Pouze udatní. Морган Райс

      Opatrně je zaházel. S každou lopatou hlíny, kterou na ně hodil, měl pocit, jako by ho někdo praštil kladivem. Royce zaslechl výkřik jestřába, který se usadil na trámu. Odehnal ho máchnutím ruky. Nezáleželo mu na tom, že se sem sletí vrány a kavky, které budou hodovat na zbytku vesnice, ale tohle byli jeho rodiče.

      Při té myšlence Roycovi došlo, že jen jejich pohřeb nestačí. Vévodovi muži sem přišli kvůli němu. Nemohl nechat všechny, koho zabili, mrchožroutům. Také věděl, že nedokáže vykopat hrob dost velký pro všechna těla kolem.

      Mohl jen vytvořit hranici, která by dokončila to, co požár vesnice nedokázal. Royce začal sbírat ohořelé kusy dřeva, nanosil také polena, která byla ukrytá jako zásoba na zimu. Nejhorší to bylo s těžkými trámy, ale díky svojí síle je dokázal odtáhnout na potřebné místo. Postupně se mu dařilo budovat ohromnou pohřební hranici.

      Když s ní skončil, byla už tma. Royce ale nehodlal spát ve vesnici plné mrtvých. Místo toho začal pátrat kolem a nakonec našel před jednou z budov lampu. Rozsvítil ji a začal v jejím světle shromažďovat mrtvé.

      Sesbíral je všechny, i když mu přitom pukalo srdce. Mladé i staré, muže i ženy, všechny dostal na hranici. Ty lehké tam odnesl, ty nejtěžší tam dotáhl. Naskládal je mezi kusy dřeva a doufal, že ať už je po tomto světě čeká cokoli, že se tam všichni sejdou.

      Už se chystal podpálit hranici, když si vzpomněl na starou Lori. Tu sem zatím nepřinesl, i když kolem zdi, u které ležela, procházel už mnohokrát. Možná nakonec nebyla mrtvá. Možná se někam odplazila, aby zemřela sama, nebo ji Royce prostě jen přehlédl. Nepřipadalo mu správné, aby ji tam nechal, když ostatní shromáždil, takže zamířil k místu, kde ji viděl naposledy. S pomocí světla lampy ho prohledával.

      „Hledáš někoho?“ ozvala se otázka a Royce se prudce otočil. Ruka mu téměř sklouzla k meči, ale pak si uvědomil, že ten hlas zná.

      Byla to Lori, ale současně to nebyla ona. Její hlas nebyl tak chraplavý a suchý, tak unavený a přidušený jako posledně. Když vykročila do světla lampy, všiml si Royce, že žena i vypadá jinak. Předtím to byla seschlá stařena. Teď před ním stála žena téměř v nejlepším věku. S lesklými vlasy, pronikavým pohledem a hladkou pletí.

      „Co jsi zač?“ zeptal se Royce a přeci jen položil ruku na jílec meče.

      „Jsem to, co jsem byla vždy,“ odpověděla Lori. „Ta, která se dívá a ta, která se učí.“ Royce viděl jak se podívala na vlastní tělo. „Říkala jsem ti, ať na mě nesaháš, chlapče. Měl jsi mě nechat zemřít. Nemohl jsi mě poslechnout? Proč muži tvého rodu nikdy neposlouchají?“

      „Myslíš, že za to můžu já?“ zeptal se Royce. Vážně ta žena – pořád ještě měl problém s tím si přiznat, že je to opravdu Lori – předpokládala, že je nějaký čaroděj?

      „Ne, ty hlupáku,“ řekla Lori. „To já tohle udělala. S tělem, které mi nedovolilo zemřít. Tvůj dotek, kohokoli z tvého rodu, stačil, aby to spustil. Měla jsem to vědět, když tě jako děcko vyplavila voda u vesnice. Měla jsem odejít. Neměla jsem zůstávat a přihlížet.“

      „Viděla jsi můj příchod?“ zeptal se Royce. „Víš, kdo je můj otec?“

      Vzpomněl si na postavu v bílé zbroji, kterou vídal ve snech. Na to, jak mu mistr na Rudém ostrově řekl, že mu ten neznámý muž, který ho zplodil, zachránil život. Royce o něm nic nevěděl, ale symbol vypálený v jeho dlani zřejmě patřil právě jemu.

      „Vím toho dost,“ řekla Lori. „Tvůj otec byl velký muž. Nebo byl alespoň takový, za jaké ostatní lidé velké muže považují. Hodně bojoval, hodně vítězil. Předpokládám, že to byl velký muž i v jiných oblastech. Snažil se pomáhat lidem, jak jen mohl. Staral se, aby byli lidé pod jeho ochranou v bezpečí. Tahle tvoje hranice… něco takového by nejspíš také udělal. Je to statečné, správné a neskutečně hloupé.“

      „Není hloupé chtít zachránit přátele před vranami,“ bránil se Royce a probodl Lori pohledem.

      „Přátele?“ Na okamžik se zamyslela. „Předpokládám, že po pár letech by z některých z nich možná přátelé byli. Pro mě je ale těžké se s někým opravdu spřátelit, protože vím, jak často většina lidí podlehne smrti. Pro tebe si taky přijde, pokud trváš na tom, že zažehneš signální oheň a dáš tak všem v okolí vědět, že vévodovi muži svoji práci neodvedli dostatečně dobře.“

      Tohle Royce nenapadlo. Přemýšlel jen nad tím, jak pomoct lidem z vesnice, nad tím, co jim dlužil – nad tím jediným, co mohl udělat, když už přivodil jejich zkázu.

      „Na tom nesejde,“ řekl. „Ať si přijdou.“

      „Ano, rozhodně jsi syn svého otce,“ přikývla Lori.

      „Víš, kdo byl můj otec?“ zeptal se Royce. „Prosím, řekni mi to. Prosím.“

      Lori zavrtěla hlavou. „Myslíš, že bych dobrovolně urychlila všechno, co má přijít? Podle toho, co jsem viděla, bude smrti i tak dost. Řeknu ti tohle: podívej se na symbol, který neseš. A mám otázku. Dáš staré ženě náskok, než uděláš tu hloupost se zapálením ohně, kterou se chystáš udělat?“

      Royce se zmocnil vztek. Mísil se s jeho zármutkem. „Copak tobě na těch lidech nezáleží? Prostě odejdeš a hotovo?“

      „Je hotovo,“ opáčila Lori. „Smrt je definitivní. A neopovažuj se tvrdit, že mi na někom nezáleží. Viděla jsem věci, které… zatraceně, jaký to má smysl?“

      Vrhla se k hranici, kterou Royce připravil. Mumlala slova v jazyce, který mu rval uši. Z hranice se vyvalila oblaka kouře a objevily se první záblesky ohně.

      „Cítíš se teď líp?“ obořila se na něj. „Podařilo se mi to neudělat, když mě ten chlap bodnul. Chtěla jsem dovolit vlastní smrt. Ne, že bych měla sílu na něco jiného, vzhledem k mému věku. A teď jsi mě přinutil to udělat během pár minut. Nejraději bych tě proklela!“

      Royce musel uznat, že její vztek byl vskutku pozoruhodný. Bylo v něm něco téměř nadpozemského. Přesto se ještě musel na něco zeptat.

      „Měla… měla jsi moc ty lidi zachránit, Lori?“

      „Chceš tvrdit, že je to moje vina?“ obořila se na něj. Kývla k místu, kde začínal plápolat oheň. „Magie nespočívá v tom, že vyvoláš ohnivou stěnu nebo blesky z nebe, Royci. S dostatečně dlouhým rituálem bych možná dokázala udělat něco, čím bych tě ohromila. Za současných okolností ale nezvládnu víc než to, co jsem teď udělala. A teď jdu. Nesnaž se mě zastavit, chlapče. Už takhle mi způsobíš dost problémů.“

      Obrátila se a Royce na okamžik uvažoval, jestli by ji neměl zastavit. Něco ho ale od té myšlenky odradilo. Místo toho se jen díval do rozrůstajícího se ohně. Ten zatím plápolal stále jasněji a zdálo se, jako by měl brzy spálit celý svět.

      Royce stál téměř nehnutě. Přemýšlel nad všemi těmi lidmi, které měl strávit oheň. Chtěl je uctít alespoň tak, že bude přihlížet posledním okamžikům, kdy jsou jejich těla ještě na světě. Žár byl stále větší, plameny stoupaly a klesaly pod poryvy větru. Royce měl pocit, jako by poslouchal nějakou zvláštní skladbu.

      Skrz plameny něco proletělo. Pohybovalo se to mezi