Knihy veršů. Jan Neruda

časů

      zde u nás panna žila, známa pro svou krásu,

      však – bohužel! – že krásnou věděla

      a víc než přástvy – hochů hleděla.

      Tu přišel jakýs mladík z ciziny

      a všímal si té pěkné dívčiny,

      a nechodila dlouho pod věncem,

      svést dala se tím cizím mládencem.

      Tam venku před okny, kde bílá záře

      měsíce chvilkou po rybníce běží,

      tam umyla prý svoje hříšné tváře

      a posud prý tam někde na dnu leží.

      Když vypravovala, my blíž si sesedly

      a věru div byl, co jsme v strachu napředly.

      Teď ovšem děvčata méň znají přásti

      a více nožkama při tanci třásti,

      při přástkách jazyk mladý pilně brousí

      a v cizím prádle vlastní vyperou si.

      Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval

      (on přes sto let se zdráv a silen choval),

      až budou nejvíc straky po kostele lítat,

      že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat!

      On myslil strakou pestré oděvy

      a pravil, z nás že toho žádný nedožije —

      a v skutku každý, jenž ho znal, už hnije,

      jen já jsem až k té bídě dožila,

      já, která nejméň po tom toužila

      a dávno přála si už úlevy.

      Ba zdaž by modliti se každá neměla,

      by stromy stojící kol kostela,

      své větve sehnuly až ku zemi

      a zakryly je těmi větvemi!

      Jen se, ty vnučko, mně tak neusmívej

      a lepší úctu k slovům starých mívej!

      Ta radost, až předc bába v zemi bude!

      Teď věčné kázaní a chyby všude —

      no neplač neplač, když ti povídám! —

      Tu holku já jen proto ráda mám,

      že celý den si zpívá jak to ptáče,

      jež z jara poprvé ve větvích skáče.

      Važ si svých písní a když nakládáš

      vždy dobře s nimi, tož si uspřádáš

      z nich mnohou radosť pro celinké živobytí;

      chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,

      vždyť muži jimi smutek vyhojíš

      a dítě své si k spánku ukojíš.

      Jak mnohý zpívá ne snad radostí,

      ba by umenšil svojí žalosti! —

      Jen radu ještě! – Lehké mužské chásce

      se vyhýbej – i hravé, liché lásce!

      Tu pravou lásku větřík přivěje,

      ba právě tak, jako to tvá píseň učí,

      že travička se sama naseje.

      Nemožno každému snad ptáku zpívat,

      nemožno při každém snad v lásce dlívat —

      a lichá láska – ta tě věru zmučí!

      Snad vyplakala bys svých očí záři

      a krása odmokla by z tvojich tváří.

      Až matka tvá se s tebou rozžehná,

      ať pod věncem tě ještě zažehná! —

      Při přástkách jsem já hocha poznala,

      on nosíval mně pěkně svité kytky

      a krásné pentle, na nich průpovídky,

      bych si je dala kolem kužele —

      já jsem mu srdce svoje zadala

      a měla hodného tak manžele,

      že láska naše nikdy nevybledla.

      Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla —

      i dvěma rubáš – ach ba také jemu —

      až umru, položte mne, děti, k němu,

      ať dostane se lásky bílé lebce!

      Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti —

      kde jste, mé děti? Do uší smrť šepce!

      Nuž modlete se – bába vám už zesne —

      ach – modlete se, bůh mne hříchů sprostí —

      staň, bože, vůle tvá se přesvatá!—“

      A nazpět bába na své lože sklesne —

      hodiny hrknou – bije devátá.

      O Šimonu Lomnickém

      I.

      Byl pozdní podzim, doba umírání,

      to doba smutných vidů, divných slechů,

      kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,

      by neutuhla v mrazném zimním dechu.

      Aj hora zpustlá teď a hlína holá

      a hnědá jako rozkopané hroby,

      a němý obraz hory žalně volá

      ty duše květův z jarní zašlé doby.

      Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha

      a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje

      a pere v les, až každá haluz vzdychá

      a každý list se svadlý třesně chvěje. —

      Však za nedlouho háj se ve smrť vesní

      a zbude lístek leda osamělý,

      jak pamětník té krásné, loňské vesny,

      jak národ starý, v zvycích zkamenělý.

      List červená se studem, sláb že zmírá,

      a červená se, by snad sklamal děti, —

      on spadne, – divý vichr lístky sbírá

      a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.

      Co sen, co den teď lístek s řekou plove,

      to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,

      a teď svou vodu čeří vlnky v nové

      jak by se před svým vlastním chladem chvěla.

      Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,

      vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —

      nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní

      vždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —

      II.

      Jak divno, když se večer k zemi sklání,

      a k dílně dějův, k lidnatému městu,

      tu