Dokonalý blok. Блейк Пирс

unikla. Připomnělo jí to, že stojí vedle muže, který sehrál zásadní roli při dopadení Boltona Crutchfielda, a že by jeho schopnosti neměla podceňovat. Mohla se toho od něj spoustu naučit.

      „Našel se vysavač?“ vyptával se Trembley.

      „Tady ne,“ odpověděl Hernandez. „Naši lidé teď ale prohledávají hlavní dům.“

      „Těžko si dokážu představit, že by jeden nebo druhý z Missingerů dělal příliš domácích prací,“ odtušila Jessie. „Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, kde mají vysavač uložený. Předpokládám, že mají hospodyni?“

      „To tedy mají,“ přisvědčil Hernandez. „Jmenuje se Marisol Mendezová. Bohužel je celý týden mimo město, údajně na dovolené v Palm Springs.“

      „Takže služku můžeme vyloučit,“ podotkl Trembley. „Pracuje tu ještě někdo? Museli mít hromadu zaměstnanců.“

      „Ne tolik, kolik by se dalo čekat,“ informoval ho Hernandez. „Jejich venkovní pozemek je víceméně odolný proti suchu, takže správce ho chodí udržovat jen dvakrát za měsíc. Na údržbu bazénu si najímají společnost, která podle Missingera posílá někoho jednou za týden, každý čtvrtek.“

      „Tím pádem nám zbývá kdo?“ ptal se Trembley. Zjevně se bál vyslovit odpověď, která se tak očividně nabízela, ze strachu, že bude příliš samozřejmá.

      „Tím pádem nám zbývá ta samá osoba, u které jsme začali,“ odvětil Hernandez, jenž stejným strachem netrpěl. „Manžel.“

      „Má alibi?“ vyzvídala Jessie.

      „To přesně už brzy zjistíme,“ prohlásil Hernandez, přiložil si k ústům rádio a promluvil do něj. „Nettles, nech Missingera převézt k výslechu na stanici. Nechci, aby se ho kdokoliv na cokoliv ptal, dokud nebude sedět ve výslechové místnosti.“

      „Je mi líto, detektive,“ ozval se z rádia praskavý, nervózní hlas. „Ale někdo to už udělal. Právě jsou na cestě.“

      „Krucinál,“ zaklel Hernandez a vypnul rádio. „Musíme jít.“

      „Copak se stalo?“ chtěla vědět Jessie.

      „Chtěl jsem čekat na stanici, až tam Missinger dorazí—aby mě měl za dobrého poldu, své záchranné lano, svého spojence. Pokud se tam ale objeví dřív než my a uvidí všechny ty modré uniformy, zbraně a zářivky, vystraší ho to a bude se dožadovat právníka, než se ho stihnu na cokoliv zeptat. A pak už z něj nedostaneme nic užitečného.“

      „To abychom tedy raději vyrazili,“ pronesla Jessie, protáhla se kolem něj a vyšla ze dveří.

      KAPITOLA OSMÁ

      Než dorazili na stanici, Missinger tam už deset minut čekal. Hernandez ještě po cestě volal a přikázal seržantovi na příjmu, aby ho zavedli do místnosti pro rodiny, jež byla určena pro oběti trestných činů a rodiny zesnulých. Oproti zbytku budovy působila trochu míň sterilně—stálo tam pár starých gaučů, na oknech byly závěsy a na konferenčním stolku se válely několik měsíců staré časopisy.

      Jessie, Hernandez a Trembley spěšně zamířili ke dveřím místnosti pro rodiny, kde stál na stráži vysoký policista.

      „Jak se mu tam daří?“ vyptával se Hernandez.

      „Dobře. Bohužel se ovšem, jen co překročil práh, začal dožadovat právníka.“

      „No výborně,“ odsekl Hernandez. „Jak dlouho čeká, aby mu mohl zavolat?“

      „Už mu volal, pane,“ odpověděl policista a nervózně se přitom ošíval.

      „Cože! Kdo mu to dovolil?“

      „To já, pane. Neměl jsem to dělat?“

      „Jak dlouho jste u policie, strážníku… Beatty?“ chtěl vědět Hernandez, který se musel podívat na jmenovku na policistově košili.

      „Skoro měsíc, pane.“

      „No dobře, Beatty,“ povzdechl si Hernandez a zjevně se snažil udržet pod kontrolou svou frustraci. „Teď už se s tím nedá nic dělat. V budoucnu ale potenciálnímu podezřelému nemusíte podávat telefon jen, co si o něj řekne. Klidně ho můžete zavést do místnosti a říct mu, že se o to hned postaráte. ‚Hned‘ může trvat několik minut, možná i hodinu nebo dvě. Je to taková naše taktika, jak si získat čas na vymyšlení strategie a taky jak udržet podezřelého v nejistotě. Zkusíte si to prosím pro příště zapamatovat?“

      „Ano, pane,“ odpověděl Beatty rozpačitě.

      „Dobře. Prozatím ho odveďte do otevřené výslechové místnosti. S největší pravděpodobností nemáme moc času, než se tu objeví jeho právník. Rád bych ale využil i tu chvilku, aspoň abychom si toho chlapa mohli proklepnout. A Beatty, až ho tam povedete, neodpovídejte mu na žádné otázky. Prostě ho do té místnosti jen strčte a odejděte, jasné?“

      „Ano, pane.“

      Zatímco Beatty zmizel v místnosti pro rodiny, aby tam vyzvedl Missingera, Hernandez nasměroval Jessie a Trembleyho do přestávkové místnosti.

      „Dáme mu minutku, aby si udělal pohodlí,“ oznámil Hernandez. „Dovnitř půjdeme já a Trembley. Jessie, vy byste měla sledovat zpoza zrcadla. Je příliš pozdě ptát se ho na zásadní otázky, ale přinejmenším se můžeme pokusit s ním navázat nějaký vztah. On nám nic říkat nemusí. Ale my mu toho můžeme říct hodně. A to na něj může zapůsobit. Než se tu zjeví jeho právník a začne ho uklidňovat, potřebujeme ho co nejvíce znejistit. Musíme mu do hlavy nasadit neodbytné pochyby, aby ho to přimělo uvažovat, zda pro něj nebudeme lepšími spojenci my, než jeho štědře placený advokát. Nemáme na to moc času, takže vzhůru do práce.“

      Jessie přešla do pozorovací místnosti a posadila se. Michael Missinger nervózně postával v rohu. Bylo to poprvé, co měla šanci si ho prohlédnout. Pokud to bylo vůbec možné, byl ještě krásnější, než jeho žena. I ve tři hodiny ráno, v riflích a mikině, kterou na sebe musel hodit na poslední chvíli, vypadal, jako by si jen odskočil z focení.

      Krátké, sluncem prosvětlené blonďaté vlasy měl rozcuchané tak akorát, aby to působilo nedbale, ovšem ne tak moc, aby se to dalo považovat za neupravenost. Jeho kůže byla na některých místech opálená, na jiných bílá, tak jak to bývá u pravidelných surfařů.

      Byl vytáhlý a hubený a měl vzezření muže, který nemusí vynakládat příliš úsilí, aby si takové tělo udržel. Jeho modrým očím nedokázaly ubrat na kráse ani červené podlití a opuchnutí—zřejmě vyvolané pláčem. Jessie si musela neochotně přiznat, že kdyby si k ní včera v baru přisedl tenhle muž, neodbyla by ho tak přezíravě. I to, jak nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou působilo zoufale roztomile.

      Po pár vteřinách vešli do místnosti Hernandez a Trembley. Tvářili se podstatně méně unešeně.

      „Posaďte se, pane Missingre,“ vyzval ho Hernandez a zněl přitom téměř přívětivě. „Víme, že jste požádal o svého právníka, což je v pořádku. Pokud vím, je právě na cestě. Mezitím jsme vás jen chtěli seznámit s tím, jak je na tom v této chvíli naše vyšetřování. Dovolte mi, abych vám nejdříve