Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

stín. Otřásl se, neodvažoval se vzhlédnout.

      „Kdo jste?“ mužský hlas, trochu vyšší než hlasy mužů, kteří jej unesli, ale přesto silně říznutý středovýchodním přízvukem.

      Reid otevřel ústa a chystal se promluvit – říct jim, že není nic víc než obyčejný profesor historie, že mají toho nesprávného – ale rychle si vzpomněl, že naposledy, když se o to pokoušel, ho zkopali do bezvědomí. Namísto toho mu ze rtů uniklo tiché zaskuhrání.

      Muž si povzdechl a stáhl se ze světla zpět do tmy. Reid zaslechl, jak něco zaskřípalo po betonové podlaze; nohy další židle. Muž posunul lampu, aby mířila mírně od Reida, a pak si sedl naproti němu na židli tak, že se jejich kolena téměř dotýkala.

      Reid pomalu vzhlédl. Muž naproti němu byl mladý, nanejvýš třicet let, s tmavou kůží a elegantně zastřiženým černým plnovousem. Na očích měl kulaté stříbrné brýle a bílou kufi, kruhovou pokrývku hlavy bez lemu.

      V Reidovi svitla naděje. Tento mladý muž vypadal, že by mohl být inteligentní, ne jako ti surovci, kteří jej napadli a unesli z domova. Možná by se s ním dalo vyjednávat. Možná to tu všechno řídil…

      „Začneme jednoduše,“ pronesl muž. Tón jeho hlasu byl mírný a nenucený, jako když psycholog mluví ke svému pacientovi. „Jak se jmenujete?“

      „L… Lawson.“ Hlas se mu při prvním pokusu zlomil. Zakašlal a mírně ho vyděsilo, když na podlahu dopadly kapičky krve. Muž před ním znechuceně ohrnul nos. „Jmenuji se… Reid Lawson.“ Proč se ho stále ptají na jméno? Už jim ho přece řekl. Ukřivdil snad někomu, aniž by o tom věděl?

      Muž se táhle nadechl a pak pomalu vydechl nosem. Opřel se lokty o kolena, naklonil se dopředu a ztišil hlas. „Je spousta lidí, kteří by teď rádi byli v této místnosti. Naštěstí pro vás jsme tu jen vy a já. Pokud ke mně však nebudete upřímný, nebudu mít jinou možnost, než sem pozvat… ostatní. A ostatní tak nějak postrádají můj soucit.“ Narovnal se. „Takže se vás zeptám znovu. Jak… se… jmenujete?“

      Jak je mohl přesvědčit, že byl přesně tím, co jim říkal? Reidův srdeční tep se zdvojnásobil, když na něj dopadla drsná pravda. V této místnosti mohl dost možná zemřít. „Říkám vám pravdu!“ naléhal. Najednou se z něj slova začala řinout jako z prolomené přehrady. „Jmenuji se Reid Lawson. Prosím, řekněte mi, proč jsem tady. Nemám tušení, co se tady děje. Neudělal jsem nic –“

      Muž na židli ho udeřil přes obličej hřbetem ruky. Reidova hlava sebou divoce trhla. Zalapal po dechu, když mu čerstvě roztrženým rtem projela palčivá bolest.

      „Vaše jméno.“ Muž si otřel krev ze zlatého prstenu, který měl na ruce.

      „Ř-říkal jsem vám,“ zakoktal se, „že se jmenuji Lawson.“ Spolkl vzlyknutí. „Prosím.“

      Odvážil se vzhlédnout. Muž seděl opřený ve své židli, netečně, chladně. „Vaše jméno.“

      „Reid Lawson!“ Reid cítil, jak se mu do obličeje hrne krev a bolest se začíná měnit v hněv. Nevěděl, co jiného má říct, co chtějí, aby jim řekl. „Lawson! Jsem Lawson! Můžete si zkontrolovat mou… mou…“ Ne, nemohli zkontrolovat jeho občanku. Neměl s sebou peněženku, když jej ti tři muslimové unesli.

      Jeho vyslýchající zamlaskal a zasadil mu svou kostnatou pěst na solar. Reidovi opět unikl z plic všechen vzduch a celou minutu se nemohl nadechnout, až se mu nakonec podařilo trhaně vtáhnout do plic trochu vzduchu. Jeho hruď příšerně pálila. Po tvářích mu stékal pot a pálil ho v rozraženém rtu. Jeho hlava visela bezvládně s bradou na klíční kosti a měl co dělat, aby potlačil vlnu nevolnosti.

      „Vaše jméno,“ opakoval muž klidně.

      „Ne… nevím, co chcete, abych vám řekl,“ zašeptal Reid. „Netuším, co nebo koho hledáte. Ale já to nejsem.“ Copak se úplně zbláznil? Byl si jistý, že nikomu nikdy neublížil, aby si zasloužil takové jednání.

      Muž v kufi čapce se opět předklonil, tentokrát vzal Reidovu hlavu zlehka dvěma prsty, zvedl mu ji a přinutil tak Reida podívat se mu do očí. Jeho tenké rty se zkroutily v křivém úsměvu.

      „Příteli,“ řekl, „může to být ještě mnohem, mnohem horší.“

      Reid polknul a ucítil v hrdle kovovou pachuť. Věděl, že krev je emetikum, stačí necelého půl litru a přinutí ho zvracet. Už tak se mu dělalo nevolno a bylo mu na omdlení. „Poslouchejte,“ prosil úpěnlivě. Jeho hlas zněl rozechvěle a bázlivě. „Ti tři muži mě unesli z mého domova na Ivy Lane, číslo 22. Jmenuji se Reid Lawson. Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě. Jsem vdovec se dvěma náctiletými…“ tady se zarazil. Zatím jeho únosci nedali nijak najevo, že vědí o jeho dvou dcerách. „Pokud nehledáte tohle, nemůžu vám pomoci. Prosím. Tohle je pravda.“

      Vyslýchající se na něj díval dlouho a bez mrknutí. Potom něco ostře vyštěkl v arabštině. Reid sebou při tom náhlém výbuchu trhnul.

      Západka se opět odsunula. Přes rameno sedícího muže Reid zahlédl obrys otevírajících se dveří. Vypadalo to, že jsou vyrobené z nějakého druhu kovu, železa nebo oceli.

      Uvědomil si, že tato místnost měla sloužit jako vězení.

      Ve dveřích se objevila silueta. Muž vyštěkl něco dalšího ve svém rodném jazyce a silueta opět zmizela. Věnoval Reidovi křivý úsměv. „Uvidíme,“ řekl jednoduše.

      Ozvalo se charakteristické skřípání koleček a silueta se opět objevila, tentokrát však před sebou do betonové místnosti tlačila ocelový vozík. Reid v příchozím poznal toho ramenatého hromotluka, který zaklepal u jeho dveří a neustále se mračil.

      Na vozíku byl zastaralý přístroj, hnědá krabice s tuctem různých knoflíků, regulátorů a silných černých drátů zapojených na jedné straně. Z druhé strany vycházela rulička bílého papíru, na kterém byly přitisknuté čtyři tenké jehličky.

      Byl to polygrafický přístroj – pravděpodobně stejně starý, jako byl Reid sám, nicméně šlo bezpochyby o detektor lží. Napůl odlehčeně si vydechl. Alespoň teď budou vědět, že jim říká pravdu.

      Co s ním udělají pak… o tom nechtěl přemýšlet.

      Muž, který ho vyslýchal, mu začal energicky zapínat senzory na suchý zip kolem dvou prstů, manžetu kolem levého bicepsu a dva popruhy kolem hrudi. Pak se opět posadil, vytáhl z kapsy tužku a konec s růžovou gumou stiskl mezi zuby.

      „Víte, co je tohle,“ řekl jednoduše, „víte, jak to funguje. Pokud řeknete cokoliv jiného než odpovědi na mé otázky, ublížíme vám. Rozumíte?“

      Reid kývnul: „Ano.“

      Vyslýchající klapnul spínačem a zatočil několika knoflíky na stroji. Zamračený hromotluk stál za jeho ramenem a zastiňoval tak světlo z výslechové lampy. Shlížel dolů na Reida a bedlivě ho pozoroval.

      Tenké jehly se lehce pohnuly po roli bílého papíru a zanechaly na něm čtyři černé stopy. Vyslýchající na papíře zaznačil odrážku a pak svůj pohled stočil zpět k Reidovi. „Jakou barvu má moje čepice?“

      „Bílou,“ odpověděl Reid tiše.

      „Jaký jste živočišný druh?“