Pouze udatní. Морган Райс

      Strážní se s bručením pustili do práce a Raymond by utekl, kdyby toho byl schopen. Popravdě ho ale řetězy svíraly až příliš těsně. Nedokázal se ani zvednout nad postranici vozu, natož se překulit přes ni. Strážným to očividně bylo jasné, protože se bezstarostně pohybovali mezi klecemi a vytahovali z nich ostatky mužů i žen. Shazovali je na zem. Některé se rozpadly a jejich části se skutálely dolů z kopce. Strážní je tam nechali. Věděli, že se o ně postarají mrchožrouti.

      Když z klece vytáhli ženu, která předtím byla v žaláři, narazila do kamene života uprostřed a otevřela oči. Vykřikla bolestí a Raymond si byl jistý, že ho ten výkřik bude pronásledovat až do smrti. Byl tak hrozivý, tak bolestivý, že si ani nedokázal představit, jaké hrůzy si asi žena vytrpěla.

      „Tahle pořád žije,“ pronesl muž s kuší, když ji ostatní táhli dál od kamene. Když se kamene přestala dotýkat, zase zmlkla. Stejně ale do hrudi schytala šipku z kuše. Asi pro jistotu. Vojáci ji pak hodili stranou.

      Po ní pak z kamene života stáhli připoutaného muže. Raymondovi připadalo nejhorší, že jim za to ten muž ještě poděkoval. Poděkoval jim za to, že ho odtáhli na smrt. Ve chvíli, kdy ho stáhli z kamene se z křičícího a zmítajícího se člověka stal nehybný kus masa. Přesto mu strážný pro jistotu podřízl krk, i když Raymondovi to připadalo úplně zbytečné.

      Kolem teď zavládlo ticho narušované jen mrchožravými ptáky a temnými zvuky, které naznačovaly, že se kolem pohybují i větší predátoři. Možná je sledovali i predátoři v lidské podobě. Raymond slyšel, že civilizovaní lidé nevidí Pikty, pokud oni sami nechtějí být vidět. I ta myšlenka vše jen zhoršovala.

      „Vévoda řekl, že máte zemřít,“ pronesl vozka. „Neřekl nám ale, jak to udělat, takže si zahrajeme hru, kterou musí hrát zrádci. Půjdete do klecí. Možná budete žít, možná zemřete. A pak, za den nebo dva, pokud si vzpomenu, se vrátím a jednoho z vás si vyberu na kámen.“

      Zadíval se přímo na Raymonda. „Možná to budeš ty. Možná se budeš dívat, jak tvoji bratři umírají, budeš sledovat, jak se na tebe vrhají divoká zvířata. Jak tě řežou Piktové. Ti nenávidí lidi z království. Na město zaútočit nemůžou, ale ty… ty bys jim posloužil.“

      Při těch slovech se zasmál. Strážní Raymonda nadzvedli a odpoutali od vozu. Chvíli ho táhli směrem ke kameni a Raymond je málem začal prosit, aby ho na něj nedávali. Myslel si, že změnili názor a dají ho na něj rovnou. Nakonec ho ale odtáhli k jedné z kývajících se klecí a zamknuli ho do ní. Zámek vypadal masivně. Na jeho otevření by byla potřeba pořádná palice.

      Raymond se navíc do klece nemohl pořádně vejít. Nebylo možné se v ní rozumně posadit, natož si lehnout. Při každém pohybu větru se klec pohybovala a skřípala tak hlasitě, až se zdálo, že jde o samostatné mučení. Raymond tam mohl jen sedět a přihlížet, jak strážní táhnou jeho bratry do jejich klecí. Nemohl jim nijak pomoct.

      Garet se snažil bojovat. Garet se totiž vždy snažil bojovat. Jen si tím vysloužil úder do břicha navíc. Pak ho zvedli a nacpali do další klece způsobem, jakým by farmář nacpal do klece nespolupracující ovci. Strážní snadno zvedli i Lofena a umístili ho do další klece. V klecích teď byli všichni tři. Viseli tam ve vzduchu, ve kterém se vznášel pach smrti a rozkladu.

      „Jak jste si vy tři mohli myslet, že můžete bojovat proti vévodovi?“ zavrtěl hlavou vozka. „Vévoda Altfor řekl, že zaplatíte za všechno, co udělal váš bratr. Takže zaplatíte. Čekejte, přemýšlejte o tom a trpte. My se vrátíme.“

      Bez dalšího slova obrátil vozík a vyrazil na cestu pryč. Raymonda a jeho bratrů už si nikdo nevšímal.

      „Kdybych tak dokázal…“ řekl Garet a očividně se snažil dosáhnout na zámek.

      „Nevíš, jak to odemknout,“ řekl Lofen.

      „Takže to nemůžu zkusit?“ štěkl Garet. „Musíme se o něco pokusit. Musíme—“

      „Nemá smysl něco zkoušet,“ pronesl Lofen. „Možná se nám podaří zabít strážné, až se vrátí, ale ty zámky nezvládneme.“

      Raymond zavrtěl hlavou. „Tak dost,“ řekl. „Teď není čas na hádky. Nedostaneme se ven a nemůžeme nic dělat. Můžeme se alespoň zkusit nehádat se mezi sebou.“

      Věděl, co je tu čeká a také, že nemají šanci utéct.

      „Už brzy,“ pokračoval, „sem přijdou divoká zvířata. Možná něco horšího. Možná potom už nebudeme moct mluvit. Možná budu… možná budeme všichni mrtví.“

      „Ne,“ zavrtěl Garet hlavou. „Ne, ne, ne.“

      „Ano,“ řekl Raymond. „Tohle ovlivnit nemůžeme. Můžeme ale smrti čelit statečně. Můžeme jim ukázat, jak umírají čestní lidé. Nemusíme projevit strach, po kterém tolik prahnou.“

      Viděl, jak Garet bledl, ale pak přikývl.

      „Dobrá,“ pronesl jeho bratr. „Dobrá. To zvládnu.“

      „Já vím, že ano,“ pronesl Raymond. „Zvládneš cokoli. Vy oba. Chci vám říct…“ Jak to všechno měl říct? „Mám vás oba rád. Jsem vděčný, že jsem byl vaším bratrem. Když mám zemřít, jsem rád, že to je s těmi nejlepšími lidmi na světě.“

      „Jestli,“ opravil ho Lofen. „Ještě není konec.“

      „Jestli,“ souhlasil Raymond. „Ale pokud by se to stalo, chci, abyste to věděli.“

      „Ano,“ přikývl Lofen. „Cítím to stejně.“

      „Já taky,“ přidal se Garet.

      Raymond seděl v kleci a chtěl být statečný kvůli svým bratrům. I kvůli komukoli, kdo by je mohl vidět, protože v ruinách věže určitě byl někdo nebo něco, co je sledovalo. Celou dobu se snažil nemyslet na to, co bylo jasné.

      Neexistovalo žádné „jestli“. Už teď viděl Raymond první mrchožravé ptáky snášející se do větví stromů kolem. Zemřou tu. Otázkou jen bylo, jak rychle k tomu dojde a jak hrozivým způsobem to bude.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Royce padl na kolena do popela, který zbyl z domu jeho rodičů. Z jeho stěn odpadávaly kusy dřeva a vypadaly skoro jako slzy, které se valily Roycovi po tvářích. Smývaly mu z nich saze a prach, který ho pokrýval. Roycovi ale nezáleželo na tom, jak teď vypadá.

      Záleželo jen na tom, že jsou jeho rodiče po smrti.

      Při pohledu na jejich těla ležící na podlaze se složenýma rukama se Royce zmocňoval smutek. Měl pocit, že by nejradši rozerval svět na kusy stejně, jako si teď rval vlasy. Chtěl najít způsob, jak to vše napravit, ale nic takového nebylo možné. Royce se proto rozhodl vykřičet svůj vztek a zármutek k nebi nad hlavou.

      Viděl muže, který jim tohle udělal. Royce ho viděl na stezce. Procházel se, jako by se nic nestalo. Muž ho dokonce varoval před vojáky, kteří se blížili k vesnici. Jaký vrah dělal něco takového? Jaký vrah člověka zabije a pak ho upraví, jako by spočíval ve vznešeném hrobě?

      Tohle ale nebyl hrob. Royce nehodlal nechal svoje rodiče mrchožroutům. Vydal se tedy za dům, sebral rýč a zabořil ho do země. Povrch