Koruna pro zabijáky. Морган Райс

čekal. Představa, že na svoji svatbu pojede ve zlaceném kočáře Sophii skoro rozesmála. Kdyby jí někdo řekl, že takhle bude vypadat její svatba, když byla malá, nevěřila by mu. Kočár ovšem potřebovala, protože si nebyla jistá, jestli by cestu na hlavní náměstí zvládla po svých. Možná ano, ale nejspíš by tam dorazila naprosto vyčerpaná. S Kate proto nasedly do vozu taženého čtyřspřežím běloušů. Kočár se pomalu rozjel a všichni členové Rady ho následovali a jásavě je povzbuzovali.

      Kéž by byli takhle jednotní, když se o něčem debatuje, poslala Sophia myšlenku Kate.

      Zvládla jsi toho hodně, odpověděla jí Kate. Děláš správné věci.

      Sophia si ale nebyla jistá, kolik toho zatím dokázala. Učinila nějaká prohlášení po skončení bitvy o Ashton a doufala, že lidem zlepšila život, ale život v království byl složitý. Zdálo se, že na každý její návrh vyvstával tucet námitek, protinávrhů a doporučení.

      Třeba obnova Ashtonu po bitvě. Když vyhlédla z kočáru, viděla město procházející rekonstrukcí. Z vojáků se stali dělníci pracující na obnově města. Přesto se snad každý den debatovalo o tom, jestli byla vhodnější tahle nebo tamta budova, komu patří který pozemek, nebo kdo by měl dělat práci, kterou dříve vykonávali nechtění, protože jejich otrocká práce teď nepřipadala v úvahu.

      Jednu věc jsem dokázala, poslala Sophia myšlenku sestře, když minuli skupinu mužů, kteří měli odhalená tetování nad kotníky a nikdo se jim nesnažil rozkazovat, ani jim nijak neubližovali. Byli svobodní. I kdybych nedokázala nic jiného, tohle bude stačit.

      Myslím, že toho dokážeš ještě hodně, ujistila ji Kate.

      Davy kolem nepřestávaly skandovat. Hudba hrála a pouliční umělci předváděli své kejkle na oslavu nové doby. Lord Cranston se svými muži se přidal k průvodu. Všichni pochodovali dokonale sladění a doprovázeli je na náměstí. Někdo něco hodil. Kate to rychle zachytila, zatvářila se nepřátelsky, ale byla to jen květina. Sophia se zasmála a vetkla ji sestře do krátkých loken.

      „Rozhodně se pokusím udělat něco s tím, abys vypadala alespoň trochu jako nevěsta,“ řekla Sophia.

      „Neměly bychom si kvůli tomu vzít masky?“

      „Ne,“ pronesla rozhodně Sophia. Tohle byla jedna z věcí, na kterých trvala, stejně jako na tom, že se obřad nebude odehrávat v kostele Maskované bohyně, ale na náměstí za ním.

      Náměstí bylo tak nabité lidmi, že jim vojáci museli proklestit cestu. Uprostřed stálo pódium zdobené hedvábím, na kterém čekal trůn a oltář. U něj už čekala současná nejvyšší kněžka Maskované bohyně společně se Sophiinými a Katinými bratranci – Hansem a Janem. Friga s Ulfem byli v horách v Monthys, zatímco Rika, Oli a Endi byli v Ishjemme.

      Stál tam i Lucas, okouzlující ve svém hedvábném obleku. Zvládal se tvářit současně radostně a překvapivě neklidně.

      Taky máš pocit, že chce, aby tohle vše už bylo za námi, aby mohl vyrazit hledat naše rodiče? zeptala se Sophia Kate.

      Abychom mohli vyrazit hledat rodiče, opravila ji Kate. Musí to být těžké, čekat a přitom vědět, kde hledat. On ani nemůže zabíjet čas vlastní svatbou.

      Pokud si některá z vás myslí, že z tohohle nemám radost, poslal jim Lucas myšlenku, tak se pletete. Tenhle den bych si nenechal utéct ani za nic. Jsi připravená být královnou, Sophie?

      Místo odpovědi sestoupila Sophia z kočáru a zamířila na pódium. Dav ji přitom jásavě povzbuzoval. Obrátila se, aby si prohlédla shromážděné měšťany. Cítila z nich radost a novou naději. Věděla, že čekají na její proslov.

      „Před pár týdny jsem silou zabrala Ashton,“ řekla. „Činila jsem královská rozhodnutí, protože jsem za sebou měla armádu. Pak jsem předstoupila před Šlechtickou radu a předložila jim své záměry. Rada souhlasila s tím, že budu královnou, protože na to mám právo díky svojí krvi. Dnes budu korunována, ale mám pocit, že ani jedna z těch dvou věcí k tomu nestačí. Takže se vás zeptám: chcete mě vy za svoji královnu?“

      Když se ozvala burácivá odpověď, přesunula se Sophia k trůnu a posadila se na něj. Hans k ní přistoupil s korunou – jemně zdobenou věcí, jejíž platinové a zlaté drátky se proplétaly jako šlahouny. Po obvodu byla osázená drahými kameny. Předal korunu nejvyšší kněžce Maskované bohyně. Tohle byla součást ceremoniálu, bez které by se Sophia ráda obešla, ale pokud měla sjednotit celý Ashton, věděla, že musí dokázat, že je ochotná přijmout všechen jeho lid, včetně mnoha věřících církve Maskované bohyně.

      „Mocí svěřenou mi Maskovanou bohyní,“ pronesla nejvyšší kněžka a pak se odmlčela, jako by si uvědomila, že toho má říct víc, „dle práva tvojí krve, z rozhodnutí Rady a… očividně i dle vůle lidu, jmenuji tě, Sophie, královnou tohoto království.“

      Jásot, který propukl, když položila korunu Sophii na hlavu, byl téměř ohlušující. Sophia se rozhlédla po usmívajících se tvářích lidí, na kterých jí záleželo a věděla, že je jen málo věcí, které by jí udělaly větší radost.

      Samozřejmě s výjimkou svatby, která měla následovat.

      ***

      Sebastian stál u vstupu do chrámu Maskované bohyně a přál si, aby mohl být se Sophií ve chvíli její korunovace. Vzhledem k tomu, co se stejně chystali udělat, by tím ale porušili až moc tradic.

      „Nervózní?“ zeptal se Willa, který stál vedle něj. Měl na sobě vojenskou uniformu. Jeho rodina je určitě někde tam v davu. Sebastian si částečně přál, aby tam někde byla i jeho rodina. Aby jeho příbuzní viděli tenhle okamžik – přes to všechno, co provedli království, jemu i Sophii.

      „Vyděšený,“ ujistil ho Will. „A ty?“

      Sebastian se usmál. „Já jsem rád, že se tohle, po tom všem, čím jsme prošli, konečně děje.“

      Zazněly trumpety, které mu dávaly signál, aby vykročil a aby se oženil se ženou, kterou miloval. Procházel davem v obleku, který byl stejně prostý jako Sophiiny šaty. Byl jako druhá polovina jednoho celku. Lidé před ním ustupovali a Sebastiana nepřestávalo překvapovat, kolik dobré vůle mu projevují i přes to, jaké zvěsti se o něm začaly šířit a to, co za všechny ty roky napáchala jeho rodina.

      Vystoupil na pódium a poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu před svojí novou královnou. Sophia se zasmála, vstala a vzala ho za ruku, aby mu pomohla vstát.

      „Tohle nemusíš,“ řekla. „Ty se mi nikdy nebudeš muset klanět.“

      „Ale musím,“ pronesl Sebastian. „Chci, aby lidé viděli, že je tohle tvé království. Že to ty tu vládneš.“

      „Ale ty už brzy budeš můj král,“ prohlásila Sophia. Zdálo se, že má chuť ho políbit. Sebastian měl rozhodně chuť políbit ji. To ale muselo počkat.

      Nejvyšší kněžka si trochu otráveně odkašlala, jako by jim chtěla připomenout, že je čeká svatba.

      „Shromáždili jsme se dnes, abychom byli svědky svatby královny Sophie z rodu Dansů a prince Sebastiana z rodu Flambergů. Stojí tu bez masek před zraky Bohyně i jeden před druhým.“

      Očividně vynechala zmínku o tom, že neprocházejí tradičním obřadem. Sebastian to nechal být. Fakt, že si bral ženu, kterou miloval,