Dokonalý blok. Блейк Пирс

Existovaly jisté obavy, že by se mohlo jednat o únosovou situaci kvůli výkupnému, takže ke kompletní prohlídce domu došlo teprve před pár hodinami. Tělo našel policejní pes.“

      „Ježíši Kriste,“ zamumlal si pro sebe Trembley, a přiměl tak Jessie k zamyšlení, kolik má asi zkušeností, jestli ho vyvede z míry myšlenka na psa na hledání mrtvých.

      „Jak zemřela?“ zeptala se.

      „Soudní lékař je pořád na místě a zatím nebyly provedené žádné krevní testy. Předčasná teorie je ale předávkování inzulinem. Vedle těla našli injekci. Byla to diabetička.“

      „Z předávkování inzulinem se dá umřít?“ vyptával se Trembley.

      „Určitě, když se s ním nic nedělá,“ odvětil Hernandez a pokračoval dlouhou chodbou v hlavním domě, která vedla k zadním dveřím. „A vypadá to, že v tom pokoji byla celé hodiny sama.“

      „Zdá se mi, že se poslední dobou zabýváme příliš mnoha případy s jehlami, detektive Hernandezi,“ poznamenala Jessie. „Abyste věděl, klidně bych občas zvládla i střelnou ránu.“

      „Můžu vás ujistit, že se jedná čistě o náhodu,“ odpověděl s úsměvem.

      Vyšli ven a Jessie si uvědomila, že masivní dům ve skutečnosti z přední stany zakrývá ještě rozlehlejší dvůr. Polovinu prostoru zabíral obrovský bazén. Za ním stál malý domek. Hernandez se vydal tím směrem a ostatní dva ho následovali.

      „Co vás přimělo usoudit, že nejde o nehodu?“ zeptala se ho Jessie.

      „Zatím nevyvozuji žádné závěry,“ prohlásil. „Soudní lékař pro nás bude mít víc informací ráno. Paní Missingerová ovšem měla cukrovku celý život a její manžel tvrdí, že se jí ještě nikdy žádná taková nehoda nestala. Podle všeho to zní, že se o sebe dokázala postarat.“

      „Už jste s ním mluvil?“ chtěla vědět Jessie.

      „Ne,“ odpověděl Hernandez. „Jeho prvotní výpověď vyslechl uniformovaný policista. O manžela se teď starají ve snídaňovém pokoji. Promluvíme si s ním, až vám ukážu místo činu.“

      „Co o něm víme?“ vyzvídala Jessie.

      „Michael Missinger, třicet sedm let. Dědic Missingerova ropného bohatství. Prodal svůj podíl před sedmi lety a založil hedge fond, který investuje výhradně do ekologicky šetrných technologií. Pracuje v centru v podkrovní kanceláři v jedné z těch budov, kde musí člověk natahovat krk, aby vůbec dohlédl na jejich vrchol.“

      „Předchozí záznamy?“ zeptal se Trembley.

      „To myslíte vážně?“ Hernandez si odfrkl. „Na papíře je tenhle chlápek čistý jako lilie. Žádné soukromé skandály. Žádné finanční problémy. Ani jedna jediná pokuta. Jestli má nějaká tajemství, tak jsou zatraceně dobře ukrytá.“

      Dorazili k domku u bazénu. Uniformovaný policista jim přidržel policejní pásku, aby mohli projít. Jessie kráčela za Hernandezem, který se ujal vedení. Trembley průvod uzavíral.

      Při vstupu do místnosti se Jessie pokusila vytěsnit z hlavy všechny vedlejší myšlenky. Toto byl její první vysokoprofilový případ potenciální vraždy a ona nechtěla, aby ji něco rušilo od práce. Chtěla se soustředit jen a pouze na své okolí.

      Domek celý oplýval nenápadným, starosvětským půvabem. Připomínal jí plážové chatky, v jakých si vždycky představovala filmové hvězdy z dvacátých let, když se rozhodli vyrazit si na pláž. V zadní části hlavní místnosti upoutal její pozornost dlouhý gauč, jehož rám byl sice dřevěný, ovšem vyskládaný luxusními polštáři, které přímo vyzývaly, aby se tam člověk natáhl.

      Konferenční stolek byl zřejmě ručně zhotoven z recyklovaného dřeva, přičemž alespoň některá jeho část musela pocházet z trupů starých lodí. Umělecká díla vystavená na stěnách vypadala, že jsou Polynéského původu. V opačném rohu místnosti stál kulečníkový stůl. Za tlustým, hedvábně vyhlížejícím béžovým závěsem, o kterém měla Jessie podezření, že nejspíš stál víc, než její Mini Cooper, zaparkovaný před domem, se skrývala televize s plochou obrazovkou. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tu odehrálo něco nekalého.

      „Kdepak máme ten schovaný kout?“ zeptala se.

      Hernandez je provedl kolem baru, který se táhl podél nejbližší zdi. Jessie zahlédla další policejní pásku. Ohrazovala něco, co vypadalo jako přístěnek na prádlo. Hernandez ji odhrnul stranou a otevřel dveře přístěnku rukou v rukavici. Pak vkročil dovnitř a najednou jako by zmizel.

      Jessie ho následovala a uviděla, že přístěnek opravdu lemují police s ručníky a čistícími prostředky. Když se ale přiblížila, spatřila napravo mezi dveřmi a policemi úzkou mezeru. Vypadalo to, že jsou tam do zdi zasunuté dřevěné posuvné dveře.

      Jessie si navlékla rukavice a plynulým pohybem dveře zavřela. Nevědoucímu člověku by se jevily jen jako jeden z nástěnných panelů. Znovu dveře otevřela a vešla do malého pokoje, kde už na ni čekal Hernandez.

      Nebylo na něm nic moc zvláštního—pouze jedna malá sedačka a vedle ní dřevěný stolek. Na zemi ležela lampa, kterou někdo zjevně převrhl. Ulomilo se z ní přitom několik střepů, jež byly rozsety po přepychovém bílém koberci.

      Na sedačce, v uvolněné poloze, kterou by si někdo snadno mohl splést se spánkem, ležela Victoria Missingerová. Na polštáři vedle ní spočívala injekční jehla.

      Victoria Missingerová byla i po smrti překrásná žena. Její výška se těžko odhadovala, měla však útlou postavu a působila dojmem ženy, která se pravidelně vídá se svým osobním trenérem. Jessie si v hlavě udělala poznámku, aby se na to později důkladněji podívala.

      Měla krémovou pokožku, a i když její tělo začínala ochromovat posmrtná ztuhlost, stále z ní vyzařovala energie. Jessie si mohla jen představovat, jak asi vypadala zaživa. Dlouhé blonďaté vlasy jí zahalovaly část obličeje, ne však dostatečně velkou, aby dokázaly skrýt její dokonalou kostní strukturu.

      „Byla pěkná,“ poznamenal Trembley nepřiměřeně.

      „Myslíte, že tu došlo k zápasu?“ otázala se Jessie Hernandeze a hlavou přitom kývla směrem k rozbité lampě na podlaze.

      „Těžko říct. Mohla do ní jen vrazit, když se pokoušela vstát. Nebo to může značit, že se tu odehrála nějaká potyčka.“

      „Mám dojem, že už jste si na to udělal svůj názor, ale nechcete ho prozrazovat,“ tlačila na něj Jessie.

      „Jak jsem říkal, nerad vyvozuji závěry příliš brzo. Tohle mi ale přišlo poněkud zvláštní,“ prohlásil a ukázal na koberec.

      „Co?“ zeptala se, jelikož na koberci nedokázala najít nic neobvyklého kromě toho, jak byl tlustý.

      „Vidíte, jak hluboké proleženiny zůstaly v koberci po našich stopách?“

      Jessie i detektiv Trembley přikývli.

      „Když jsme sem poprvé vešli poté, co ji našel náš pes, nebyl tu ani jeden jediný otisk lidské nohy.“

      „Ani její?“ ptala se Jessie, které to začínalo docházet.

      „Ani