Koruna pro zabijáky. Морган Райс

pistole a svůj starý rapír.

      Nepochyboval o tom, že se Angelica zapletla do množství podezřelých aktivit, aby se dostala tam, kde skončila. Částečně by si přál, aby nevěděl, jak tohle všechno funguje, ale věděl to a dokonce ani někdo, jako byla jeho sestřenice, se nestane královnou náhodou. Navíc kdykoli spolu jako děti něco hráli, neváhala podvádět a lhát, jen když tím získala nějakou výhodu.

      Věci, ze kterých ji ale v těch fámách obviňovali… zněly jako upravená verze historie. Jako by chtěl někdo působit nevinným dojmem. Někdo chtěl najít důvod pro její zabití a získat tak cestu k moci.

      Kdyby byl jako jeho otec, cítil by Henry neskutečný vztek, ale nic by neudělal. Kdyby byl jako jeho matka, sesypal by se z té hrůzy a současně by šířil další fámy. On ale nebyl ani takový, ani takový. Byl mužem, který dělal, co je nutné. A tohle nutné bylo.

      „Rodinná čest mi neumožní nic jiného,“ řekl Henry a potěžkal v ruce svůj vak.

      Sešel ze schodů a zastavil se u dveří do studovny.

      „Matko, otče, odcházím. Nevrátím se. Měli byste vědět, že pomstím smrt svojí sestřenice. Ať to bude stát cokoli. Nedělám to, abyste na mě byli hrdí, protože je mi vážně jedno, co si myslíte. Dělám to, protože je nutné to udělat. Sbohem.“

      Bylo to poměrně necitlivé rozloučení, ale Henry si uvědomil, že rodičům nic jiného nabídnout nemůže. Vypochodoval z domu a ignoroval přitom matčino kvílení i otcovy vzteklé pohledy.

      Zamířil do stájí a vybral si tam svoji kaštanovou klisnu, na které obvykle jezdil. K tomu přibral strakáče, který měl vézt jeho vak. Začal je sedlat – nemusel se na to soustředit, vše dělal po paměti. V myšlenkách už opustil rodiče a přemýšlel nad tím, co bude muset udělat v následujících dnech. Nad spojenectvími, která bude muset uzavřít, nad boji, které bude muset vybojovat slovy, zlatem i ocelí.

      Opravdu byla jejich nová královna jednou z Dansů? Vzhledem k tomu, co věděl, to bylo možné. I kdyby to tak opravdu bylo, nedávalo jí to právo zmocnit se trůnu. To právo náleželo Rupertovi a jeho prostřednictvím pak Angelice. Protože poslední živý člen rodiny Flambergů byl téměř jistě vinen zradou, znamenalo to…

      „Ano,“ vydechl Henry se smutným úsměvem, „to by mohlo vyjít.“

      Nebylo to nic, co by chtěl udělat. Nepotřeboval trůn o nic víc, než potřeboval místo kněze, na které ho chtěli dosadit jeho rodiče. Byla to ale nutná součást toho, co se mělo stát. Když se přiřítí do Ashtonu a pokusí se zabít královnu, bude z něj zrádce.

      Nemohl ale dovolit nájezdníkům z Ishjemme, aby jim to všechno prošlo. Jen tak zničili všechno, o co se v království snažili od konce občanských válek. Zničili starý pořádek a zavedli nový, kde se Šlechtická rada měnila podle nálady vládkyně a kde jen na základě příkazu nové královny popravili jeho sestřenici.

      Tohle Henry nemohl dovolit. Vrátí věci do stavu, v jakém byly. Všechno to napraví.

      S touhle myšlenkou vyjel na cestu. Bude potřebovat podporu a Henry naštěstí přesně věděl, kde ji hledat.

      KAPITOLA DEVÁTÁ

      Týden připadal Sophii jako neskutečně krátká doba. Příliš krátká doba na to, aby trávila čas se svým manželem. Příliš krátká doba na to, aby se mohla rozplývat nad Violet, která spokojeně vrněla, kdykoli ji Sophia držela v náručí a která prstíky projížděla Sienninu srst, kdykoli se k ní lesní kočka přiblížila.

      „Nemusíme vyrážet tak brzy, pokud nechceš,“ řekl Lucas, zatímco stáli v přístavu a kolem se shromažďovali lidé, kteří je přišli vyprovodit, zatímco stáli u lodi, na které se měli plavit. Na palubě už na ně čekal usmívající se nejvyšší obchodník N’Ka. Nejspíš byl spokojený kvůli všem truhlám zboží, které s sebou vezl a obchodním příslibům, které mu dala Sophia.

      „Nebo můžeme vyrazit sami,“ řekla Kate. „Přivedeme rodiče k tobě.“

      Sophia zavrtěla hlavou. „Vím, že je šílené dělat to takhle brzy a opravdu mě bolí, že musím opustit Violet, ale mám pocit, že pokud máme najít rodiče, musíme je hledat všichni tři společně. Určitě měli důvod, proč se mapa zobrazí jen ve chvíli, kdy jsme u ní všichni tři.“

      „Nemusíme to ale dělat teď,“ trval na svém Lucas.

      „Když ne teď, tak kdy?“ zeptala se Sophia. „Konečně máme na chvíli mír. Sebastian se postará o království a já ještě nejsem spoutaná všemi drobnostmi vládnutí. Kdybychom to odkládali, nemuseli bychom vyrazit už nikdy.“

      Navíc vidím, jak moc jsi zklamaný z toho všeho čekání, poslala Lucasovi. Chci, abys byl šťastný a chci, aby měla Violet babičku a dědečka.

      Určitě z ní budou úplně hotoví, odpověděl Lucas. Najdeme je.

      Sophia jeho sebejistotu používala jako berličku, když zamířila k místu, na kterém stál Sebastian s jejich dcerou. Cítila, že se snaží být silný – kvůli ní. A že si přeje, aby neodcházela, nebo aby mohl jít s ní. Něžně ho políbila.

      „Brzy se ti vrátím,“ řekla.

      „Obávám se, že to nebude dost brzy,“ odpověděl Sebastian. „Tak daleko na jih je to opravdu dlouhá cesta.“

      „Nejvyšší obchodník tvrdí, že cesta k pobřeží nezabere víc než týden nebo dva,“ řekla Sophia a doufala, že se muž neplete. „Cesta do vnitrozemí pak zabere další týden nebo dva. Víc ne. Vrátím se, než se naděješ. Přivedu s sebou Violetiny prarodiče, pokud tam budou.“