Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

poznámky na papír. „Jak se jmenujete?“

      Reid dělal, co bylo v jeho silách, aby se mu netřásl hlas. „Reid. Lawson.“

      Všichni tři bedlivě sledovali přístroj. Jehly stále zaznamenávaly bez sebemenšího narušení; v grafu nebyly žádné znatelné vroubky.

      „Jaké je vaše zaměstnání?“ zeptal se vyslýchající.

      „Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě.“

      „Jak dlouho jste profesorem?“

      „Třináct let,“ odpověděl Reid upřímně. „V New Yorku jsem pomocným profesorem poslední dva roky.“

      „Byl jste někdy v Teheránu?“

      „Ne.“

      „Byl jste někdy v Záhřebu?“

      „Ne!“

      „Byl jste někdy v Madridu?“

      „N–ano. Jednou, zhruba před čtyřmi lety. Byl jsem tam na summitu jménem univerzity.“

      Jehly se stále ani nehnuly.

      „Vidíte?“ Reid se snažil mluvit klidně, přestože se mu chtělo křičet. „Máte špatného člověka. Ať hledáte kohokoliv, já to nejsem.“

      Nosní dírky vyslýchajícího se zavlnily, ale jinak nikdo nereagoval. Hromotluk si založil ruce, na kterých vystupovaly modré žíly.

      „Potkal jste někdy muže jménem šejk Mustafar?“ zeptal se vyslýchající.

      Reid zakroutil hlavou. „Ne.“

      „On lže!“ Do pokoje vstoupil vysoký, hubený muž – jeden z těch dalších dvou, kteří ho unesli, ten samý, který se jej poprvé zeptal na jeho jméno. Vešel do místnosti dlouhými kroky, nepřátelský pohled upřený na Reida. „Tenhle stroj se dá porazit. To přece víme.“

      „Bylo by tu nějaké znamení,“ odpověděl vyslýchající klidně. „Řeč těla, pot, životní funkce… Všechno nasvědčuje tomu, že mluví pravdu.“ Reid si nemohl pomoct, ale připadalo mu, že mluví anglicky jenom kvůli němu.

      Vysoký muž se otočil, začal přecházet z místa na místo a rozzlobeně si něco bručet v arabštině. „Zeptej se ho na Teherán.“

      „To jsem udělal,“ odpověděl vyslýchající.

      Vysoký muž se rozzuřeně otočil na Reida. Reid zadržel dech v očekávání další rány.

      Místo toho se muž vrátil k přecházení. Rychle řekl něco arabsky, vyslýchající odpověděl. Hromotluk upíral oči na Reida.

      „Prosím!“ řekl hlasitě, aby překřikl jejich hašteření. „Nejsem tím, za koho mě máte. Nepamatuji si na nic z toho, na co se ptáte…“

      Vysoký muž ztichl a jeho oči se rozšířily. Málem se praštil do čela a pak něco vzrušeně řekl vyslýchajícímu. Netečný muž v kufi čapce si hladil bradu.

      „To je možné,“ řekl anglicky. Vstal a vzal Reidovu hlavu do obou dlaní.

      „O co jde? Co to děláte?“ ptal se Reid. Muž konečky prstů zlehka přejížděl po jeho lebce, nahoru a dolů.

      „Tiše,“ řekl muž nesmlouvavě. Pročesával Reidovy vlasy, zkoumal krk, uši… „Ha!“ vzkřikl najednou ostře. Rychle něco řekl svému komplici, který se vmžiku přiřítil a prudce strhl Reidovu hlavu na stranu.

      Rychle přejel prstem přes jeho processus mastoideus, bradavkový výběžek kosti spánkové, který se nachází přímo za uchem. Přímo pod kůží nahmatal podélný hrbolek sotva větší než zrnko rýže.

      Vyslýchající něco vyštěkl na vysokého muže, který následně rychle odešel z místnosti. Reidův krk bolel z podivného úhlu, ve kterém drželi jeho hlavu.

      „Co? O co jde?“ zeptal se.

      „Ten hrbolek tady,“ řekl vyslýchající a znovu po daném místě přejel prstem. „Kde se tam vzal?“

      „To je… to je jen kostní výrůstek,“ řekl Reid. „Mám ho od doby, co jsem měl dopravní nehodu, kdež mi bylo něco přes dvacet.“

      Vysoký muž se rychle vrátil, tentokrát však v rukou nesl plastový tác. Položil jej na pojízdný stolek vedle polygrafu. I přes tlumené světlo a podivný úhel jeho hlavy Reid zcela zřetelně viděl, co na tácku leží. Sevřel se mu žaludek.

      Na tácku bylo úhledně vyskládaných několik ostrých nástrojů.

      „K čemu to je?“ zeptal se hlasem plným paniky a snažil se znovu vyprostit z pout. „Co to děláte?“

      Vyslýchající vyštěkl na hromotluka krátký rozkaz. Ten udělal krok kupředu a náhlé světlo z výslechové lampy Reida málem oslepilo.

      „Počkat… počkat!“ vykřikl. „Jenom mi řekněte, co chcete vědět!“

      Hromotluk sevřel Reidovu hlavu v ocelovém stisku, aby se nemohl hýbat. Vyslýchající si vybral nástroj – skalpel s tenkou čepelí.

      „Prosím ne… prosím ne…“ Reidův dech se zrychloval, až téměř lapal po dechu.

      „Ššš,“ utěšoval ho vyslýchající klidně. „Teď bude lepší, když se nebudete hýbat. Nerad bych vám uříznul ucho. Alespoň ne omylem.“

      Reid zařval bolestí, když se mu do kůže za uchem zařízla čepel skalpelu, ale hromotluk jej držel pevně. Každý sval v těle měl napjatý.

      K jeho uším dolehl podivný zvuk – klidná melodie. Vyslýchající si během řezání Reidovy hlavy zpíval arabskou píseň.

      Zakrvácený skalpel odhodil na tác, zatímco Reid zrychleně dýchal skrz zaťaté zuby. Vyslýchající sáhl po jehlových kleštích.

      „Obávám se, že tohle je jen začátek,“ zašeptal Reidovi do ucha, „až teď to začne skutečně bolet.“

      Kleště uchopily něco v Reidově hlavě – jeho kost? – a vyslýchající škubnul. Reid zakřičel v agónii, když se mu do mozku zakousla neúprosná bolest a tahala za všechna nervová zakončení. Paže se mu třásly. Chodidla bezradně bila o podlahu.

      Bolest se stupňovala, až si Reid myslel, že víc už nevydrží. Krev mu bušila v uších a jeho vlastní výkřiky mu zněly jako ozvěna. Výslechová lampa potemněla, okraje jeho vidění se rozostřily a Reid pomalu ztratil vědomí.

      TŘETÍ KAPITOLA

      Když bylo Reidovi dvacet tři, stala se mu dopravní nehoda. Semafor přeskočil na zelenou a on vjel na křižovatku. Z boku se na něj na červenou vyřítil náklaďák a narazil do jeho auta ze strany spolujezdce. Reid si rozbil hlavu o okno a byl v bezvědomí několik minut.

      Jediným jeho zraněním byla zlomenina spánkové kosti. Hojila se dobře; jedinou připomínkou této nehody byla malá zduřenina za jeho uchem. Doktor mu řekl, že jde o kostní výrůstek.

      Na celé nehodě však bylo zábavné, že ačkoliv si jasně pamatoval na danou událost, nedokázal si vybavit žádnou bolest – jak přímo tehdy, když se to stalo, tak poté.

      Ale teď ji cítil. Jak