Pouze udatní. Морган Райс

Očividně se jim nechtělo vstoupit na hnijící kmen. Royce do něj několikrát sekl křišťálovým mečem a dřevo povolilo. Celý kmen spadl do řeky burácející na dně rokle.

      „Tohle je dlouho nezdrží,“ zašeptal Royce svému koni a znovu ho pobídl do trysku. Muži na opačné straně rokle mezitím obrátili koně k můstku.

      Svým manévrem si vybojoval minutu, možná dvě. Royce věděl, že je musí naplno využít, aby se mu podařilo utéct. Současně věděl, že nemůže jen utíkat. Utíkáním by ničeho nedosáhl. Utíkáním by nic nezměnil.

      V plné rychlosti zamířil k lesu a snažil se přemýšlet. Krčil se před nízkými větvemi a snažil se dostat z dohledu pronásledovatelů. V lese bylo ticho, až na zvuky drobných zvířat a štěbetajících ptáků, zurčení vody a šumění stromů. Někde v dálce bylo slyšet zvuk plechové píšťalky. Royce doufal, že k němu nenavede vojáky. Nechtěl, aby měl problémy ještě někdo další.

      Ta myšlenka ho přiměla na chvíli zastavit. Kdyby zamířil k vesnici, jeho pronásledovatelé by tam šli za ním. Pokud ale do vesnice nevyrazí, nepodaří se mu získat podporu. A co bylo horší – vévodovi muži do ní stejně mohli zamířit a trestat všechny, kdo byli ve spojení s chlapcem, který způsobil smrt jejich pána.

      Musel vymyslet, jak vévodovy muže odlákat od vesnice a současně si získat čas na vše, co musel udělat.

      Zvuk plechové píšťalky se ozval znovu a Royce zamířil směrem, odkud přicházel. Vedl koně mezi stromy. Snažil se postupovat co nejrychleji, byl si dobře vědom, jak málo času stačí k překonání vzdálenosti mezi kmenem a můstkem a tušil, že potřebuje využít každou sekundu, kterou má k dispozici.

      Na první prase narazil ani ne za minutu. Viděl ho, jak ryje rypákem v zemi a hledá houby nebo něco jiného, co by mohlo sežrat. Kdyby Royce neseděl na koni, mělo by hřbet téměř ve výšce jeho pasu. Nasávalo rypákem vzduch a vůbec si ho nevšímalo.

      Mezi stromy se jich pohybovalo vícero. Čmuchaly a hledaly cokoli, co by mohly sežrat. Každé z nich bylo označené a Royce si všiml značek nejméně tuctu různých farem. Hudba plechové píšťalky vycházela z místa nedaleko – z plácku obklopeného olšemi. Royce skrz ně viděl mladého muže sedícího na dubovém pařezu.

      „Zdravím,“ vykřikl mladík, když si Royce všiml. Zamával mu rukou, ve které svíral píšťalku. „Radši jeď opatrně. Prasata jsou sice většinou v klidu, ale kdybys je vyplašil, mohli by tomu tvému koni podrazit nohy.“

      „Jedou sem muži,“ pronesl Royce, protože si myslel, že nejlepší bude mluvit přímo. Mladíkovi by se určitě nelíbilo, kdyby na něj zkoušel nějaké triky. „Muži, kteří mě chtějí zabít nebo zajmout.“

      Pasáček vepřů se zatvářil ustaraně. „A co to má společného se mnou?“ zeptal se. „Já tu jen pasu prasata.“

      „Myslíš, že někoho, jako jsou oni, to bude zajímat?“ zeptal se Royce. Každý rolník věděl, jací dokážou být vévodovi muži a jak nebezpečné bylo stát jim v cestě, když byli na lovu.

      „Ne,“ uznal pasáček. Prohlédl si Royce. „A proč tě vlastně loví?“

      Royce předpokládal, že kdyby chlapci řekl pravdu, bylo by to na něj už moc. Jenže co jiného mu zbývalo? Těžko mohl tvrdit, že je pytlák.

      „Já jsem… zabil jsem vévodu,“ pronesl Royce, protože ho nic jiného nenapadlo. Nemohl žádat, to, co se chystal žádat, aniž by chlapci řekl pravdu. „Jeho muži mě pronásledují a pokud mě chytí, je po mně.“

      „Takže je chceš navést mezi moje prasata?“ zeptal se pasáček. „A co se stane se mnou, když se sem dostanou?“

      „To už jsem vymyslel,“ řekl Royce. Seskočil z koně a podal chlapci otěže. „Vezmi si mého koně. Odjeď odsud. Pro nás oba je to ta nejlepší možnost.“

      „Chceš, abych předstíral, že jsem ty?“ obořil se na něj pasáček. „Po tom, co jsi udělal? Šla by po mně polovina království.“

      Royce přikývl. Nebyli si vůbec podobní. Royce byl mnohem statnější a svalnatější. Sice měli oba blond vlasy po ramena, ale nikdo si je nikdy splést nemohl. I rysy v obličeji měli jiné – pasáček měl kulatý a přátelský obličej, zatímco Royce měl ostře řezané rysy zocelené násilím.

      „Jen na chvíli. Umíš jezdit, nebo ne?“

      „Jo, táta na tom trval. Cválal jsem s naším tažným koněm po polích.“

      „Tenhle kůň bude rychlejší než ten, na kterého jsi zvyklý,“ upozornil ho Royce s otěžemi v ruce. „Vezmi si ho a chvíli před nimi ujížděj. Pak ho pusť někde, kde tě neuvidí. Nepoznají, že jsi na koni byl ty a budou mě dál hledat.“

      Royce si byl jistý, že to může vyjít. Pokud si pasáček udrží náskok, pak bude v bezpečí ve chvíli, kdy se jim ztratí z dohledu.

      „A to je vše, co mám udělat?“ zeptal se pasáček. Royce viděl, jak nad tím přemýšlí.

      „Jen je odveď pryč od vesnic,“ řekl. „Musím se vrátit do té svojí a ty se budeš moct vrátit k sobě domů, jakmile se jim ztratíš z dohledu.“

      „Takže se snažíš vykroutit z vraždy?“ zeptal se chlapec.

      Royce ho chápal. Pasáček vepřů se nechtěl zaplétat do něčeho tak ošklivého. Jenže tak to nebylo. On tam nebyl, když Royce vrhl oštěp.

      „Každý den nás utiskují,“ řekl Royce. „Jen si berou a berou a nic nám za to nedávají. Vévoda mi vzal ženu, kterou jsem miloval a dal ji svému synovi. Uvěznil mě na ostrově, kde jsem viděl chlapce v mém věku, jak je masakrují. Musel jsem bojovat na život a na smrt v jedné z jam! Je čas to změnit. Je čas, abychom vše změnili k lepšímu.“

      Chlapec zvažoval jeho slova.

      „Pokud se nevrátím do své vesnice, zemře spousta lidí,“ pokračoval Royce. „Pokud tam ale půjdu a oni mě budou sledovat, zemře jich ještě víc. Potřebuji tvoji pomoc.“

      Pasáček udělal krok kupředu. „Dostanu za tohle zaplaceno?“

      Royce rozpřáhl ruce. Nic neměl. „Pokud tě pak najdu, vymyslím způsob, jak ti to vrátit. Jak tě najdu?“

      „Jsem Berwick z Horního Lešamu.“

      Royce přikývl a zdálo se, že pasáčkovi to tak stačí. Vzal si Roycova koně a vyskočil na něj. Pobídl ho kupředu a vyrazil mezi stromy směrem, kterým nebyla žádná z vesnic, které Royce znal. Royce si vydechl úlevou.

      Ta ale netrvala dlouho. Pořád se ještě musel ztratit. Přesunul se zpátky mezi stromy, našel si místečko, na kterém se mohl přikrčit ve stínu kmene a za cesmínovými větvemi.

      Skrčený nehnutě čekal. Téměř ani nedýchal napětím. Prasata kolem pokračovala v rytí v zemi. Jedno z nich se k němu přiblížilo a očichávalo keř, za kterým byl schovaný.

      „Vypadni,“ zašeptal Royce a přál si, aby zvíře odešlo. Když zaslechl blížící se zvuk kopyt, ztichl.

      V zorném poli se mu objevili jezdci. Všichni dobře vyzbrojení i vystrojení. Vypadali ještě vztekleji než na začátku. Royce vážně doufal, že pasáčka vepřů svou lstí neohrozil až příliš. Možná ho do svého útěku neměl