Šílený detektiv. Legrační detektiv. StaVl Zosimov Premudroslovsky

matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.

      – co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.

      – A křičí na mě spravedlivě?

      – Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.

      – Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?

      – Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.

      – Ano. Mami, můžu se projít po řece?

      – Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…

      – Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…

      – Uuh, – správce, rodák z lotyšské kolektivní farmy, zavrtěla hlavou a nechala návštěvníky projít. – Není svědomí, je zřejmé, že obličej není Rus a uniforma generála je natažená.

      – A za to existuje správní trest … – vysvětlil seržant Golytko, rodák ze Lvova.

      – A tady je můj pas s výkřikem, Harutun Karapetovich a podal mu penta. – Rusky. Jsem Rus, můj!

      – Jako já, – přidal pent

      – A já. – vypoukla oči, přidal ovladač.

      – No, jsi v pořádku. – Listový pas prohlásil pauzu, i když na vteřinu, – díval se zpod čela, – jste umělec? – do vícebarevných očí, po kterých sklonil svůj studijní pohled na uši, – nebo zoofilní?

      Ottilovy oči se vylíhly a on si povzdechl jako valach a podíval se na Intsefalopat. Desátník zčervenal.

      – No, steh, se kterým skotem tě skladujete, nebo v domácí kultuře? – obsluha předala pas Harutunovi.

      – Jaký jsem umělec? Nejsem asistent na plný úvazek v místní vesnici Sokolovský potok, Leningradská oblast.

      – Oh, pane, vypadni odsud. – navrhl služební důstojník.

      – Tady je moje ID.

      – Desátník, říkáte? – seržant se poškrábal na tváři a vložil semeno do úst. – dobře, jsi volný a tohle přijde se mnou.

      – Co to znamená, «pojď se mnou»? – štěnice byla rozhořčená. – Dovolte mi zavolat svému šéfovi? Postaví vaše mozky…

      – Zavoláte, zavoláte tam, v mé kanceláři a na začátku vás vyzkouším na pátrání, možná jste čečenský terorista nebo jste unikli rodičům. No tak, jdeme. sluha nadával a jednoduše ho strčil: buď zadkem, nebo barelem, byl mu Ottil pověřen útočnou puškou ve službě strážce železnice vlakové nádraží. Ancephalopath ho následoval a dokonce chtěl s jeho Ottilou vystřelit, jak se zdálo Klopovi, okamžitě zmizel za sloupem a předstíral, že Klopa nezná.

      – Harutun, zavolej Isolde, ať mu přinese dokumenty! – vykřikl Klop.

      «A rychlejší,» dodal seržant, «jinak zůstane s námi dlouho.»

      – A kdy bude vydán? zeptal se Harutun.

      – Jak založit osobu…

      – Tři dny? – starý muž se usmál.

      – Nebo možná tři roky. – odpověděl obsluha. – pokud nebude odolávat úřadům. – a zabouchl dveře zevnitř.

      Incephalopath prsty jeho levé ruky objal tenkou bradu a, mající pod nosem, se rozhodl provést úkol, který mu vyhovoval i jeho šéfovi. Rychle vyšel ze stanice do ulice a okamžitě se zastavil.

      – Kam jdu? Zeptal se Harutun.

      – K Isolde, ty hlupáku. – odpověděl sarkasticky vnitřní hlas.

      – Takže nejsou peníze? Na co půjdu?

      – A vy, kvůli svému milovanému, ukradněte tam, od toho tlustého tváře, který seděl v černém džípu.

      – Její, porazí její tvář. A nemělo by to být pent?

      A zatímco se Harutun radil se svým vnitřním hlasem, Klop, když dal své údaje, skromně ustoupil, zatímco seděl v opici.

      – Hej, zlato, dobrý prd! – Křičel na obsluhu. Ottila sebou trhla a otevřela vyduté oči. Umyl si ústa a pocítil v ústech rozbřesk, pokusil se sbírat sliny jazykem, ale v ústech nebyl dostatek vlhkosti a požádal, aby šel na záchod.

      – kolego, můžu použít záchod?

      «Je to možné,» odpověděli starší dobromyslně, «ale pokud to umyješ.»

      – Proč? – Ottila byla rozhořčená, – jsem zadržená, ale ve vašem stavu máte uklízečku a musí si umýt podlahu.

      – Měl, ale neměl by být povinen umýt dolnyak po tak páchnoucích bezdomovcích. Tak jak?

      – Nebudu umýt bod! – Obecně řečeno Bedbug kategoricky.

      – Dobře, pak do prdele. A pokud něco dopadne na podlahu, pak celý prostor vymažete.

      – Je to v rozporu se zákonem, musíte mi poskytnout toaletu a telefon.

      – A co ještě dlužím? Ahh? – seržant dorazil.

      Ottila neřekla nic. A když cítil, že se chystá vyrůst, souhlasil. Navíc to nikdo nevidí.

      – Dobře, souhlasím.

      – Dobře. seržant se radoval a vedl Klopa na záchod. – hadr, prášek tam, pod dřezem. A pro technické věci dostanu. Krize, hahaha.

      – A kde je kbelík a toaletní papír?

      – Opláchněte hadr v dřezu a otřete prdel prstem. – seržant se mýlil.

      – Jak je to? – překvapilo Klopa.

      – Jak se naučíte, v zásadě mám brusný papír, mohu nabídnout, a tak u obyčejného papíru máme hodně stresu. Krize v zemi. Navíc jsme státní zaměstnanci.

      Ottila se zakysal na tváři a vzal navrhovaný papír a vylezl na záchod. Ozvalo se hlasité mrholení, Pent se otočil a vyšel ven a zavřel sloup. A Ottila se uvolnila, rozhlédla se mezi nohama a zvrásnila jeho tvář. Nebol to jen zápach kyselých očí, ale všechny kalhoty zvnějšku byly protkány malými, ošklivými barvami a páchnoucí suchou srstí. Nebylo pochyb o záchodu. Na zdi blikaly i kapky průjmu.

      Incephalopath stál u sloupu a viděl seržanta, který opustil post, rychle k němu běžel.

      – Ahoj! apchi, «polichotil.

      – Co čekáte na vnuka? Zeptal se Penth sarkasticky.

      – Jaký vnuk? Apchi, – hloupá Arutun Karapetovič.

      – Co mi tady stavíte grimasy? Nebo je to váš komplic? Co plánujete, hostující pracovníci?

      – Kdo? Apchi, «Harutun se vyděsil.

      – Co buduješ hlupáka? Vaše přátelství je žádoucí federální. Jsi s ním

      – Ah? apchi, – potřásl mu tvářemi Incephalopathem. – ne. Neznám ho vůbec. Poprvé, co vidím.

      – A co mu tedy vaříte? Stab, strýčku. – Náhle seržant štěkal. Harutun se stáhl. – Využil pro vás, jako pro sebe, a vy?

      – Apchi, znám ho, ale je to velmi špatné, a to jen díky jeho manželce.

      – Co? – Pent se usmál.

      – Spím