Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

a rozběhl se přes tmavý dvorek. Dokonce se odvážil přeběhnout přes kužely světla, které vrhaly pouliční lampy. V kotníku mu tepalo bolestí a do chodidel se mu zabodávaly mrazivé jehličky, ale nutil se běžet dál, co nejrychleji.

      Reid se rychle ohlédl přes rameno. Jeden z vysokých mužů jej zahlédl. Vyštěkl něco na svoje komplice, ale ani jeden se za ním nerozběhl. Divné, pomyslel si Reid, ale zastavit se kvůli tomu nehodlal.

      Doběhl ke žlutému boxu s nouzovým telefonem, trhnutím jej otevřel a rychle stiskl červené tlačítko, které pošle zprávu na tísňovou linku. Znovu se ohlédl přes rameno. Žádného z mužů už ale neviděl.

      „Haló?“ zašeptal naléhavě do telefonu. „Slyšíte mě?“ Jak to, že nesvítí nouzové světlo? Po stisknutí červeného tlačítka se má rozsvítit světlo. Funguje to vůbec? „Jmenuji se Reid Lawson, pronásledují mě tři muži, bydlím v –“

      Silná ruka popadla Reida za vlasy a trhla s ním dozadu. Slova mu uvázla v hrdle a unikla jako sotva slyšitelné chraptivé zasýpání.

      Dál už věděl jenom to, že mu obličej zakryla hrubá látka, která ho zaslepila – pytel přes hlavu – a ruce mu silou stáhli za záda a nasadili na ně pouta. Snažil se vzpírat, ale silné paže jej držely pevně a zápěstí měl zkroucená tak, že se mu div nezlomila.

      „Počkejte!“ podařilo se mu vykřiknout, „prosím…“ Do břicha mu přiletěla pěst s takovou silou, až mu to vyrazilo dech. Nemohl dýchat, natož pak mluvit. Před očima se mu roztančily hvězdy a málem omdlel.

      Pak ho někam vlekli, jeho ponožky se prodíraly o chodník. Hodili ho do dodávky a zavřeli za ním dveře. Ti tři si hrdelními hlasy v cizím jazyce vyměnili několik slov, která zněla vyčítavě.

      „Proč…?“ podařilo se Reidovi dostat ze staženého hrdla.

      Na rameni ucítil ostré bodnutí jehly a pak se svět ponořil do tmy.

      DRUHÁ KAPITOLA

      Tma. Chlad. Hukot, ohlušující, táhlý, bolestivý.

      První věc, které si Reid všiml, když přišel k vědomí, byla, že svět byl černý – nic neviděl. Štiplavý pach paliva ho dráždil v nose. Snažil se pohnout svými ztuhlými končetinami, ale ruce měl stále svázané za zády. Mrznul, ale necítil žádný vítr; jen chladný vzduch, jako by seděl v lednici.

      Pomalu, jako v mlze, se mu začaly vybavovat vzpomínky na to, co se stalo. Tři středovýchodní muži. Pytel přes hlavu. Jehla do ramene.

      Začal panikařit, lomcovat pouty a kopat nohama. Zápěstími mu projela bolest v místech, kde se mu do kůže zařezal kov. Jeho kotník pulzoval a vysílal mu do celé nohy vlny bolesti. V uších cítil intenzivní tlak a neslyšel nic víc než řev motoru.

      Na zlomek sekundy ucítil v žaludku pocit klesnutí – výsledek negativního přetížení. Byl v letadle. A podle zvuku soudil, že se nejednalo o běžné cestovní letadlo. Všechen ten rámus, nadměrně hlučný motor, pach paliva… uvědomil si, že se musí nacházet na palubě nákladního letadla.

      Jak dlouho byl v bezvědomí? Co mu to píchli? Jsou jeho dcery v bezpečí? Jeho dcery. Do očí mu vstoupily slzy v zoufalé naději, že se jim nic nestalo, že snad policie uslyšela jeho zprávu a poslala do jeho domu někoho, kdo se o ně postará…

      Zavrtěl se ve svém kovovém sedadle. Navzdory bolesti a vyprahlému hrdlu se pokusil promluvit.

      „H-haló?“ vyšlo z něj sotva slyšitelným šeptem. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Haló? Je tu někdo…?“ Uvědomil si, že přes řev motoru nemohl nikdo nic slyšet, pokud by neseděl přímo vedle něj. „Haló!“ pokusil se o zvýšený hlas. „Prosím… řekněte mi, co se to–“

      Hrubý mužský hlas na něj zasyčel něco v arabštině. Reid sebou trhl; ten muž byl velmi blízko, ne dál než dva metry.

      „Prosím, jen mi řekněte, o co tady jde,“ prosil. „Co se děje? Proč tohle děláte?“

      Druhý hlas jej výhružně okřikl v arabštině, tentokrát napravo od něj. Reid sebou při tom ostrém napomenutí škubl. Doufal, že hučení motoru letadla zamaskovalo, jak se třese.

      „Máte toho nesprávného,“ řekl. „Co po mě chcete? Peníze? Moc jich nemám, ale mohl bych – počkat!“ Kolem jeho paže se sevřela silná dlaň jako svěrák a o chvíli později jej vytrhla z jeho sedadla. Zapotácel se, pokusil se vstát, ale nestabilita při letu a bolest v jeho kotníku vyhrály. Podlomila se mu kolena a svalil se na bok.

      Něco tvrdého a těžkého narazilo do jeho trupu. Celým torzem se mu rozlehla bolest. Snažil se protestovat, ale vycházely z něj jen nesrozumitelné vzlyky.

      Další bota jej nakopla do zad. A pak další do brady.

      Navzdory příšerné situaci, ve které se vyskytl, Reida napadla bizarní myšlenka. Tihle muži, jejich hlasy, jejich kopance, to vše nasvědčovalo tomu, že jde o osobní mstu. Necítil se pouze napaden. Vysmívali se mu. Tihle muži byli naštvaní – a jejich hněv byl zaměřený na něj jako laserové ukazovátko.

      Bolest pomalu vybledla a na její místo nastoupila chladná otupělost, která pohltila jeho tělo, než znovu ztratil vědomí.

      *

      Bolest. Pronikavá, pulzující, neutuchající, spalující.

      Reid se opět probudil. Vzpomínky na minulost… nevěděl, kolik už uplynulo času, ani neměl tušení, zda je den či noc, nebo kde se vůbec nachází. Ale vzpomínky se mu vrátily, nesouvislé, jako jednotlivé útržky z foto filmu rozházené po zemi.

      Tři muži.

      Nouzový telefon.

      Dodávka.

      Letadlo.

      A teď…

      Reid se odvážil otevřít oči. Nebylo to snadné. Cítil, jako by měl víčka slepená lepidlem. I přes tenkou kůži dokázal určit, že kolem něj bylo jasné, umělé světlo, které čekalo na druhé straně. Cítil na obličeji jeho teplo a viděl síť kapilár na svých víčkách.

      Zamžoural. Jediné, co viděl, bylo nelítostné světlo. Jasné a bílé, které se mu vpalovalo do očí. Bože, jeho hlava byla jako střep. Pokusil se zasténat a s novou dávkou elektrizující bolesti zjistil, že ho bolí taky čelist. Jazyk měl oteklý a suchý a cítil na něm kovovou pachuť. Krev.

      Uvědomil si, že jeho oči šly tak ztěžka otevřít, protože byly skutečně slepené. Na tváři cítil horkost a něco lepkavého. Krev mu stekla přes čelo do očí. Nebylo se čemu divit, když ho v letadle surově zkopali do bezvědomí.

      Ale přesto viděl to světlo. Sundali mu z hlavy pytel. Jestli to bylo dobře nebo ne, to se teprve uvidí.

      Jeho oči se pomalu přizpůsobovaly a on se opět marně snažil pohnout rukama. Stále byly svázané, tentokrát však ne pouty. Na místě ho držela silná, hrubá lana. Kotníky měl také přivázané – k nohám dřevěné židle.

      Jeho zrak se konečně přizpůsobil silnému světlu a začal rozeznávat nejasné obrysy. Nacházel se v malé místnosti bez oken s nerovnými betonovými zdmi. Bylo tam horko a vlhko, až mu vzadu na krku vyrazil pot, přestože že jeho tělo bylo chladné a částečně znecitlivělé.

      Pravé oko neodkázal úplně otevřít, a i sebemenší pokus mu vysílal