Sledovaná . Блейк Пирс

ruka přišla do kontaktu se skleněným povrchem.

      Jsem v zrcadlovém sále, uvědomila si Riley.

      Ale jak se sem dostala? A jak se dostane ven?

      Uslyšela hlas, jak zavolal ...

      "Riley!"

      Byl to ženský hlas a nějak jí byl povědomý.

      "Já jsem tady!" Zavolala v odpovědi Riley. "Kde jsi?"

      "Já jsem tady taky."

      Náhle ji Riley uviděla.

      Stála přímo před ní, uprostřed velkého množství odrazů.

      Byla to drobná, atraktivní mladá žena v šatech, které vypadaly, že jsou již mnoho desetiletí z módy.

      Riley okamžitě věděla, kdo to je.

      "Mami!" řekla ohromeně šeptem.

      Překvapilo jí, že její vlastní hlas byl nyní hlasem malé holčičky.

      "Co tady děláš?" Zeptala se Riley.

      "Přišla jsem se rozloučit," řekla matka s úsměvem.

      Riley se snažila pochopit, co se děje.

      Pak si vzpomněla ...

      Maminka byla zastřelen přímo před očima Riley v cukrárně, když bylo Riley pouhých šest let.

      A teď byla maminka tady a vypadala úplně stejně jako když ji Riley viděla naposled naživu.

      "Kam jdeš, mami?" Zeptala se Riley. "Proč musíš jít?"

      Maminka se usmála a dotkla se skla, která bylo mezi nimi.

      "Teď už mám klid, díky tobě. Teď už můžu jít dál."

      Kousek po kousku to Riley začala chápat.

      Před nedávnem našla vraha své matky.

      Nyní to byl ubohý starý tulák, žijící pod mostem.

      Riley ho tam nechala, uvědomila si, že jeho život byl pro něj dostatečným trestem za jeho hrozný zločin.

      Riley natáhla ruku a dotkla skla, které ji oddělovalo od máminy ruky.

      "Ale ty nemůžeš jít, mami," řekla. "Já jsem jen malá holka."

      "Ach, ne, nejsi," řekla maminka a její tvář zářila a byla blažená. "Jen se na sebe podívej."

      Riley se podívala na svůj vlastní odraz v zrcadle vedle maminky.

      Byla to pravda.

      Riley byla nyní dospělá žena.

      Byl to zvláštní pocit, uvědomit si, že jí je nyní víc, než kolika se dožila její matka.

      Ale Riley také vypadala unaveně a smutně, ve srovnání s její mladistvou matkou.

      Nikdy nezestárne, pomyslela si Riley.

      Totéž neplatilo pro Riley.

      A věděla, že její svět je plný zkoušek a výzev, které bude nutné překonat.

      Odpočine si od nich někdy? Bude mít po zbytek svého života klid?

      Zjistila, že závidí nadčasové, navěky klidné radosti její matky.

      Pak se její matka otočila a šla pryč, zmizela v nekonečné změti Rileyných úvah.

      Náhle se ozvalo strašlivé zapraskání a všechna zrcadla se roztříštila.

      Riley stála v téměř naprosté tmě, až po kotníky v rozbitém skle.

      Jemně vytáhla nohy jednu po druhé a pak se snažila projít střepy.

      "Dávej pozor," řekl jiný známý hlas.

      Riley se otočila a uviděla robustního starce s ošlehaným, tvrdým a zamračeným obličejem.

      Riley zalapala po dechu.

      "Tati!" vykřikla.

      Její otec se zaculil nad jejím překvapeným výrazem.

      "Doufala jsi, že jsem mrtvý, že jo?" řekl. "Promiň, ale zklamu tě."

      Riley otevřela ústa, aby mu oponovala.

      Ale pak si uvědomila, že má pravdu. Nedržela smutek, když loni v říjnu umřel.

      A rozhodně ho nechtěla mít zpět ve svém životě.

      Konec konců jí skoro nikdy neřekl vlídné slovo.

      "Kde jsi byl?" Zeptala se Riley.

      "Kde jsem celou dobu byl," opakoval její otec.

      Scéna se začala měnit z rozlehlého prostoru rozbitého skla na okolí otcovy chaty s lesy kolem.

      Teď stál na předních schodech.

      "Možná při práci na tomto případu budeš potřebovat mou pomoc," řekl. "Vypadá to, že tvůj vrah je voják. O vojácích toho vím hodně. A vím toho hodně také o zabíjení."

      To byla pravda. Její otec byl kapitánem ve Vietnamu. Neměla ani tušení, kolik mužů při plnění svých povinností zabil.

      Ale poslední věc, kterou si přála získat, byla jeho pomoc.

      "Je čas, abys šel," řekla Riley.

      Úšklebek jejího otce se změnil na pohrdavý výraz.

      "Oh, ne," řekl. "Právě si tu dělám pohodlí."

      Jeho tvář a tělo změnily tvar. Během několika okamžiků byl mladší, silnější, měl tmavou pleť a vypadal ještě hrozivěji než předtím.

      Nyní z něj byl Shane Hatcher.

      Tato změna Riley vyděsila.

      Její otec v jejím životě vždy předznamenával krutou přítomnost.

      Ale nyní se Hatchera děsila ještě více.

      Mnohem víc, než její otec, měl nad ní Hatcher jakousi manipulativní moc.

      Dokázal ji přinutit dělat věci, o kterých si nikdy nemyslela, že by provedla.

      "Jdi pryč," řekla Riley.

      "Oh, ne," odvětil Hatcher. "Máme dohodu."

      Riley se zachvěla.

      To máme, pomyslela si.

      Hatcher jí pomohl najít vraha její matky. Na oplátku mu umožnila žít ve staré chatě jejího otce.

      Kromě toho věděla, že mu dluží. Pomohl jí řešit případy – ale udělal ještě mnohem více.

      Dokonce zachránil život její dcery a jejího bývalého manžela.

      Riley otevřela ústa, aby protestovala.

      Ale žádná slova nevyšla ven.

      Místo toho promluvil Hatcher.

      "Naše mysl je navzájem propojena, Riley Paige."

      Riley probudil prudký náraz.

      Letadlo přistálo na mezinárodním letišti v San Diegu.

      Za přistávací dráhou vycházelo ranní slunce.

      Pilot hovořil přes interkom, oznamoval jejich přílet a omlouval se za ne příliš hladké přistání.

      Ostatní cestující si brali své věci a chystali se odejít.

      Jak Riley mátožně vstala, vytáhla si tašku z prostoru pro zavazadla a přitom si vzpomněla na svůj znepokojující