Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

šumící strom.

      Tvůj zmizel lovec,

      dlí na poli hrobů.

      Ó cizinci, vy synové vln,

      ó ušetřte mi Shilrika!

      Shilrik

      A padnu-li na bojišti,

      vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!

      ať šedé balvany a navršená země

      mne příštím označují časům.

      Když lovec spočine pak na pahorku

      a vytáhne svůj oběd o poledni,

      at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“

      a sláva má žít bude jeho chválou.

      Ó Vinvelo, mne pamatuj,

      až budu ležet v hloubi pod zemí!

      Vinvela

      Chci vzpomínati tebe, Shilriku!

      Ach, klesne v boji Shilrik můj!

      Co počnu, lásko má, až odejdeš?

      Já budu bloudit těmi pahorky

      i mlčenlivým tímto údolím,

      tam klidu tvého místo vyhledám

      se z honu vracejíc.

      Ach, padne Shilrik můj, však bude živ

      v mé upomínce Shilrik milený!

      Z Fingala

      Jak větrů sto když vstane z Morvenu,

      jak zdroje letí se sta pahorků,

      jak mraky nebem spějí za sebou,

      jak temné moře tepe pustin břeh,

      tak hlasné děsně Leny na stepi

      se střetla obě vojska nepřátel.

      Zněl nářek lidu kolem po vrších,

      jsa hromu v tiché noci podoben

      když mraky jeho zuří nad Konou,

      a tisíc duchů křičí divoce

      a najednou do větrů bouřících.

      V své síle celé velký Fingal hřměl,

      tak děsný Trenmora jak velký duch,

      když s Morvem ve víru se zatočí,

      by uviděl tam děti pýchy své.

      Na srázech duby zněly ohlasem,

      a skály před ním řítily se v prach.

      Jen zpola viděn jako v noci blesk

      on po pahorcích kráčel pomalu;

      Ó mého otce ruku kryla krev,

      když moře svého vzbudil třpytný lesk.

      Na boje mladosti své vzpomínal,

      a během jeho spustošená pláň.

      Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,

      a Gaula temné bylo obočí.

      Vyrazil Fergus s nohou vichřice,

      jak skála dolů sestoup Ossian.

      Nad krále silou jak jsem zajásal!

      Co smrtí razilo mé rámě kol,

      neb strašlivý byl mého meče lesk.

      Skráň moje nebyla tak šedivá,

      a věkem ruka má se netřásla,

      můj zrak uzavřen nebyl temnotou,

      a v běhu neklopýtla noha má.

      Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?

      kdo umrlé vše velké hrdiny?

      Když Fingal ve svém vzteku roznícen

      potíral šmahem syny Lochlinu?

      Od pahorku ku pahorku zněl kvil,

      až přikryla svým pláštěm všecko noc.

      A bledí hrůzou, jako v stádu zvěř

      se shromaždily děti Lochlinu

      na stepi u Leny, u Lubaru

      vln seděli my, zvuku plesných harf

      jsme naslouchali…

      Zlomek ze Selmy

      Když přijdou horské bouře,

      když severák výš zvedá vlny,

      na zvučící břeh sednu

      a zadívám se na osudnou skálu.

      A často v sklonu luny

      zřím duchy svojich dětí

      půl živí, kterak spějí

      ve smutné shodě spolu.

      Ze zpěvu Minony

      Mlč chvilku, ó větře!

      Na chvilku stichni, ó proude!

      Ať hlas můj slyšeti je vůkol,

      ať poutník můj mne slyší!

      Můj Salgare, to Colma volá tebe!

      Zde strom je, zde je skála.

      Ó Salgare, má lásko,

      zde jsem!

      Proč odkládáš svůj příchod?

      Hleď, objevil se měsíc,

      proud v údolí se leskne,

      ční šedivé kol skály.

      Však nevidím jej na nich,

      psi jeho nejdou před ním,

      a nehlásají štěkem jeho příchod.

      Zde musím sedět sama!

      Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?

      Můj miláček, mí bratři?

      Ó mluvte, druzi moji!

      Bez odpovědi čekám.

      Ó mluvte, já jsem sama.

      Má duše trýzněna je bázní.

      Jsou mrtví, běda!

      Jich meče rudé bitvou.

      Ó bratře můj, ó bratře,

      proč Salgara mi zabil's?

      Ó Salgare,

      proč zabil's mého bratra?

      Mně oba byli jste drazí!

      Co říci k vaší chvále?

      Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,

      on strašlivý byl v řeži.

      Ó odpovězte, mluvte!

      Má slyšte lkání,

      vy děti mé lásky!

      Jsou tiší, tiší pro vždy!

      Jich ňadra chladná jsou jak hlína!

      Ach, od pahorků skalných,

      ach, od vrcholu bouřící té hory

      vy duše mrtvých mluvte!

      Já nebudu se hrozit!

      Kam v klid mám odejíti?

      Ve které sluji hor vás najít mohu?

      Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,

      ni polovičné odpovědi v huku bouře!

      Já