Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

penězích?“ navrhla dívka ve třetí řadě.

      „Po pokladu,“ pronesl druhák ve předu.

      „Po rumu!“ zvolal nějaký student ze zadního rohu místnosti a vysloužil si tím u třídy tichý smích. Reid se taky pousmál. Tak přece jen je tahle třída naživu.

      „Zajímavé domněnky,“ řekl, „správnou odpovědí ale je vše, co jste navrhli. Věc se měla tak, že barbarští piráti povětšinou napadali evropské obchodní lodě a brali všechno – a tím myslím opravdu všechno. Boty, opasky, peníze, čepice, zboží, samotnou loď… a s ní i její posádku. Obecně se povídá, že v rozmezí let 1580 až 1780 barbarští piráti zajali a zotročili více než dva miliony lidí. Vše si pak odvezli zpět do svého království v severní Africe. Tak to pokračovalo po staletí. A co byste řekli, že se rozhodly v takové situaci udělat evropské národy?“

      „Vyhlásily jim válku!“ zvolal student vzadu.

      Nesmělá dívka v brýlích s rohovinovými obroučkami lehce zvedla ruku a zeptala se: „Navrhli jim dohodu?“

      „V jistém smyslu,“ odpověděl Lawson. „Evropské mocnosti se dohodly vzdát hold barbarským národům, a to formou obrovského množství peněz a zboží. Mluvíme tady o Portugalsku, Španělsku, Francii, Německu, Anglii, Švédsku, Nizozemí… všechny tyto národy platily pirátům, aby se drželi dál od jejich lodí. Bohatí zbohatli a piráti se stáhli – alespoň většina. Pak se ale mezi koncem osmnáctého a počátkem devatenáctého století něco stalo. Došlo k něčemu, co bylo začátkem konce barbarských pirátů. Troufne si někdo tipnout správnou odpověď?“

      Nikdo nepromluvil. Vpravo Lawson zahlédl studenta hrát si s telefonem.

      „Pane Lowelle,“ oslovil jej. Student zvedl oči a zpozorněl. „Nějaké návrhy?“

      „Hmm… Zasáhla Amerika?“

      Lawson se usmál. „Ptáte se mě nebo mi to oznamujete? Věřte svým odpovědím a my ostatní si budeme alespoň myslet, že víte, o čem mluvíte.“

      „Zasáhla Amerika,“ zopakoval student, tentokrát víc sebevědomě.

      „Správně! Zasáhla Amerika. Jak ale jistě víte, tehdy byla naše země ještě v plenkách. Amerika byla tou dobou mladší než většina z vás. Museli jsme si vytvořit obchodní cesty do Evropy a podpořit naši ekonomiku, ale barbarští piráti nám začali brát naše lodě. A když jsme řekli ‚O co vám, sakra, jde?‘ chtěli po nás, abychom jim vzdali hold. My jsme stěží měli národní pokladnici, o jejím obsahu pak ani nemluvě. Naše prasátko bylo prázdné. Takže, jakou možnost jsme v takové situaci měli? Co jsme mohli dělat?“

      „Vyhlásit válku!“ ozval se už známý výkřik zezadu místnosti.

      „Přesně! Neměli jsme jinou možnost než vyhlásit jim válku. V té době Švédsko s piráty bojovalo již rok a společně jsme v letech 1801 a 1805 získali přístav Tripolis a obsadili město Dernu, čímž jsme tento konflikt efektivně uzavřeli.“ Lawson se opřel o okraj svého stolu a složil si ruce před tělem. „Samozřejmě jsem vynechal mnoho detailů, toto je však hodina evropské historie, nikoliv americké. Pokud budete mít možnost, určitě si přečtěte něco o důstojníku Stephenu Decaturovi a jeho fregatě USS Philadelphia. To jsem ale odbočil. Proč se bavíme o pirátech?“

      „Protože piráti jsou cool?“ navrhl Lowell, který od chvíle, co ho profesor vyvolal, odložil svůj telefon.

      Lawson se zasmál. „S tím nemohu nesouhlasit. Ale ne, tohle nebyl hlavní důvod. O pirátech se bavíme proto, že v První barbarské válce lze spatřit něco, co se v letopisech napříč historií vidí jen málo.“ Narovnal se, přehlédl místnost a pohlédl do očí několika studentů. Nyní v nich Lawson viděl alespoň trochu života, známku toho, že většina studentů dnešního rána byla skutečně naživu, možná dokonce zaujatá. „Po celá staletí se žádná z Evropských mocností neodvážila postavit barbarským národům. Snazší bylo jim jednoduše zaplatit. Bylo zapotřebí Ameriky – která byla tehdy většině vyspělých zemí jenom pro smích – aby se konečně něco změnilo. Bylo zapotřebí podniknout zoufalé kroky a zhostit se toho měl národ, který byl až směšně a beznadějně vojensky zastíněn. Jedině tak mohl přijít převrat v nadvládě nad nejcennější obchodní cestou na světě. A v tom spočívá jádro dnešní lekce.“

      „Nezahrávat si s Amerikou?“ navrhl někdo.

      Lawson se usmál. „Vlastně ano.“ Pro zdůraznění své pointy zdvihl prst do vzduchu. „Hlavní je ale poznatek, že zoufalství a naprostý nedostatek reálných možností může vést k těm největším triumfům, které svět kdy viděl, a historie je toho důkazem. Právě ta nás učila znovu a znovu, že není na světě žádného režimu, který by nebylo možné svrhnout, žádné země, která by byla příliš malá na to, aby mohla něco dokázat.“ Lawson mrknul. „Na to si vzpomeňte, až vám bude připadat, že na něco nestačíte.“

      Na konci hodiny byl viditelný rozdíl mezi těmi unavenými studenty, kteří se do třídy sotva vlekli, a vysmátou skupinou, která třídu kypře opouštěla. U jeho stolu se na cestě z auly zastavila dívka s růžovými vlasy, usmála se a pronesla: „Skvělá hodina, profesore. Jak se jmenoval ten americký důstojník, o kterém jste mluvil?“

      „Jmenoval se Stephen Decatur.“

      „Díky.“ Zapsala si jméno a pak pospíchala ven ze třídy.

      „Profesore?“

      Lawson vzhlédl. Stál před ním ten druhák z přední řady. „Ano, pane Garnere? Co pro vás mohu udělat?“

      „Jenom bych vás chtěl poprosit o laskavost. Ucházím se o stáž v Muzeu přírodní historie a, no, hodil by se mi doporučující dopis.“

      „Jistě, to není problém. Ale nejste náhodou v posledním ročníku oboru antropologie?“

      „To jo. Ale, no, říkal jsem si, že dopis od vás by mohl mít trochu větší váhu, víte? A, no…,“ student sklopil zrak, „tohle je tak nějak můj nejoblíbenější předmět.“

      „Váš nejoblíbenější předmět, říkáte,“ Lawson se usmál. „S radostí pomohu. Zítra to pro vás budu mít nachystané – vlastně ne, dnes večer mám už nějaké neodkladné záležitosti, které nemohu zmeškat. Bude vám to stačit v pátek?“

      „Nespěchejte. Pátek je super. Díky, profesore. Mějte se!“ Garner vyrazil ze třídy a nechal Lawsona o samotě.

      Rozhlédl se po prázdné aule. Tuhle část dne měl nejraději, přestávky mezi jednotlivými hodinami – kdy se stávající spokojenost s předchozí přednáškou mísila s očekáváním té další.

      Zazvonil mu mobil. Zpráva od Mayi. Budeš doma do 17:30?

      Jo, odepsal. Tohle bych si nenechal ujít. Ona neodkladná záležitost, kterou měl na dnešní večer v plánu, byla noc her u nich doma. Kvalitně strávený rodinný čas s jeho dvěma dcerami.

      Super, přišla odpověď od jeho dcery. Mám novinky.

      Jaké novinky?

      Až pak, odpověděla. Zamračil se nad její neurčitou zprávou. Najednou mu celý den, který měl před sebou, přišel velice dlouhý.

      *