Koruna pro zabijáky. Морган Райс

opatření nás ochrání víc než dostatečně, i kdyby nás někdo našel. A pokud jde o to ostatní… navrhuji vidění.“

      „Vidění?“ zeptala se Emeline.

      Vincent gestem objal dav kolem. „Spojíme naše mysli a uvidíme, co by vzešlo z kterého rozhodnutí. Není to dokonalé, ale pomůže nám to s rozhodováním, co udělat.“

      Představa spojení mysli s tolika ostatními lidmi Emeline znepokojovala, ale pokud tím získá možnost je přesvědčit, nehodlala se tomu bránit.

      „Tak dobrá,“ řekla. „Jak to uděláme?“

      Prostě se napoj na mysli ostatních, pronesl Vincent. Už čekají.

      Emeline použila své nadání a cítila mysli lidí kolem kruhu. Opravdu na ni čekali. Jejich mysli byly otevřené způsobem, jakým to Emeline dřív nezažila. Nadechla se a připojila se.

      Byla sama sebou a nebyla sama sebou. Současně byla ve vlastních myšlenkách, ale i v mraku dalších. Díky jim všem tu bylo víc moci, než by kdy mohla mít jediná osoba. Ta moc se postupně zaostřovala a Emeline cítila Vincentovu pomocnou ruku, která ji vedla. Ten muž měl očividně dlouhou praxi.

      Soustřeď se na budoucnost, poslal jí. Na vizi toho, co se stane, když—

      Dál se nedostal, protože v tu chvíli se všech zmocnila vize. Měla sílu lesního požáru.

      V té vizi opravdu plápolal požár. Hořely střechy ashtonských budov. Oheň pohlcoval a ničil vše kolem. Vojáci v okrových uniformách pochodovali ulicemi a zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku. Emeline slyšela ženský křik vycházející z budov, viděla muže pobité na ulicích. Vize je nesla ulicemi, takže ani neměli čas si vše pořádně prohlédnout. Mířili k paláci.

      Emeline pohled na zkázu Ashtonu téměř fyzicky bolel. Byl to děsivý masakr. Z nějakého podivného důvodu ji ale bolela i ztráta míst, na kterých vyrůstala. Viděla hořet bárky na řece a vzpomněla si přitom na tu, ve které se snažila prchnout z města. Pohled na tržiště plné mrtvol místo stánků, jí lámal srdce.

      Dorazili k paláci a tam už na ně čekal Pán vran. Nebylo pochyb, že jde o něj. Stál tam ve svém staromódním dlouhém kabátě a kroužili kolem něj jeho ptáci. Dokonce i pouhá jeho vize způsobila, že se Emeline zachvěla. Nedokázala od něj ale odtrhnout pohled. Sledovala ho, jak prochází palácem a zabíjí s takovou lehkostí, až se zdálo, že to vše dělá jen tak mimochodem.

      Obraz se změnil a muž teď stál na balkóně. V rukou držel dítě. Emeline podvědomě vytušila, že jde o Sophiino dítě. Vycházela z něj záře, která připomínala Sophiiny myšlenky a Emeline by po dítěti nejraději sáhla a ochránila ho.

      Nemohla ale nic dělat, mohla jen sledovat, jak Pán vran dítě zvedá nad hlavu. Jak se k němu snášejí vrány, aby se na něm nasytily…

      Emeline při návratu do vlastního těla zalapala po dechu. Srdce jí divoce bušilo. Viděla lidi kolem kruhu, rozhlíželi se a někteří vypadali ohromeně, jiní šokovaně. Věděla, že viděli totéž, co ona sama. Hlavně o to přeci šlo.

      „Musíme jim pomoct,“ pronesla Emeline, jakmile trochu popadla dech.

      „Co?“ zeptala se Cora. „Co se děje?“

      „Pán vran se chystá vypálit Ashton,“ pronesla Emeline. „Chystá se zabít Sophiino dítě. Viděli jsme to ve vizi.“

      Cora se okamžitě zatvářila odhodlaně. „Tak to ho musíme zastavit.“ Emeline viděla, jak se rozhlíží po lidech kolem kruhu. „Musíme ho zastavit.“

      „Chceš, aby kvůli tobě umírali naši lidé?“ obořila se na ni Asha z druhé strany kruhu. „Nepadlo nás už dost kvůli trůnu tvojí kamarádky?“

      „O tomhle muži už jsem slyšel,“ pronesl Vincent. „Jít proti němu by bylo nebezpečné. Žádáte příliš.“

      „Žádáme příliš, když chceme zachránit dítě?“ obořila se na něj Emeline. Překvapilo ji, že mluví zvýšeným hlasem.

      „Není to naše dítě,“ pronesla Asha.

      Kruh kolem bzučel myšlenkami. To Emeline rozčílilo ještě víc, připomnělo jí to, kolik moci se v Kamenově skrývá.

      „Není vaše?“ odporovala. „Bude z ní dědička trůnu. Pokud někdy chcete, abyste se v tomhle království nemuseli skrývat, pak je její osud vaší zodpovědností, stejně jako ostatních lidí v království.“

      Vincent zavrtěl hlavou. „Co chceš, abychom udělali? Nemůžeme v Ashtonu bojovat s celou Novou armádou.“

      „Tak vezměte to dítě sem,“ odpověděla Emeline. „Vezměte sem všechny. Ashton možná padne, ale tohle je bezpečné místo. Vybudovali jste ho tak. Sami jste říkali, že máte novou obranu.“

      „Obranu pro nás,“ odporovala Asha. „Stěny moci, které vyžadují ohromné úsilí pro své udržení. Máme sem přivést všechny z Ashtonu a nechat se využívat, když oni sami k obraně nepřispějí? Máme sem přivést lidi, kteří nás nenáviděli?“

      Pak promluvila Cora. „Když jsem sem přišla, bylo mi řečeno, že je Kamenov bezpečným útočištěm pro všechny, kdo ho potřebují. Nejen pro ty, kdo vládnou magií. Byla to lež?“

      Po jejích slovech následovalo ticho a Emeline tušila, jaká bude odpověď ještě dřív, než ji Vincent pronesl.

      „Přinutili jste nás bojovat v jednom boji,“ řekl. „Dobrovolně do dalšího nepůjdeme. Počkáme, až se všechno přežene, a povstaneme z popela. Nemůžeme vám pomoct.“

      „Nechcete,“ opravila ho Emeline. „Pokud to neuděláte vy, budu muset já.“

      „My,“ pronesla Cora.

      Emeline přikývla. „Když nepomůžete, půjdeme do Ashtonu. Postaráme se o bezpečí Sophiina dítěte.“

      „Zemřete,“ pronesla Asha. „Myslíte, že můžete jít proti té armádě?“

      Emeline pokrčila rameny. „Myslíš, že mi na tom záleží?“

      „To je šílené,“ zavrtěla hlavou Asha. „Měli bychom vás tu zadržet kvůli vašemu vlastnímu bezpečí.“

      Emeline přivřela oči. „Myslíš, že to dokážeš?“

      Aniž by čekala na odpověď, vykročila ven z kruhu. Nemělo smysl se dál vybavovat. Každý okamžik, který strávili čekáním, byl dalším okamžikem, kdy se k Sophiinu dítěti blížilo nebezpečí.

      Museli se dostat do Ashtonu.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Sophii se nepodařilo přesvědčit ostatní, aby nepořádali opulentní svatební hostinu. Předpokládala, že něco podobného by pravděpodobně uspořádali dřívější vládcové a ona se tomu chtěla vyhnout. Když se ale rozhlédla po trávníku kolem, byla ráda, že se hostinu nepodařilo odvolat. Pohled na tolik šťastných a bavících se lidí jí dokonale zlepšoval náladu.

      „Je tu spousta lidí, kteří nám chtějí pogratulovat,“ pronesl Sebastian a objal ji.

      „Je jim jasné, že poznám, jestli to myslí vážně, že?“ odpověděla Sophia.