Šílený detektiv. Legrační detektiv. StaVl Zosimov Premudroslovsky

nejde o tvoje? … – Ottila skočil ze stolu, – Humore znovu?

      – Mnn, ano! – stařec stál v pozoru. Ottila pohlédl na slabinu těla a s vypoulenýma očima zvedl hlavu, házel hlavou až do konce a viděl jen ospalý plexus.

      – Sedět kurva!! zařval. Desátník seděl ve výchozí poloze.

      – Vzpomněl jsem si. Kazeta… tady muž ztratil nos…

      – Pamatujete?

      – To je pravda!!

      – Takže ho budeme hledat. Sám … – A Ottila strčil prst do stropu. – zeptal se mě na půl dne. Velmi žádal, abych tuto záležitost osobně osobně převzal. Tak řečeno, převzal osobní kontrolu.

      – Bože?

      – Ne, ty blázne, maršále. Nuuu, náš bože. Řekl, že nikdo není hodnější … – Ottila skočila na kolena, stála podřízená a převzala kontrolu nad situací.

      – A jak ho budeme hledat. Toto je příběh? Navíc zemřeli.

      – Kdo jsou?

      – No, tyto hlavní postavy zemřely dávno… a Gogol je hlavní svědek, stejný… no, mrtvý.?! To není humor.. Ahhh?

      – Blázne. – Bug vyskočil z klína Incephalopath. – Hledáme pomník na ukradené měděné desce. Buď bezdomovci, nebo podvodníci. Přesto je to památník NOSU a možná… starožitnosti.!?

      – A kdo tady zůstane?

      – Isolde a Izzy pro hlavní.

      – Je stále malý?

      – Nic není malé, už jsem věděl, že žena v jeho letech.

      – K tomu není potřeba mnoho mysli: řekni to, plivni a šli…

      – Jak to vědět, jak to vědět…

      – Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…

      – Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.

      Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.

      – Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.

      – Nemám peníze ani léky.

      – No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.

      – A pokud to nenajdeme?

      – A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.

      – Jak to?

      – A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?

      – To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?

      – Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!

      – A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?

      – Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…

      – Co?

      – Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.

      – A pokud není dost peněz?

      – Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.

      – Co to sedíš? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…

      Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:

      «Nedělejte si starosti. Nechali jsme urgentní úkol do Petrohradu. Zůstanete na místě Incephalate a Izya – místo mě.. Já!»

      A dole je přidání dalšího rukopisu:

      «Promiň, Pupsiku, vrátím se, jak musím! Zatímco tvá Blecha jde nahoru. Počkej na mě a vrátím se. Možná…»

      Izya si přečetla poznámku a psala na list v rukopisu svého otce a Intsefalopata, schovala ji do kapsy a otřela nápis ze dveří.

      – No, stará koza, máš to. – Vzal jsem si mobilní telefon a poslal SMS otci. Potom vešel do domu a dal poznámku své matce. Četla a pokrčila rameny.

      Nechte ho jezdit. Vyměníme to. A ani slovo o pokračování otce. Rozumíš?

      – Samozřejmě, matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.

      – co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.

      – A křičí na mě spravedlivě?

      – Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.

      – Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?

      – Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.

      – Ano. Mami, můžu se projít po řece?

      – Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…

      – Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…

      APULAZ 3

      – Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…

      – Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.

      Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.

      – Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.

      – Nemám peníze ani léky.

      – No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.

      – A pokud to nenajdeme?

      – A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.

      – Jak to?

      – A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?

      – To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?

      – Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!

      – A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?

      – Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…

      – Co?

      – Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.

      – A pokud není dost peněz?

      – Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.

      – Proč sedíte? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…

      Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:

      «Nedělejte