Dokonalý blok. Блейк Пирс

špunty do uší, dokud se neodstěhuju. Nebo nějaký pořádný protihlukový přístroj. Přísáhám, že už to nebude dlouho.“

      „Nedělej si s tím hlavu. Vypořádáváš se s tím vším daleko líp, než bych to zvládla já,“ prohlásila Lacy přesvědčeně, zatímco si své dlouhé vlasy stahovala do culíku.

      „To je od tebe moc milé.“

      „Neříkám to jen ze slušnosti, holka. Jen se nad tím zamysli. Za poslední dva měsíce tvůj manžel zabil nějakou ženskou, snažil se to hodit na tebe a pak se tě ještě pokusil zabít, když jsi mu na to přišla. A to ještě ani nepočítám tvůj potrat.“

      Jessie přikývla, nic ale neříkala. Na Lacyině seznamu příšerností chyběl její otec-sériový vrah, protože o něm nevěděla; nevěděl o něm skoro nikdo. Jessie to tak vyhovovalo—bylo to v zájmu její vlastní bezpečnosti i bezpečnosti ostatních. Lacy pokračovala.

      „Kdyby se to stalo mně, ještě pořád bych se někde choulila v klubíčku. Když vidím, jak už máš fyzikální terapii málem za sebou a chystáš se začít speciální výcvikový program FBI, nechce se mi věřit, že nejsi nějaký kyborg nebo tak něco.“

      Jessie musela přiznat, že když to někdo podal tímhle způsobem, znělo to celkem působivě, jak dobře dokázala fungovat. Ruka jí bezděčně zalétla k levé straně břicha, kam jí Kyle zabořil pohrabáč. Podle lékařů měla štěstí, že nezasáhl žádné vnitřní orgány.

      Zůstala jí po tom ošklivá jizva. Byl to další nevzhledný přírůstek k té, co měla z dětství a která přetínala její klíční kost. Sem tam cítila v břiše ostré škubnutí. Většinu času však byla v pořádku. Před týdnem jí dovolili, aby se zbavila své berle, a její fyzioterapeut ji objednal už jen na jednu poslední rehabilitaci, která ji čekala právě dnes. Potom už měla cvičit sama. Co se ovšem týkalo duševní a citové rehabilitace, jež byla zapotřebí poté, co zjistila, že je její manžel sociopatický vrah, dělila ji od úplného uzdravení ještě dlouhá cesta.

      „Asi to není úplně nejhorší,“ odpověděla nakonec nepřesvědčivě a sledovala, jak její kamarádka končí s oblékáním.

      Lacy si nazula své deseti centimetrové podpatky a proměnila se z vysoké ženy rovnou na Amazonku. Se svýma dlouhýma nohama a vystouplými lícnimi kostmi vypadala spíš jako modelka, která patří na molo, než jako módní návrhářka na vzestupu. Vlasy měla stažené ve vysokém culíku, jenž odhaloval její krk. Měla na sobě pečlivě zvolený outfit, který si sama navrhla. I když prozatím dělala nákupčí pro luxusní butik, měla v plánu si do třiceti otevřít vlastní návrhářskou firmu a hned potom se stát nejproslulejší lesbickou afroamerickou módní návrhářkou v zemi.

      „Já tě nechápu, Jessie,“ řekla, zatímco si oblékala kabát. „Přijmou tě do prestižního programu FBI v Quantico pro slibné policejní profilisty a ty vypadáš, jako by tě to ani moc nevzrušovalo. Čekala bych, že skočíš po příležitosti na chvíli změnit prostředí. Navíc je to jen na deset týdnů. Ani se tam nemusíš stěhovat.“

      „Máš pravdu,“ souhlasila Jessie a dopila zbytek své třetí kávy. „To jen, že se toho teď tolik děje. Nejsem si jistá, jestli je na to správná doba. Ještě nemám ukončený rozvod s Kylem. Pořád musím prodat náš dům ve Westport Beach. Po fyzikální stránce taky ještě nějsem na sto procent v pořádku. A většinu nocí se budím s křikem. Nevím, jestli už jsem připravená na útrapy výcvikového programu behaviorální terapie FBI.“

      „No, měla by ses rozhodnout co nejrychleji,“ poznamenala Lacy, než vykročila ke vchodovým dveřím. „Nemusíš jim náhodou dát svou odpověď do konce týdne?“

      „Musím.“

      „Dej mi vědět, jak se rozhodneš. A ještě něco, mohla bys prosím ve své ložnici otevřít okno, než odejdeš? Nic proti, ale smrdí to tam trochu jako v posilovně.“

      Než mohla Jessie odpovědět, Lacy byla pryč. Stejně nevěděla, co by na to mohla říct. Lacy byla skvělá kamarádka, na kterou se mohla vždy spolehnout, pokud chtěla upřímný názor. Takt však nebyl její nejsilnější stránkou.

      Jessie vstala a vydala se do svého pokoje, aby se převlékla. Ve velkém zrcadle na zadní straně dveří zachytila koutkem oka svůj odraz a v první chvíli se málem nepoznala. Navenek vypadala pořád stejně se stejnými hnědými vlasy po ramena, zelenýma očima a vysokou postavou tyčící se skoro do sto osmdesáti centimetrů.

      Oči však měla zarudlé vyčerpáním a vlasy měla tak mastné a zplihlé, že se raději rozhodla dát je do culíku a zakrýt čepicí. Taky si připadala neustále shrbená, což bylo výsledkem jejích neutuchajících obav, že v břiše náhle ucítí pulzující bolest.

      Budu ještě někdy tím, kým jsem byla předtím? Existuje ten člověk ještě vůbec?

      Zatřásla hlavou, aby se té myšlenky zbavila a zahnala sebelítost alespoň na chvíli do kouta. Teď neměla čas se jí zabývat.

      Musela se začít chystat na svou fyzioterapii, na schůzku s bytovou makléřkou, na návštěvu své psychiatričky a nakonec ke gynekoložce. Čekal ji celý den předstírání, že je normálně fungující lidská bytost.

      *

      Bytová makléřka, drobná roztržitá dervišská žena jménem Bridget v kalhotovém kostýmku, jí toho rána předváděla třetí byt, když Jessie začala pociťovat neodbytné nutkání skočit z balkonu.

      Zezačátku šlo všechno dobře. Po své poslední fyzioterapii byla v povznesené náladě, jelikož ji její terapeut zakončil výrokem, že je „přiměřeně způsobilá provádět úkony potřebné ke každodennímu životu.“ Prohlídky prvních dvou bytů proběhly také hladce; Bridget postupovala svižně a zaměřovala se na podrobnosti o nemovitosti, ceně a vybavení. Terpve u třetí možnosti, jediné, která Jessie dosud zaujala, přišly první osobní otázky.

      „Opravdu Vás zajímají jen jednopokojáky?“ vyptávala se Bridget. „Vidím, že tenhle se Vám líbí. Ale o patro výš máme dvoupokoják s prakticky stejným půdorysem. Stojí jen o třicet tisíc dolarů víc a bude mít větší prodejní hodnotu. Navíc nikdy nevíte, v jaké situaci budete za pár let.“

      „To je pravda,“ připustila Jessie a v duchu si připomněla, že před pouhými dvěma měsíci byla vdaná, těhotná a zabydlená ve vile v Orange County. Teď se naopak rozvádí s přiznaným vrahem, přišla o své nenarozené dítě a bydlí u kámošky ze školy. „Jednopokojový mi ale stačí.“

      „Samozřejmě,“ pronesla Bridget tónem, z něhož bylo znát, že se nenechá jen tak odbýt. „Můžu se Vás zeptat, jaká je Vaše situace? Mohlo by mi to pomoct lépe se zaměřit na místa vyhovující Vašim prioritám. Nemohla jsem si nevšimnout, že máte na prstu bílý proužek tam, kde byl pravděpodobně ještě donedávna snubní prsten. Mohla bych tedy vybrat lokalitu podle toho, zda se přes to chcete přenést agresivně nebo... se spíš zašít.“

      „Tady jsme ve správné oblasti,“ odvětila Jessie, které se přitom neúmyslně stáhlo hrdlo. „Chci si prohlédnout jen jednopokojové byty v okolí. To je vše, co pro tuto chvíli potřebujete vědět, Bridget.“

      „Jistě. Omlouvám se,“ řekla Bridget zahanbeně.

      „Musím si na chvilku odskočit do koupelny,“ oznámila Jessie a cítila teď, jak