Sledovaná . Блейк Пирс

přes noční vidění na své pušce.

      Vzpomněl si na své nenáviděné oběti.

      Před třemi týdny to byl Rolsky.

      Pak přišel Fraser.

      Pak přišel Worthing.

      Dostal je s velkou obratností, výstřely do hlavy tak čistými, že určitě ani nevěděli, že je zasáhla kulka.

      Dnes večer to bude Barton.

      Vlk se díval na to, jak Barton kráčí po neosvětlené cestě. Přestože byl pohled skrze noční vidění zrnitý a monotónní, cíl byl pro jeho účely viditelný dostatečně.

      Ale dnešní kořist nezastřelí – zatím ne.

      Nebyl dostatečně daleko. Někdo v okolí by mohl být schopen zjistit jeho polohu, i když si na svou M110 puška namontoval kompenzátor. Neměl v úmyslu udělat amatérskou chybu, kterou dělali vojáci na základně.

      Bartona sledoval prostřednictvím svého vidění a přitom si vlk užíval pocit M110 ve svých rukou. V těchto dnech armáda přecházela na zbraň značky Heckler & Koch G28 jako svou standardní odstřelovací pušku. I když vlk věděl, že G28 je lehčí a kompaktnější, dával přednost M110. Byla mnohem přesnější, i když byla delší a bylo těžší ji skrýt.

      V zásobníku měl dvacet nábojů, ale chtěl použít jen jeden, až nastane čas ke střelbě.

      Chtěl sejmout Bartona jednou ranou, nebo vůbec.

      Cítil energii smečky, jako by ho sledovali a vyjadřovali mu tak svou podporu.

      Sledoval, jak Barton konečně dorazil do svého cíle – na jednu z venkovních tenisových kurtů základny. Když vkročil na kurt a vybalil si své tenisové vybavení, pozdravilo ho několik dalších hráčů.

      Teď, když byl Barton na jasně osvětleném místě, nepotřeboval vlk už žádné noční vidění. Sundal si jej, aby mohl používat denní optický hledáček. Pak zacílil přímo na Bartonovu hlavu. Obraz už nebyl zrnitý, ale křišťálově jasný a v plných, živých barvách.

      Barton byl teď asi tři sta metrů daleko.

      Na takovou vzdálenost se mohl vlk spoléhat na přesnost pušky na centimetry.

      Bylo na něm, jak přesně zamíří.

      A věděl, že to dokáže.

      Jen mírně zmáčknout spoušť, pomyslel si.

      To bylo vše, co bylo nyní potřeba.

      Vlk si vychutnával ten záhadný, trvající okamžik.

      Na okamžicích před stisknutím spouště bylo něco téměř náboženského, když čekal na výstřel, když čekal, až se rozhodne stisknout prstem. Během toho okamžiku byli život a smrt mimo jeho moc. Neodvolatelný pohyb by se udál v plnosti okamžiku.

      Bylo by to jeho rozhodnutí – a přesto by o tom vůbec nerozhodoval.

      Čí rozhodnutí to tedy bylo?

      Měl dojem, že uvnitř něj číhá zvíře, skutečný vlk, nemilosrdný tvor, který nad tím kritickým okamžikem a pohybem převzal velení.

      To zvíře byl jeho přítel i jeho nepřítel. A on jej miloval zvláštní láskou, kterou mohl cítit jenom vůči úhlavnímu nepříteli. To zvíře uvnitř v něm budilo jeho nejsilnější stránky.

      Vlk ležel a čekal, až zvíře zaútočí.

      Ale to zvíře to neudělalo.

      Vlk spoušť nestiskl.

      Uvažoval, proč.

      Zdá se, že něco je špatně, pomyslel si.

      Rychle ho napadlo, co to je.

      Pohled na cíl v reflektorech na oslňujícím tenisovém kurtu, prostřednictvím obyčejného hledáčku, byl prostě příliš jasný.

      Stálo by ho to příliš málo úsilí.

      Nebyla to žádná výzva.

      Nebylo by to hodné skutečného vlka.

      Také to bylo příliš brzy po poslední vraždě. Mezi ostatními byly přestávky, aby rozvířil úzkost a nejistotu mezi muži, které nenáviděl. Zastřelit teď Bartona by narušilo rytmický psychologický dopad jeho práce.

      Když si to uvědomil, trochu se usmál. Vstal s pistolí a vracel se tam, odkud přišel.

      Cítil, že dělá správně, když prozatím nechává kořist bez vyrušení.

      Nikdo neví, kdy udeří příště.

      Ani on sám.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Byla ještě tma, když se Rileyno komerční letadlo vzneslo. Věděla, že i s posunem času bude v San Diegu, až tam dorazí, ještě denní světlo. Bude ve vzduchu déle než pět hodin a už teď se cítila docela unavená. Zítra ráno musí být plně funkční, až se přidá k Billovi a Lucy při jejich vyšetřování. Čeká ji hodně vážné práce a potřebuje na to být připravena.

      Raději bych se měla trochu prospat, pomyslela si Riley. Zdálo se, že žena, sedící vedle ní, už klimbala.

      Riley si sklopila sedadlo a zavřela oči. Ale místo toho, aby usnula, tak se rozpomněla na Jillyno představení.

      Usmála se, když si vzpomněla, jak Jilly jako Persefona švihla Háda přes hlavu a utekla z podsvětí, aby žila život podle svých představ.

      Vzpomněla si, jak prvně Jilly našla a jak z toho Riley bolelo srdce. Bylo to během noci na odpočívadle náklaďáků ve Phoenixu. Jilly utekla z mizérie domova, kde na ni čekal násilnický otec, a vlezla do kabiny zaparkovaného náklaďáku. Byla plně odhodlána prodat své tělo řidiči, až se vrátí.

      Riley se zachvěla.

      Co by s Jilly stalo, kdyby na ni ten večer nenarazila?

      Přátelé a kolegové často Riley říkávali, jaké dobro vykonala tím, že do jejich života přivedla Jilly.

      Tak proč z toho neměla lepší pocit? Místo toho cítila zoufalou bolest.

      Konec konců bylo na světě nespočet takových Jilly a velmi málo z nich bylo před hrozným životem zachráněno.

      Riley nemohla pomoci všem stejně tak ani nemohla zbavit svět všech zákeřných vrahů.

      Všechno je tak marné, pomyslela si. Všechno, co dělám.

      Otevřela oči a vyhlédla z okna. Letadlo za sebou nechalo světla krajského města a venku zůstala jen neproniknutelná tma.

      Jak se dívala do černé noci, zamyslela se nad svým setkáním ten den s Billem, Lucy a Meredithem a na nepatrnými informacemi, které měla o nadcházejícím případu. Meredith řekl, že tři oběti byly střeleny z velké dálky zkušeným střelcem.

      Co to vypovídalo o vrahovi?

      Že měl zabíjení jako sport?

      Nebo že se vydal na zlověstnou misi?

      Jedna věc byla jistá – vrah věděl, co dělá a že je v tom dobrý.

      Případ bude určitě výzvou.

      Mezitím Riley ztěžkla víčka.

      Možná se trochu vyspím, pomyslela si. Opět si opřela hlavu a zavřela oči.

      *