Knihy veršů. Jan Neruda

žaluje.

      „Hej to csárdás, jaký sotva

      z nás zas někdo uslyší —“

      zašeptnou si nahlas ženy —

      „Ticho!“ —vše se utiší.

      Je to csárdás?– vždyť to zní jak

      zoufalého stýskání!

      Je to píseň? – což je písní

      šíleného výskání?

      Zdá se věru, že ty housle

      jsou spíš srdce uvadlé,

      na nich struny – prsou žíly

      přervané a vychladlé,

      že je mozek k dávným písním

      v šílenosti napíná,

      a když nechtí mladé zaznít,

      že až hrůza proklíná.

      Každý tón se zdá být hrobem —

      v jednom lůžko mladosti,

      v druhém láska, rozum – v třetím

      šíleného radosti!

      Divná píseň, divný hudec,

      divný šat ten servaný,

      divný obličej ten mrtvý,

      tajnou runou prorvaný! —

      Zvuky houslí táhlejší vždy

      jako k věčné žalobě,

      tišší vždy a mřely – mřely,

      skonaly jak v chorobě.

      Kolem ticho, tón doznívá

      v každých prsou potají,

      náhlý jásot – dary k nohoum

      cigánovým lítají.

      Vida cigán! – hrdý žebrák!

      proč těch darů nezdvihá? —

      Skok a skok a davem lidstva

      žebrák cigán ubíhá!

      VIII.

      Nad Neziderským jezerem

      je nebe jako černý zvon,

      z nějž jako umíráčka ston:

      že den počíná večerem.

      To Neziderské jezero

      už den a noc burácí —

      bouř hrozí nové ve šero —

      zdaž se dnes vykrvácí!

      Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —

      Mrak za mrakem se k vodě snižuje,

      blesk za bleskem se v vlnách křižuje

      a vichr vztekle do vln bílých pere,

      že vlna po skalách se k výši dere

      a k mrakům letí – bílý, lehký kouř!

      Teď vložil vichr se v ty strmé skály

      a hýká tam, jak by se skály smály:

      teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené

      tak chladný, že by zimničné i čelo

      se jeho mrtvým ledem bídně chvělo

      a oheň smyl se s tváře šílené.

      Ba šílené! – Zdaž není šílení,

      když bouře taká mezi skalou pláče

      a kámen, vlna v divém kvílení,

      že v bouři muž ten po břehu si skáče?

      Své housle v ruce v kostru vyzáblé —

      divější písně než ta bouře hraje

      a k skokům nutí tělo zeslablé.

      Vlas hustý šílených co prapor vlaje

      a oko s bleskem po vlnách se kmitá

      a s vlnou po skalách ta noha lítá.

      Ba zdá se věru, že se vložila

      bouř celá do houslí těch zvučících,

      že každá struna štěstí přežila

      a zlost svou hlásá v tónech skučících! —

      Ty Neziderské vody zemdlené

      tři dni, tři noci bouřily,

      a nešťastné ty oči šílené

      se ještě nezamhouřily.

      Když na chvíli se bouř snad utiší —

      „Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.

      A noha v ustavičném plesání,

      jak neznala by, co je klesání,

      a housle v ustavičné smutné hře,

      jak neznaly by, že též smutek mře!

      Už třetí noc se k svému konci chýlí

      a bouř se zponenáhla utišuje

      a chladný vítr skály osušuje

      a vlna bílá uspati se pílí.

      „Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?

      Můj csárdás ještě! – tichým nebudu,

      a takovou ti píseň zahudu,

      že jistě tebe k tanci zase zvednu!“

      Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

      a ticho zas – tři struny hudci pukly.

      Smích divoký a housle k skále letí —

      a náhlý ston a píseň mír svůj světí,

      už poslední i její povzdech zesne.

      Teď rychlý nazpět jeden krok

      a zase náhlý k předu skok

      a vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —

      Tak tiše vlnky malé šplouchaly

      a bublinky se šerem mihaly,

      a když zasvitla první rána záře,

      zasvitla v umrlcovy siné tváře.

      Kolovrátek

      Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,

      a měsíc plný lije pršek skvělý

      na sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělý

      teď zkamenělou v spánku kryje zemi.

      Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klame

      a mníš, že kolem bájné slyšíš znění,

      mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,

      mníš slyšet spících stromů klidné snění.

      Už dávno stromy větve stinné odstrojily,

      podzimních větrů písní v spánek ukojily

      a ku výši teď trčí větve nahé

      jak žebřící o jaro nové, blahé.

      A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,

      snad oblakům by – kolébce