Dokonalý blok. Блейк Пирс

zkusím. Řekl bych, že seš herečka. Pěkná seš na to dost. DTLA ale není vyloženě herecké teritorium. To by byl spíš Holywood a tam směrem na západ. Možná modelka? Mohla bys být. Jenže vypadáš moc chytrá na to, aby to byla tvoje hlavní práce, jako kariéra. Je možné, že ses modelingu věnovala v pubertě, ale teď děláš něco profesionálnějšího. Už to mám, děláš něco kolem vztahů s veřejností. Proto umíš tak dobře číst lidi. Mám pravdu? Určitě jo.“

      „Velice blízko, Doyle. Ale těsně vedle.“

      „Tak co teda děláš?“ chtěl vědět.

      „Jsem policejní profilistka u LAPD.“

      Byl to skvělý pocit říct to nahlas, zvlášť když viděla, jak se mu překvapením rozšířily oči.

      „Jako v tom seriálu Mindhunter?“

      „Jo, něco takového. Pomáhám policii nahlédnout do hlav zločinců, aby měli lepší šanci je chytit.“

      „Páni. Tak ty honíš sériové vrahy a tak?“

      „Už nějakou dobu,“ odpověděla a rozhodla se nezmiňovat, že její honba se soustředila na jednoho sériového vraha konkrétně a že to s prací nemělo nic společného.

      „To je paráda. Taková báječná práce.“

      „Díky,“ řekla Jessie, která vycítila, že Doyle v sobě konečně sebral odvahu k tomu, aby se zeptal na to, co mu už hodnou chvíli leželo v hlavě.

      „Jak to s tebou teda je? Jsi nezadaná?“

      „Popravdě řečeno rozvedená.“

      „Vážně?“ podivil se. „Vypadáš moc mladá na to, abys byla rozvedená.“

      „Že? Já vím. Neobvyklé okolnosti. Nevyšlo to.“

      „Nechci být nezdvořilý, ale můžu se zeptat—co na nich bylo tak neobvyklého? Působíš jako skvělá partie. Jsi na hlavu nebo tak něco?“

      Jessie věděla, že svou otázku nemyslel nijak špatně. Upřímně ho zajímala jak odpověď, tak ona sama, jen to dával najevo strašně nemotorně. I tak však cítila, jak z ní v ten okamžik veškerý zbývající zájem o Doyla vyprchal. Ve stejné chvíli na ni dopadla váha celého uplynulého dne a nepohodlí způsobené jejími vysokými podpatky. Rozhodla se zakončit večer ve velkém.

      „Neřekla bych, že jsem na hlavu, Doyle. Rozhodně jsem pošramocená, aspoň do té míry, kdy se většinu nocí budím s křikem. Ale na hlavu? Tak bych to nenazvala. Rozvedli jsme se hlavně proto, že můj manžel byl psychopat, který zavraždil ženskou, s kterou měl poměr, snažil se to hodit na mě a završil to tím, že se pokusil zabít i mě a dva naše sousedy. Opravdu si vzal k srdci tu pasáž o tom ‚dokud nás smrt nerozdělí‘.“

      Doyle na ni zíral s pusou otevřenou tak dokořán, že by v ní mohl chytat mouchy. Čekala, až se vzpamatuje a byla zvědavá, jak elegantně se dá na ústup. Ukázalo se, že nijak zvlášť.

      „Aha, to je fakt na houby. Rád bych se o tom dozvěděl víc, ale teď jsem si vzpomněl, že mám zítra brzo ráno brát výpověď. Asi bych už měl jít domů. Snad se ještě někdy uvidíme.“

      Svezl se ze stoličky a než ze sebe stihla vypravit aspoň „Čau, Doyle,“ byl už na půl cesty ke dveřím.

      *

      Jessica Thurmanová si k sobě přitáhla přikrývku, aby zakryla své malinké napůl zmrzlé tělo. Byla v chatě se svou mrtvou matkou sama už tři dny. Z nedostatku vody, tepla a lidské komunikace začínala natolik blouznit, že měla občas dojem, jako by na ni matka mluvila, i když před sebou viděla její shrbenou nehybnou mrtvolu s rukama stále uvězněnýma v okovech visících ze stropních nosníků.

      Náhle se ozvalo bušení na dveře. Někdo byl před chatou. Její otec to být nemohl. Ten neměl důvod klepat. Chodil si kam chtěl a kdy chtěl.

      Od dveří přišlo další zabušení, tentokrát však znělo trochu jinak. Byl v něm slyšet jakýsi zvonivý zvuk. To ale nedávalo smysl. Chata zvonek neměla. Znovu uslyšela zazvonění, teď už ovšem samotné, bez bušení.

      Jessie najednou prudce otevřela oči. Ležela v posteli a jejímu mozku chvíli trvalo, než mu došlo, že zvonění vychází z jejího mobilního telefonu. Natáhla se, aby ho vzala, a všimla si přitom, že i když jí srdce bije jako o závod a má mělký dech, není tak zpocená, jak obvykle po takové noční můře bývala.

      Volal detektiv Ryan Hernandez. Zatímco zvedala telefon, letmo pohlédla na hodiny: 2:13 v noci.

      „Haló,“ ohlásila se. V jejím hlase nebyla znát skoro žádná rozespalost.

      „Jessie. Tady Ryan Hernandez. Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu, ale zavolali mě k vyšetřování podezřelého úmrtí v Hancock Parku. Garland Moses už půlnoční případy nebere a všichni ostatní mají jinou práci. Vezmete to?“

      „Jasně,“ odpověděla Jessie.

      „Když vám zprávou pošlu adresu, stihnete to sem za třicet minut?“ zeptal se.

      „Klidně za patnáct.“

      KAPITOLA SEDMÁ

      Když Jessie ve 2:29 v noci parkovala u honosného sídla na Lucerne Blvd., stálo před ním už několik policejních aut, sanitka a vůz soudního lékaře. Vystoupila a vykročila směrem ke vchodovým dveřím s tím nejprofesionálnějším výrazem, na jaký se za daných okolností zmohla.

      Na chodníku postávali sousedé, zabalení v županech, aby se ochránili před nočním chladem. Něco takového se v bohaté čtvrti, jako byl Hancock Park, běžně nestávalo. Stísněná mezi Holywoodem na severu a Mid-Wilshirem na jihu představovala tato část Los Angeleskou enklávu starých peněz; alespoň tak „starých peněz“, jak to bylo ve městě bez jakéhokoliv zájmu o historickou tradici možné.

      Lidé, co tu žili nebyli ani tak filmové hvězdy nebo Hollywoodští magnáti, jaké by člověk potkal v Beverly Hills nebo Malibu. Tady stály domy generačně bohatých, kteří možná pracovali, možná nepracovali. Pokud ano, bylo to jen proto, aby zahnali nudu. Dnes v noci jim ovšem žádná nuda nehrozila. Koneckonců, jeden z jejich řad byl mrtvý a všichni chtěli vědět kdo.

      Jessie pocítila lehké vzrušení, když začala po schodech stoupat ke vstupním dveřím, jež byly zahrazené žlutou policejní páskou. Bylo to poprvé, co dorazila na místo činu sama, bez doprovodu detektiva. To také znamenalo, že to bude poprvé, kdy bude muset ukázat své doklady, aby ji pustili do ohrazeného prostoru.

      Připomnělo jí to, jak ji přesně to samé vzrušení přepadlo, když je dostala. V bytě si pak dokonce na Lacy několikrát nacvičovala, jak je ukáže. Když ale nyní neohrabaně šmátrala po kapsách, aby je našla, překvapilo ji, jak je nervózní.

      Nebylo třeba. Policista nad schody je sotva přeletěl pohledem a odtáhl policejní pásku, aby mohla projít.

      Jessie našla Hernandeze spolu s dalším detektivem hned na začátku vstupní haly. Jeho mladší společník vypadal, jako by si vytáhl nejkratší zápalku. Detektiv Reid zřejmě zastával pozici, která mu dovolovala se z tohoto výjezdu omluvit. Jessie přemítala, proč Hernandez také nevyužil své hodnosti. Detektiv ji spatřil a mávl na ni, ať se k nim připojí.

      „Jessie Huntová, nevím, jestli jste se už seznámili