Koruna pro zabijáky. Морган Райс

pryč a věděl, že Oli ve skutečnosti nechápe, proč je tohle všechno nutné. Takový byl luxus vědomí, že nikdy nebude mít moc. Rika ho měla taky. Oba dva byli nejspíš jediní z jeho sourozenců, kteří nikdy nechtěli být válečníky, nikdy se nemuseli vypořádat s drsnou realitou světa. Jedním z důvodů, proč Endi tohle vše provedl před Olim, bylo, že chtěl, aby jeho bratr viděl, co je někdy nutné udělat.

      Bylo to pro jeho dobro. Bylo to pro dobro všech. Časem si to uvědomí a až k tomu dojde, poděkují mu. Dokonce i měkkosrdcatá Rika se mu pokloní a uzná, že všechno, co Endi udělal, bylo pro jejich dobro. A pokud šlo o ostatní, buď se s tím smíří, nebo…

      Endi stál a ještě chvíli poslouchal zvuk dopadajících palic. Nakonec mu za to poděkují.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Jan Skyddar musel být jediným člověkem v celém Ashtonu, který v den Sophiiny svatby neměl radost. Nutil se tak k úsměvu, aby jí a Sebastianovi nekazil náladu. Předstíral, že z nich má radost, i když měl pocit, že se mu bolestí rozskočí srdce.

      A teď, když spolu zmizeli, aby mohla porodit dítě, její a Sebastianovo dítě, to bylo ještě horší.

      „Zatančíš si se mnou?“ zeptala se jedna ze šlechtičen. Zdálo se, že oslava kolem dál pokračuje, hudba už zase hrála naplno. Z oslavy Sophiiny svatby se stala oslava narození budoucího následníka trůnu.

      Šlechtična byla krásná, elegantně oblečená a ladně se pohybovala. Kdyby ji potkal před rokem, možná by Jan přijal její pozvání k tanci. Možná i pozvání ke všemu dalšímu, co naznačovala. Teď se k tomu ale nemohl přinutit. Při pohledu na ni nic necítil. Bylo to jako dívat se na svíčku, když se mohl dívat na slunce. Sophia teď byla jediná, na kom mu záleželo.

      „Omlouvám se,“ řekl. Snažil se být laskavý a příjemný, snažil se být takový, jaký být měl. „Ale je tu… někdo, koho hluboce miluji.“

      „Někdo čeká, až se vrátíš do Ishjemme?“ zeptala se šlechtična s laškovným úsměvem. „To ale znamená, že není tady.“

      Natáhla se po Janovu dubletu. Jan ji okamžitě chytil za ruku – jemně, ale pevně.

      „Jak jsem řekl,“ pronesl se smutným úsměvem, „velmi ji miluji. Nemyslím to jako urážku, ale nemám zájem.“

      „Věrný muž,“ pronesla šlechtična, když se obrátila k odchodu. „Ať už je to kdokoli, doufám, že ví, jaké má štěstí.“

      „Kéž by to bylo tak prosté,“ pronesl Jan a zavrtěl přitom hlavou.

      Procházel se kolem a snažil se přitom nekazit ostatním náladu. To poslední, co by chtěl, bylo, aby se kvůli němu dnes někdo cítil smutně. A nejméně ze všech Sophia. To bylo to nejtěžší na tom, že ji miloval – nemohl se chovat sobecky, i když by měl. Měl by vůči Sebastianovi cítit žárlivost, měl by ho zuřivě nenávidět. Měl by se na Sophii zlobit za to, že si zvolila muže, který už ji jednou odvrhl.

      Nějak to ale nedokázal. Na to Sophii moc miloval. Aby byla šťastná, chtěl víc než co jiného na světě.

      „Je ti dobře, Jane?“ zeptal se ho Lucas. Pohyboval se způsobem, při kterém si Jan pomyslel, jak je rád, že s ním nikdy nemusel zkřížit meče. Jan si vždycky říkal, že je dobrý bojovník, ale Sophiini sourozenci byli na úplně jiné úrovni.

      Možná bylo dobře, že je Janova mysl uzavřená a nikdo mu nemohl číst myšlenky, protože jinak by dost možná opravdu bojovali. Jan pochyboval, že by Lucas snesl vědomí, jak beznadějně je Jan zamilovaný do jeho sestry.

      „O nic nejde,“ odpověděl Jan. „Možná se mě tu jen snaží ulovit až moc šlechtičen. Jdou po mně jako rybář po mečounovi.“

      „Měl jsem ten stejný problém,“ pronesl Lucas. „Těžko se slaví, když současně myslíš na něco jiného.“

      Na krátký okamžik si Jan pomyslel, že Lucas prohlédl ochrannou bariéru kolem jeho mysli a viděl něco, co vidět neměl. Možná se mu ale pocity zračily v obličeji tak jasně, že nebylo nutné umět číst myšlenky.

      „Mám radost, jak se sestrám daří,“ pronesl Lucas s úsměvem. „Jenže bych byl také rád, kdyby tu byli naši rodiče, aby to mohli vidět. A vím, že bych je teď mohl hledat. Možná jsem je mohl přivést, aby viděli Sophiinu svatbu a narození jejich vnoučete.“

      „Někdy prostě musíme být silní a smířit se s tím, že se něco neděje tak, jak bychom si přáli,“ pokýval hlavou Jan. „Což znamená, že tu musíš být. Musíš dohlédnout na svoji neteř nebo synovce.“

      „Neteř,“ prohlásil Lucas. „Vize tak trochu kazí zábavu z hádání. Ale máš pravdu, Jane. Počkám. Jsi dobrý člověk, bratranče.“

      Sevřel Janovu paži.

      „Díky,“ pronesl Jan, i když si nebyl jistý, jestli je to úplná pravda. Opravdu dobrý člověk by nedoufal, že třeba Sophia jednoho dne tohle všechno opustí a bude ho milovat stejně, jako on miluje ji.

      „Každopádně,“ promluvil znovu Lucas, „jsem tě vyhledal, protože ti pták přinesl zprávu. Chlapec, který ji ve voliéře vyzvednul, je tamhle.“

      Jan se zadíval na mladého muže. Stál u jednoho ze stolů a opatrně ujídal, jako by si nebyl jistý, jestli si to opravdu může dovolit.

      „Díky,“ přikývl Jan.

      „Není zač, asi bych se měl vrátit k Sophii. Chci tam být, až moje neteř přijde na tenhle svět.“

      Lucas odešel a nechal Jana, aby k poslíčkovi došel sám. Když se k němu Jan přiblížil, zatvářil se chlapec poněkud provinile. Nacpal si do pusy zbytek koláčku a rychle žvýkal.

      „Neboj se,“ uklidňoval ho Jan. „Oslava je pro všechny, včetně tebe. Jsou věci, které by měli slavit všichni.“

      „Ano, pane,“ pronesl chlapec. Natáhl k Janovi ruku se vzkazem. „Tohle je pro tebe.“

      Zpráva byla napsaná na těsně svinutém pergamenu. Jan ho rozvinul a četl.

      Jane, Endi se zmocnil Ishjemme. Zabíjí lidi. Nechal uvěznit Riku. Musím dělat, co říká. Potřebujeme pomoc. Oli.

      Jan ztuhnul. Nechtěl věřit tomu, co četl. Endi by něco takového nikdy neudělal. Nikdy by Ishjemme takhle nezradil. Oli by ale nelhal a Endi… no, toho vždycky bavilo plížit se ve stínech a to, jak se polovina jejich lodí obrátila uprostřed bitvy o Ashton, bylo podezřelé.

      I tak se ale Jan nemohl smířit s myšlenkou, že by jeho bratr provedl převrat. Kdyby tuhle zprávu poslal kdokoli jiný, řekl by o něm Jan, že je lhář. Ale takhle… nevěděl, co dělat.

      „Ostatním to říct nemůžu,“ zašeptal. Kdyby se to dozvěděli jeho sourozenci, hnali by se zpátky do Ishjemme, aby se ujistili, že je všechno v pořádku. Tím by ale Sophia přišla o podporu, kterou tak zoufale potřebovala. Na druhou stranu ale nemohl ignorovat takovou zprávu.

      Musel se vrátit domů.

      Janovi se domů nechtělo. Chtěl být tady, tak blízko Sophii, jak jen to bylo možné. Chtěl tu být pro případ, že by se objevily nepokoje, pro případ, že by ho ona či jeho sourozenci potřebovali. Ashton se teprve vzpamatovával z konfliktů, které ho zničily a Jan měl pocit,