Блейк Пирс

jste, že jsem k zaplacení za ošetření toho zranění, co mi způsobil pohrabáčem, použila zdravotní pojištění z jeho práce? Bylo na tom něco poetického. Jinak ale budu ráda, až bude po všem. Víceméně se přes to chci jen přenést a pokusit se zapomenout, že jsem skoro deset let svého života strávila se sociopatem a nikdy si toho nevšimla.“

      „Myslíte, že jste to měla vědět?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.

      „Snažím se stát profesionální policejní profilistkou, paní doktorko. Jak v tom můžu být dobrá, když si ani nevšimnu zločinného počínání svého vlastního manžela?“

      „O tom už jsme mluvili, Jessie. I pro ty nejlepší profilisty je často těžké identifikovat protiprávní jednání u svých blízkých. K tomu, aby člověk rozpoznal, co se doopravdy děje, je mnohdy zapotřebí profesionální odstup.“

      „Chápu to správně, že mluvíte z vlastní zkušenosti?“ ptala se Jessie.

      Janice Lemmonová byla nejen behaviorální terapeutka, ale také vysoce uznávaná policejní konzultantka, která dřív na plný úvazek pracovala pro LAPD. I dnes jim čas od času nabízela své služby.

      Lemmonová použila svůj dalekosáhlý vliv a zatahala za drátky, aby Jessie pomohla získat povolení navštívit státní léčebnu v Norwalku a tam v rámci své magisterské práce vyzpovídat sériového vraha Boltona Crutchfielda. Jessie měla také podezření, že doktorka sehrála zásadní roli v jejím přijetí do proslulého programu Národní akademie FBI, kam se zpravidla dostali jen ostřílení místní vyšetřovatelé, nikoli čerství absolventi s téměř nulovou praxí.

      „Mluvím,“ přitakala doktorka Lemmonová. „To však můžeme nechat na jindy. Chcete mluvit o vašich pocitech z toho, jak vás váš manžel přelstil?“

      „Neřekla bych, že mě úplně přelstil. Koneckonců je za mřížemi mojí zásluhou a tři lidé, včetně mě, kteří by jinak byli mrtví, stále chodí po světě. Copak si za to nezasloužím žádné uznání? Přece jen jsem na to nakonec na všechno přišla. Nemyslím, že policajtům by se povedlo to samé.“

      „To je dobrá připomínka. Z vašeho uštěpačného tónu usuzuji, že byste se raději posunula dál. Co kdybychom si teď promluvily o vašem otci?“

      „Vážně?“ zeptala se Jessie nevěřícně. „To se musíme jako další opravdu zaměřit na něj? Nemůžeme raději probrat mé problémy s hledáním bytu?“

      „Z toho co vím, bych řekla, že to spolu souvisí. Nejsou snad důvodem, proč se vaše spolubydlící nikdy nevyspí, vaše výkřiky z nočních můr?“

      „Teď nehrajete fér, paní doktorko.“

      „Pracuji jen s tím, co mi říkáte, Jessie. Kdybyste nechtěla, abych to věděla, nezmínila byste se mi o tom. Hádám správně, že se tyto sny týkají vraždy vaší matky v rukou vašeho otce?“

      „Jo,“ odvětila Jessie nepřiměřeně bezstarostným tónem. „Ozarkský kat se možná propadl do země, pořád má však ve spárech aspoň jednu oběť.“

      „Zhoršily se vaše noční můry od našeho minulého sezení?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.

      „Neřekla bych, že jsou horší,“ opravila ji Jessie. „Drží se víceméně na stejné úrovni příšerné hrozivosti.”

      „Ale od té doby, co jste obdržela jeho vzkaz, přichází mnohem častěji a s mnohem větší intenzitou, je to tak?“

      „Předpokládám, že zde mluvíme o vzkazu, který mi předal Bolton Crutchfield a který mi prozradil, že je v kontaktu s mým otcem, jenž by mě velice rád našel.“

      „Přesně o tom vzkazu mluvíme.“

      „V tom případě ano, zhruba v té době se zhoršily,“ odpověděla Jessie.

      „Na chvíli teď vaše sny odsuneme stranou,“ oznámila doktorka Lemmonová. „Ráda bych vám připomněla, co už jsem vám zdůrazňovala předtím.“

      „Já vím, paní doktorko, nezapomněla jsem na to. Ve své moci poradce pro Nerehabilitační oddělení v rámci Oddělení státních nemocnic, jste konzultovala bezpečnostní tým v léčebně, který vás ujistil, že Bolton Crutchfield nemá přístup k žádným neoprávněným osobám mimo léčebnu. Neexistuje žádný způsob, jakým by mohl komunikovat s mým otcem a sdělit mu mou novou totožnost.“

      „Kolikrát jsem vám to už říkala?“ podivila se doktorka Lemmonová. „Muselo to být hodněkrát, abyste si to tak dobře zapamatovala.“

      „Řekněme zkrátka, že více než jednou. Kromě toho jsem se spřátelila s vedoucí bezpečnosti na NRD, Kat Gentryovou, a ta mi řekla v podstatě to samé—že přijali nové postupy, aby se ujistili, že Crutchfield nemá žádnou možnost komunikovat s vnějším světem.“

      „Vás to ale stále nepřesvědčilo,“ podotkla doktorka Lemmonová.

      „Vás by to přesvědčilo?“ opáčila Jessie. „Kdyby byl váš táta sériový vrah, známý po celém světě jako Ozarkský kat, a vy jste ho na vlastní oči viděla kuchat své oběti a věděla jste, že ho nikdy nikdo nechytil, uklidnilo by vás pár prázdných frází?“

      „Přiznávám, že bych asi byla trochu skeptická. Nejsem si však jistá, nakolik je užitečné dumat nad něčím, co nemůžete nijak ovlivnit.“

      „O tom jsem s vámi chtěla mluvit, paní doktorko Lemmonová,“ chytla se Jessie a teď, když měla opravdový dotaz, upustila od svého dosavadního sarkasmu. „Víme opravdu, že tuto situaci nemůžu nijak ovlivnit? Vypadá to, že Bolton Crutchfield toho ví o činnosti mého otce v posledních letech celkem dost. A Bolton… má rád mou společnost. Napadlo mě, že by mohlo pomoct, kdybych ho znovu navštívila. Kdo ví, co by mi mohl prozradit?“

      Doktorka Lemmonová se zhluboka nadechla a zvažovala Jessiin návrh.

      „Nejsem si jistá, zda je hraní myšlenkových her s neblaze proslulým sériovým vrahem tím nejlepším krokem na cestě k vašemu citovému zotavení, Jessie.“

      „Víte, co by bylo pro mé citové zotavení nejlepší, paní doktorko?“ vyzvala ji Jessie a cítila jak v ní navzdory veškerému jejímu úsilí roste frustrace. „Kdybych se nemusela bát, že zpoza rohu vyskočí můj šílený otec a samým dojetím mě ubodá.“

      „Jessie, jestliže vás to takhle vytáčí, už když o tom hovoříte jenom se mnou, co se stane, až vás začne provokovat Crutchfield?“

      „To je jiné. S vámi si nemusím dávat pozor na to, co říkám. S ním je ze mě úplně jiný člověk. Profesionální,“ vysvětlovala Jessie a dbala na to, aby tentokrát zněla vyrovnaněji. „Už mě nebaví být pořád oběť a tady mám před sebou něco, s čím můžu pracovat, abych tuto dynamiku změnila. Mohla byste to alespoň zvážit? Moc dobře vím, že vaše doporučení funguje v tomto městě prakticky jako zlatá vstupenka.“

      Doktorka Lemmonová se na ni několik vteřin dívala zpoza svých tlustých brýlí a očima se jí zabodávala pod kůži.

      „Uvidím, co se dá dělat,“ prohlásila konečně. „A když už jsme u zlatých vstupenek, přijala jste již oficiálně vaši pozvánku na Národní akademii FBI?“

      „Zatím