Knihy veršů. Jan Neruda

nám nese zpomínání;

      že s zpomínáním též zapomenutí,

      to jediné nám slabou hlavu chrání. —

      Juž skoro tma a most je osamělý,

      zde onde jenom uzříš ještě chůdce —

      aj, což jste, lidé milí, zapomněli

      dát malý peníz pro starého hudce?

      Ten chuďas posud na mostě zde sedí,

      a hlavu kloní, k černé zemi hledí,

      a ruka jeho, ač se stářím chvěje,

      přec struně lahodí a struna pěje.

      Však jímá podivně starcova podoba,

      jak na nynější věk zašlosti žaloba.

      Ten bílý vlas,– ten slabý hlas,

      ta stará krev – podzimní čas,

      a v obličeji známé štěstí hroby —

      ten hudec viděl jistě lepší doby!

      Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí,

      a divuplné písně ze strun loudí,

      tím divnější, že žádný – žádný neví,

      proč píseň mocně každé srdce jímá,

      že celé srdce v strunách kusých dřímá,

      že zmařený se život v písni jeví.

      Zpěv oř je raněný, je růže tklivá,

      to růže, krví lidskou zbrocená,

      je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá,

      však smutkem dlouhým dávno skrocená.

      A pěvec podivnou svou píseň hude, —

      „že srdcí málo, dost však lidí všude,“

      a dále píseň strunami se vine, —

      „že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“

      a tón se v tónu třesným zvukem míhá —

      „že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“

      III.

      Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal,

      by vzdech se její v skřeky přepínal?

      vždyť, není srdcem, které v prsou žije,

      a stálý snáší žal a stále bije!

      Teď struna praskla – ruce slabé, svislé

      víc struny nedrží u písní porotě,

      a najdou-li se ještě dobré mysle

      daň neplatí víc hudci, platí slepotě.

      Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova,

      a s nimi veliké to neštěstí,

      jež bájné světy ve svém lůně chová,

      snad světy nejmocnějších bolestí.

      O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostí

      a v tváře ryje známky dětinskosti,

      jíž mysl stává se jak dětská bludná,

      a každá myšlénka – bludička svůdná.

      O věčná noc a polovičné žití,

      v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítí

      a slepci slouží, jak ta mrtvola,

      jež hrá dle báje živým do kola.

      Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo,

      a ví, že opadá, co dříve květlo,

      a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá,

      že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída!

      On v snech svých podlé barev kroky řídí,

      a oko mrtvé divné světlo vidí,

      však když se zrak ten vnitřní otevírá,

      pak zří svět taký, že mu srdce svírá!

      IV.

      Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá,

      že se ta bílá, stará hlava třese

      jak palma v poušti, jež se ještě zmítá,

      když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?

      Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá

      snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? —

      O taký úsměch kde se kol rtů chvěje,

      tam nešťastník se sobě nebo světu směje! —

      „O dávné písně, mrtvé děti moje,

      vy děti nerozumu, bídy nahé,

      vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje,

      mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!

      Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá,

      jak v sloup obrácen přízračné se leskne,

      a mně jím v prsou úzko tak a teskně,

      jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. —

      I já byl mlád a mladá krev má vřela,

      jak míza, kdy ji jaro k výši žene,

      a mladá krev má s rozumem se přela,

      že šťastným jen se modře nebe klene.

      Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil,

      ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil;

      kdy rozum smál se pýše lesklých havů,

      tu cit zas věřil zmámenému zraku;

      kdy rozum smál se zděděnému znaku,

      tu zrak můj v znaku viděl synův slávu.

      Krev mladá bujně, přede však měrně bije,

      a srdce z citů měrné písně vije.

      I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná,

      co srdce cítilo, to vypět chtělo;

      však srdce cítilo, že píseň jeho služná, —

      že v jiných službě písně svoje mělo.

      Aj píseň služná, sotva že tu vzniká,

      juž peklu nesmíru jest zapsána,

      a v srdci pěvce samovražedníka

      juž dýka trčí, kletbou popsána.

      Trest stejný, jednomu-li píseň slouží,

      či času svému zalíbit se touží.

      Já zpíval malých lidí velké zlosti,

      a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,

      já zpíval mocně slabých lidí slávu

      a věncem zdobili mou za to hlavu,

      však lidé, kteří vavřín ke mně nesli,

      než donesli, juž nicotou svou sklesli! —

      Když jedni padnou, druhým sláva vzejde,

      tu ovšem druhým zpívat lehko nejde,

      a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý,

      když