Knihy veršů. Jan Neruda

oko bylo černým jezerem,

      v němž slunce kmit bojuje se šerem,

      až přemožen se zemdlen zkonejší

      a v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě.

      Kol břehu vlnky mocně šplouchaly,

      jak srdcem krev, když černá vznikla zášť,

      a ku výši svou pěnu stříkaly,

      že břeh jak ve pohřební vhalen plášť.

      As na krok od břehu, jak k posměchu

      slunéčko hrálo lesklém ve mechu,

      mech vroubil porozkvětlý krásný kraj,

      tak krásný jak by zaslíbencův ráj!

      Po břehu jsem se truchliv procházel

      a vlnek kmit svým zrakem sprovázel

      a zahleděl se v černých vod těch smutný klín. —

      V tom vlny ztichly —jsou jak hladká zrcadla,

      jsou tichy —jak by v srdci zášť už uvadla —

      a na dně jejich spatřím bledý muže stín!

      Hned spřádám z myšlének svých tenkou nit

      a vrhnu do vln umělou svou síť.

      Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul,

      stín bledý v náruč svou jsem obemknul.

      Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,

      však než jsem zase hlavu pozvednul.

      už z jezera ni slabé, malé sledy —

      však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá,

      tvé oko plálo jako lampa zářivá.

      Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,

      jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,

      a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných,

      k novému plesu rej jat hostí sezvaných —

      ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá,

      toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,

      a pakli písně mé k němotě umučí,

      zas němé srdce moje zpívat naučí.“

      Ona:

      „Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas

      i v prsou mých vzbudily nový čas!

      Dřív noha má si pusztou lítala,

      a ruka hravá věnce splítala,

      teď noha často po pokoji prahne

      a ruka často na srdce si sáhne.

      Dřív šírý svět jsem měli za nebe

      a vše v něm sloužilo míč ku radosti,

      radosti vždy jsem měla do sytosti,

      vždyť jsem ji měla sama ze sebe —

      teď často bolesť vlastní bez viny

      jak tráva z rána rosu setřásám,

      a zas jak dítě bez vší příčiny

      si divoké své písně zajásám!

      Ty’s zanechal svých přátel, domovu

      a vyměniťs to s naší svobodou

      a počaľs nyní žíti poznovu,

      o s puszty syny, s puszty přírodou.

      Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkou

      u nás jsi jinak strunu naladil,

      a struna tvá se stala cigánkou

      a cigánku jsi sobě přivnadil.

      Máš milenky, jsou cigánky to dvě

      a obě vroucně ku svým prsoum vineš,

      ty líbáš, tiskneš obě střídavé —

      opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!

      Kéž mohu všechny tóny přivolat,

      jež ve přírodě krásné, zvučné leží,

      jež se slavíkem po planině běží,

      jež orel z prsou vyrve hrdinských,

      když těžko černým mrakům odolat;

      kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,

      šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,

      hlas mužů, zvuky prsou dětinských,

      a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —

      bych ve překrásnou spojila to pásku

      a věnčila tím milenku tvou – píseň!

      Pak odměnila by tvou vroucí lásku

      a píseň milenka by byla věrná

      a vděčná – já jak – puszty dcera černá.“

      VI.

      Po náměstí lid se krouží

      jako v mořských skalách vlny,

      a nad lidem vzduch zahučí

      jako dravcův křiku plný.

      Po náměstí černý lid se

      krouží jako v moři víry —

      všudy v kole černé oči,

      černý vlas a černé kníry.

      Nejbujněji ale lid ten

      kolem středu místa jasá,

      ku csárdási kde zahrála

      divoká cigánská chasa.

      „Zahráli jste dobře, starý,

      zde máš zlato, poděl chasu,

      a ty děvo, pohleď v oči,

      pozdvihni tu dlouhou řasu.

      Csárdásem jsou moje žíly

      jako vínem v rozechvění,

      nuže – pojď sem, růže černá,

      dám ti za to políbení!“

      Velká česť to od magnáta,

      vždyť cigánka polonahá,

      velká česť, že magnát v zlatě

      po té plané růži sahá.

      Magnát děvče k sobě vine,

      jeho dech jí v tváře pálí —

      náhlý vzkřek a magnát zlatý

      už se sražen v prachu válí.

      Rychle ze země se vzchopí

      jak oř skleslý zase vzskočí,

      divě zajiskřejí kolem

      rozohněné černé oči.

      „Chopte se mně toho chlapa,

      jenžto bije pána svého,

      svažte ruce, rozbijte mu

      o hlavu ty housle jeho!

      Svažta také cigánku tu,

      vezte oba k mému zámku,

      však tam jeho žárlivosti

      vykopáme divnou jamku!“

      VII.

      V