Ztracená . Блейк Пирс

jet a zjistit, zda je potřeba se na ten případ podívat."

      "A co moje práce na případu Hatchera?" Zeptala se Jenn Rostonová.

      Meredith řekl, "Pracuje na tom spousta lidí - technici a výzkum a tak. Předpokládám, že mají přístup ke všem informacím."

      Jenn přikývla.

      Meredith řekl, "Pár dní vás mohou postrádat. Pokud tohle bude vůbec trvat tak dlouho."

      Riley měla rozhodně smíšené pocity. Kromě toho, že si nebyla jistá, zda chce pracovat s Jenn Rostonovou, se ani moc netěšila na ztrátou času při práci na případu, který nejspíš ani nepotřebuje pomoc ÚACH.

      Raději by pomáhala Blainovi učit se střílet.

      Nebo by dělala jiné věci s Blainem, pomyslela si a potlačila úsměv.

      "Tak kdy vyrážíme?" Zeptala se Jenn.

      "Co nejdříve," řekl Meredith. "Řekl jsem veliteli Sinardovi, aby s tělem nehýbali, dokud se tam nedostanete. Poletíte do Des Moines, kde se s vámi sejdou lidé velitele Sinarda a odvezou vás do Angieru. Je to asi hodinu cesty z Des Moines. Musíme nechat natankovat letadlo a vyrazíte. Mezitím nechoďte moc daleko. Odlet bude za méně než dvě hodiny."

      Riley a Jenn opustily Meredithovu kancelář. Riley šla přímo do své kanceláře, na chvíli si sedla a rozhlédla se bezcílně kolem.

      Des Moines, pomyslela si.

      Byla tam už několikrát, žila tam její starší sestra, Wendy. Riley a Wendy se před léty odcizily a pak se minulý podzim zkontaktovaly, když umíral jejich otec. Wendy, nikoli Riley, byla s otcem, když zemřel.

      Myšlenky na Wendy vzbudily pocit viny za toto, stejně jako i jiné rušivé vzpomínky. Otec byl na Rileynu sestru tvrdý a Wendy utekla, když jí bylo patnáct. Riley bylo tenkrát jen pět. Když jejich otec zemřel, zavázaly se, že zůstanou v kontaktu, ale nerozvinul dál než na video chat.

      Riley věděla, že by měla navštívit Wendy, kdyby tu možnost měla. Ale samozřejmě ne hned. Meredith řekl, že Angier je hodinu od Des Moines a že místní policie je vyzvedne na letišti.

      Možná se budu moci s Wendy vidět předtím, než se vrátím do Quantica, pomyslela si.

      Právě teď mohla zabít trochu času, než letadlo ÚACH vzlétne.

      A byl tu někdo, koho chtěla vidět.

      Měla obavy o jejího dlouholetého partnera, Billa Jeffreyse. Žil v blízkosti základny, ale neviděla ho už několik dní. Bill trpěl post traumatickou stresovou poruchou a Riley z vlastní zkušenosti věděla, jak těžké mohlo být období zotavování.

      Vytáhla svůj mobil a napsala textovou zprávu.

      Ráda bych se na pár minut zastavila. Jsi doma?

      Chvíli čekala. Zpráva byla označena jako "doručená", ale ještě nepřečtená.

      Riley si trochu povzdechla. Neměla čas čekat na to, až si Bill zprávu přečte. Pokud ho chce vidět, než odjede, musí se u něj stavit hned teď a doufat, že je doma.

      *

      K Billově malému bytu v Quanticu to bylo jen pár minut jízdy od budovy ÚACH. Když zaparkovala auto a zamířila směrem k budově, všimla si znovu, jak skličující místo to je.

      Na budově, kde měl byt, nebylo nic tak zlého - byla to obyčejná budova z červené cihly, nebyl to žádný činžovní dům nebo něco takového. Ale Riley se neubránila vzpomínce na hezký předměstský dům, kde Bill žil až do jeho rozvodu. Ve srovnání s tímto místem zde nenacházela žádné kouzlo a on teď bydlel sám. Nebyla to pro jejího nejlepšího kamaráda šťastná situace.

      Riley vešla do budovy a zamířila přímo k Billově bytě ve druhém poschodí. Zaklepala na dveře a čekala.

      Žádná odpověď nepřišla. Zaklepala znovu a pořád žádná odpověď.

      Vytáhla svůj mobil a viděl, že zpráva je stále nepřečtená.

      Začala mít obavy. Stalo se něco s Billem?

      Sáhla po kouli na dveřích a otočila s ní.

      K jejímu zděšení byly dveře odemčené a otevřené.

      KAPITOLA OSMÁ

      Billův byt vypadal, jako by byl vykradený. Riley na chvíli ztuhla ve dveřích, chystala se sáhnout po její zbrani pro případ, že vetřelec byl stále zde.

      Pak se uvolnila. Tyhle věci rozházené kolem byly obaly od jídla a špinavé talíře a sklenice. Byl tu nepořádek, ale byl to osobní bordel.

      Zavolala Billovo jméno.

      Neslyšela žádnou odpověď.

      Pak zavolala znovu.

      Tentokrát slyšela z vedlejšího pokoje zasténání.

      Srdce jí bušilo, když spěchala dveřmi do Billovy ložnice. Pokoj byl temný a rolety byly stažené. Bill ležel na posteli ve zmačkaném oblečení a zíral do stropu.

      "Bille, proč jsi neodpověděl, když jsem volala?" zeptala se poněkud podrážděně.

      "Já jsem odpověděl," řekl téměř šeptem. "Neslyšela jsi mě. Mohl bys přestat mluvit tak nahlas?"

      Riley uviděla na nočním stolku poloprázdnou lahev od bourbonu. Celá scéna byla náhle jasnější. Posadila se na posteli vedle něj.

      "Měl jsem takovou rušnou noc," řekl Bill a přinutil se slabě zachechtat. "Víš, jaké to je."

      "Jo, vím," řekla Riley.

      Konec konců ji zoufalství přivedlo k pití a následné kocovině.

      Dotkla se jeho vlhkého čela, představovala si, jak mu musí být špatně.

      "Co tě přinutilo pít?" zeptala se.

      Bill zasténal.

      "Byli to moji hoši," řekl.

      Pak zmlkl. Riley neviděla Billovy dva syny už nějakou dobu. Hádala, že jim nyní musí být asi devět a jedenáct.

      "A co je s nimi?" Zeptala se Riley.

      "Přišli včera na návštěvu. Neproběhlo to dobře. Byl tu nepořádek a já jsem byl tak podrážděný a nervózní. Nemohli se dočkat, až půjdou domů. Riley, bylo to hrozné. Byl jsem hrozný. Ještě jednu takovou návštěvu a Maggie mi už nikdy nedovolí je vidět. Hledá jakoukoli záminku, aby je nadobro vytrhla z mého života."

      Bill vydal zvuk, který zněl téměř jako vzlyk. Ale zdálo se, že nemá energii plakat. Riley měla podezření, že si sám docela dost poplakal.

      Bill řekl, "Riley, pokud nejsem dobrý jako otec, k čemu jsem dobrý? Už nejsem dobrý agent. Co tedy zbývá?"

      Riley pocítila bolest až v krku.

      "Bille, takhle nemluv," řekla. "Jsi skvělý otec. A jsi skvělý agent. Dnes možná ne, ale každý jiný den v roce."

      Bill unaveně pokýval hlavou.

      "Včera jsem se určitě jako táta necítil. A pořád jenom slyším ten výstřel. Vzpomínám si, jak jsem vběhl do té budovy a viděl Lucy, jak tam leží a krvácí."

      Riley cítila, jak se její tělo zatřáslo.

      Ona si to také velmi dobře pamatovala.

      Lucy vstoupila do opuštěné