Pouze udatní. Морган Райс

vypadal, že je spíš zvyklý na tahání vozu než na jezdce na zádech. Roycovi se zdálo, že je v domku ticho. Za jiných okolností by možná našel majitele koně a pokusil by se ho přesvědčit, aby mu ho půjčil.

      Teď ale jen přesekl provaz poutající ho ke kůlu, naskočil na něj a pobídl ho kupředu. Jako zázrakem zřejmě zvíře vědělo, co se od něj čeká. Tryskem vyrazilo po stezce, zatímco Royce se mu tiskl k zádům a doufal, že dorazí včas.

      ***

      Když Royce vyjel z lesa, zapadalo slunce. Rudé nebe se nad světem rozkládalo jako zkrvavená dlaň. Rudá záře způsobovala, že všechno na zemi vypadalo jako by hořelo.

      Pak si ale Royce uvědomil, že nejde o hru světla. Jeho vesnice skutečně hořela.

      Některé její části hořely jasným plamenem. Doškové střechy byly pro oheň ideální potravou. Royce měl pocit, že hoří celý obzor. Některé budovy už byly jen černé a kouřící, černými sazemi pokryté trámy vypadaly jako kostlivci mrtvých budov. Jedna se zřítila právě v době, kdy se na ni Royce díval.

      „Ne,“ zamumlal. Seskočil z koně a za ohlávku ho vedl dál. „Ne. Nesmí být pozdě.“

      Ale bylo. Ohně, které ještě hořely, někdo zapálil už dávno. Hořely totiž jen největší budovy – takové, kde ještě mělo co hořet. Zbytek vesnice byl zuhelnatělý, vzduchem se vznášel štiplavý kouř a Roycovi bylo jasné, že neměl šanci se sem dostat včas. Uvědomil si, že muž na stezce mluvil o blížících se vojácích, ale nezmínil, jak jsou daleko a jak dlouho jim mohlo trvat, než se k vesnici dostanou.

      Když už nemohl jinak, sklonil zrak k tělům na zemi. Bylo jich tolik, mužů i žen, mladých i starých. Pobili všechny bez rozdílu. A také bez slitování. Některá těla ležela mezi troskami, zčernalá stejně jako dřevo kolem nich. Další ležela na ulicích – jejich zející rány vyprávěly příběh o tom, jak zemřeli. Royce viděl, že někteří z nich padli při pokusu o odpor. Jiní měli posekaná záda, jak se snažili utéct. Viděl několik mladších žen pobitých ve skupině na jedné straně. Myslely si, že jde o další nájezd šlechty, která od nich chce to, co chtěla od všech? Myslely si to až do chvíle, kdy jim podřezali hrdla?

      Royce se zmocnila bolest a vztek. A ještě stovka dalších věcí. Všechno se to spojovalo a Royce měl pocit, že mu z toho pukne srdce. Potácel se vesnicí, prohlížel si mrtvá těla a téměř nemohl uvěřit, že toho byli vévodovi lidé schopní.

      Přesto to tak bylo a on to nemohl zvrátit.

      „Matko!“ vykřikl Royce. „Otče!“

      Dovolil si doufat. I přes zkázu kolem. Někteří vesničané přece museli přežít. Museli se dostat do bezpečí. Drancující vojáci si nedávali pozor a vždycky jim někdo unikl. Nebo ne?

      Royce si všiml další hromady těl na zemi. Tahle ale vypadala jinak. Tahle těla totiž neměla žádná zranění od mečů. Zdálo se, jako kdyby ti lidé prostě… zemřeli. Možná jako by je někdo zabil holýma rukama. Jenže to nebylo nic lehkého ani na Rudém ostrově. Royce to teď ale neřešil, protože to nebyli lidé, které chtěl najít. Nebyli to jeho rodiče.

      „Matko!“ vykřikl. „Otče!“

      Věděl, že pokud tu vojáci ještě někde jsou, určitě ho uslyší. Bylo mu to ale jedno. Jedna jeho část takovou možnost dokonce vítala, protože by to znamenalo příležitost je pobít. Přiměl by je zaplatit.

      „Jste tu?“ vykřikl Royce a z jedné z budov se vypotácela postava. Byla pokrytá sazemi, působila otrhaným dojmem. Roycovi se na okamžik rozbušilo srdce. Myslel si, že ho možná slyšela jeho matka. Pak si ale uvědomil, že to není ona. Poznal starou Lori, která vždy děsila děti svými historkami a která o sobě někdy tvrdila, že má dar vidění.

      „Tvoji rodiče jsou mrtví, chlapče,“ řekla a Roycovi jako by se v tu chvíli rozpadl svět. Úplně ztuhnul.

      „To není možné,“ zavrtěl hlavou. Nehodlal tomu uvěřit. „Nemůžou být…“

      „Jsou.“ Lori se posadila a opřela se o nízkou zídku. „Jsou stejně mrtví, jako už brzy budu i já.“

      Když to dořekla, všiml si Royce krve na její zástěře. Rány po bodnutí mečem.

      „Pomůžu ti,“ řekl a natáhl k ní ruku i přes to, jakou bolest sám cítil při myšlence na rodiče. Soustředění se na někoho jiného bylo jedinou věcí, která mi teď mohla pomoct.

      „Nesahej na mě!“ vykřikla a namířila na něj prst. „Myslíš, že nevidím temnotu, která tě obklopuje? Myslí, že nevidím smrt a zkázu, která se zmocňuje všeho, čeho se dotkneš?“

      „Vždyť umíráš,“ snažil se ji přesvědčit Royce.

      Stará Lori pokrčila rameny. „Všechno umírá… tedy skoro,“ řekla. „Dokonce i ty nakonec zemřeš, i když předtím ještě zvládneš otřást světem. Kolik lidí ještě zemře kvůli tvým snům?“

      „Nechci ničí smrt,“ odporoval Royce.

      „Stejně k tomu ale dojde,“ opáčila žena. „Tvoji rodiče už zemřeli.“

      Royce se zmocnil vztek. „To vojáci. Já je—“

      „Vojáci ne. Ne kvůli nim samotným. Zdá se, že je nás víc, kdo vidíme nebezpečí, které ti jde v patách, chlapče. Přišel sem muž. Cítila jsem z něj smrt tak silně, že jsem se raději skryla. Bez problémů zabíjel silné muže a když zamířil k vám domů…“

      Zbytek si Royce dokázal domyslet. V tu chvíli si ale uvědomil něco horšího. Zmocnilo se ho zděšení.

      „Já ho viděl. Viděl jsem ho na stezce,“ vyhrkl. Sevřel v ruce meč. „Měl jsem vyjít ven. Měl jsem ho tam zabít.“

      „Já viděla, co dokáže,“ řekla stará Lori. „Zabil by tě tak jistě, jako jsi ty zabil nás tím, že ses narodil. Dám ti radu, chlapče. Uteč. Uteč do divočiny. Ať tě už nikdy nikdo nevidí. Ukryj se, jako jsem se ukrývala já, než se ze mě stalo tohle.“

      „Po tomhle?“ obořil se na ni Royce. Hořel v něm vztek. Cítil na tváři horké slzy a nebyl si jistý, jestli pláče kvůli smutku, vzteku nebo něčemu jinému. „Myslíš, že můžu jen tak odejít, když se stalo tohle?“

      Žena zavřela oči a povzdechla si. „Ne, ne, nemyslím. Vidím… změnu celé země. Povstane král. Padne král. Vidím smrt a ještě víc smrti. Všechno proto, že ty jsi ty.“

      „Pomůžu ti,“ řekl znovu Royce a natáhl ruku ke zranění na Loriině boku. Objevil se záblesk, jako když se člověk špatně otře o vlnu. Lori zalapala po dechu.

      „Co jsi to udělal?“ obořila se na něj. „Jdi, chlapče. Jdi! Nech starou ženu zemřít. Na tohle jsem příliš unavená. Na tebe ještě čeká spousta smrtí, ať už půjdeš kamkoli.“

      Ztichla a Royce si na okamžik myslel, že možná odpočívá. Byla ale až příliš nehybná. Vesnice kolem byla zase tichá a klidná. Royce v tom tichu vstal a nevěděl, co dál.

      Pak si uvědomil, co musí udělat, a zamířil k domu svých rodičů.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Raymond mručel při každém trhnutí