Knihy veršů. Jan Neruda

v tu dálnou pusztu hledí —

      kam zadíval se, sám snad ani neví!

      Své housle rukou obejmuty maje

      naslouchá večernímu šepotání

      a v šepot větví milou píseň hraje,

      že zazní v houšť jak ptačí klokotání.

      Ba zdá se věru, vánky lehounké

      že vložily se v struny tenounké,

      že větřík šeptný strunou zahrává

      a její píseň s větrem dozrává

      jak radostí, že vše v té přírodě

      je s lidským srdcem divné ve shodě.

      Teď umlkává už ten větřík milý

      a také píseň ku konci už pílí —

      a větřík dále pusztou pospíšil

      a zpěv se houslí vzdechem utišil.

      Muž mladý housle lokty obemknul,

      jak by to dívka milovaná byla,

      a struny ke rtům vřele přitisknul,

      jak ve strunách by také srdce bila.

      „Ó housle mé, ty vaše milé zvuky

      mých citů stříbrné jsou, jasné zvony,

      a nejtajnější mého srdce tluky

      naleznou ve vás sbratřené své tóny!

      Třesoucích prstů slabé přitisknutí —

      a bolestná se píseň vzduchem třese,

      zas silné ruky náhlé obemknutí —

      a vítězná se píseň vzduchem nese!

      Když přitisknu vás k tváři, housle milé,

      zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,

      že ducha svého v píseň dumnou vpřádám,

      že přišla svaté zpovědi už chvíle.

      Jak divně vždy to na mne působí,

      kdy zpěvným slovem se tak zpovídám

      a myšlénky své jako osoby

      mně divné mimo sebe uhlídám!

      Tu měří oči moje nedůvěrné,

      jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,

      a srdce cítí, co vystouplo z něho,

      že vykoupeno, že víc není jeho.

      A štěstí ještě, že v té přírodě

      je s lidským srdcem všechno ve shodě,

      že příroda se nám zas zpovídá,

      v nás myšlének svých obraz uhlídá.

      Když slavík v háji píseň klokotá,

      má zpěvná struna za ním šepotá;

      když proudy vod svou píseň zahučí,

      má zpěvná struna se jí naučí;

      když vichr píseň mocnou zašumí,

      ptám se své struny, zdaž jí neumí;

      když bouř svou písní hory roztřese,

      ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“

      V.

      Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýše

      a divoké své sny si spřádá tiše.

      Ve hloubi tmavých nebes, převysoko

      měsíc se houpá jako oko bílé,

      jak by se spánek kradl v nebes oko;

      a že je hlídač měsíc ospalý,

      i hvězdičky se mlhou zakalí

      a měří v dřímotě své dlouhé míle.

      Jen obláčkové, bůh ví odkud hnáni

      a dlouhou poutí k sněhu vybledlí,

      si kolem měsíce tam usedli;

      po chvilkách některý z nich vyskočí

      a kolem měsíce se zatočí

      a tvář mu lehkou rouškou pozaclání.

      Na pusztě bílá zář jak jíní leží,

      jak bílý plášť, v němž ani záhyba —

      jen když se oblak nebem kolíbá,

      lehounký stín po spící pusztě běží. —

      Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí,

      že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?

      Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu –

      už zanesen až k patě strmé skály;

      a spěchá k výši, spěchá bez oddechu —

      sem tam se mezi stromy zakmitá,

      jak by si stíny stromů spících hrály —

      už dospěl výš – tam světlá záplava —

      a v světle stane dívčí postava,

      jak v skalách růže přes noc rozvitá.

      Ba je to růže, puszty krásná růže!

      Měsíce lhostejná ta bledá záře

      se dívá v cigánčiny mladé tváře,

      tak krásné, jak jen puszta rodit může.

      Jak puszty hnědý květ jsou tmavé líce

      a hebké, jak by byly sammetové,

      jak jižní rudá krev jsou mladí rtové,

      jak černý měsíc tmavé oko plane

      a v něm jak hvězd zas jisker na tisíce —

      bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!

      V měsíce plné záři tiše stojí —

      vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.

      A asi o krok dál na kraji skalném

      muž mladý v zamyšlení dumném sedí,

      ku výši tmavomodré tiše hledí,

      jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.

      Cigánka mladá přistupuje blíže

      a celá postava se kloní níže,

      až rudý ret a tváře tmavé, hnědé

      se přitiskly ku muže tváři bledé.

      Ona:

      „Ty’s ještě zde, a hvězd už mnoho zašlo

      a měsíc svými stříbrnými vesly

      postoupil v dál – už naše ohně sklesly —

      tys’ zde, což srdce novou bolesť našlo?“

      On:

      „Já zahleděl se maně do nebe

      a myslil, drahá, právě na tebe!

      O skloň se, Almo, blíž si přisednu,

      a místo abych hleděl do nebe,

      do hloubi očí tvých si nahlédnu —

      já žiju sen, když žiju bez tebe.

      Tvé velké,