Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

přál si, druha, Nebe jemu dalo.

      Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,

      nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,

      je v chvějné naději nech spočívat

      na srdci jeho Otče, jeho Boha.

      IV. TOBIÁŠ SMOLLET

      Slzy Skotska

      Kvil, bědné Skotsko, napořád,

      tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad,

      tvých synů dav, skryt trofejemi

      teď pobit leží v rodné zemi,

      hostinná střecha do kola

      cizince k dveřím nevolá,

      ve troskách leží celá zem,

      jsouc ukrutnosti pomníkem.

      Tvůj statkář kam se ohledne,

      zří trosky válkou přebědné,

      zří na ženu i na syna,

      v hruď tluče se, vše proklíná.

      tvůj pastýř bohat spoustou stád,

      dnes v ovčíně svém trpí hlad,

      tvé dívky kálí v zoufání,

      tvé dítky hynou na pláni.

      Co platna sláva, u věhlasu

      že přemohla: zkázu času?

      že všady byla slavena

      a bez poskvrny vznešená?

      Tvůj čacký teď je spoután duch,

      tvá šíje sehnuta je v kruh,

      tě cizí nikdy nestih meč,

      jen občanů tvých svár a seč.

      Při písních v zvuku šalmají

      ti krásní dnové nevzplají,

      víc nezjasní kvas veselý

      tvůj zimní večer setmělý,

      tvůj každý zpěv je smutku kvil,

      tvůj každý zvuk se v nářek slil,

      co polem v tísni mlhové

      se plíží zbitých stínové.

      Ó děsný lós! Ó bědný den

      i vnukům k hanbě, vnukům v sten,

      syn proti svému otci stál,

      a syna otec ranou sklál!

      a boj když zmlkl bez mezí,

      to nestačilo vítězi,

      kdo nah či ztracen – padnout musí,

      ať oheň či meč vraždy zkusí!

      Tvé zbožné matky stepí jdou

      v smrt odsouzené ukrutnou,

      jich tváře vítr šlehá zlý,

      jíst! křičí dětí zástup mdlý.

      Kde chléb, kde střecha, přítel kde?

      Se stíny svými noc již jde,

      a matky slzu utírají

      pro děti své – a umírají.

      Krev dokud proudí v žilách mojich,

      cit v upomínek živ jest rojích,

      chci vlasti los i hrozný trest

      v synovské hrudi věrně nést,

      a nepřátel ať hrozí řady,

      můj verš, pln lásky, hlásá všady:

      Kvil, bědné Skotsko napořád,

      tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad!

      V. OLIVER GOLDSMITH

      Upomínka

      Ó vzpomínko, jak zjev tvůj klame,

      jak vtíráš se, zbytečný host,

      když ztratili jsme blaho známé,

      je mukou tebou minulost.

      Jak svět jsi, tlačíš potlačené,

      tvůj úsměv množí jen jich žel,

      ty vnikáš v srdce poraněné

      jak škodolibý nepřítel.

      Naděje

      Ó, naději ve smutku chvíli

      se vzdává s touhou každý rád,

      při každé ráně v hruď jež cílí,

      se vzbouzíš s vírou napořád.

      Ty světlo jsi, jež jasně vzplane,

      na úzké stezce v živlů vztek,

      čím roste noc, tma větší vstane,

      tím světlejší tvůj paprslek!

      VI. JOHN CUNNINGHAM

      Předvečer prvního máje

      Pln lásky luny paprslek

      se v tichou noc sem vkrádá,

      hrá s vlnou, v světla měkký vděk

      se ve odrazu vkládá.

      Ó, spánku, k boháči v chvat spěj,

      v tvém zřídka zdřímne klínu,

      co pastýři ve máje rej

      jdou s Katou z Aberdeenu.

      Na skráních růže děvčata

      na lučině bdí v trávě,

      než jitra brána do zlata

      vzplá v příjezd Máje v slávě.

      I slyším dívek šept a zvěst.

      Co Máj? V ráz zbledne v stínu,

      tak sotva vonný, sličný jest

      jak Kata z Aberdeenu.

      Tož bijte v zvučné cymbály,

      a zbuďte spící háje,

      v ples ptáčci v hnízdech – do dáli

      ať v sen zpěv milce hraje!

      Hle, skřivan dal se oklamat

      a vzlét z osení klínu,

      ty blázne! Jitro nezříš plát

      jen Katu z Aberdeenu!

      Nuž zatančme si na luhu,

      kde o půlnoci víly

      rej spřádají, druh ke druhu,

      zpěv o lásce zni milý!

      Máj růžný královnu chce mít,

      ji volte v olší stínu!

      Z pastýřů hrdel slyš to znít:

      Toť Kata z Aberdeenu!

      VII. WILLIAM COWPER

      Verše, které mohl psát Alexandr Setkirk v době samty na ostrově Juan Fernandez.

      Jsem vládce všeho, co tu zřím,

      to právo nikdo neupře mi,

      od středu k vlnám vzbouřeným

      já vládnu zvěří, ptáky všemi.

      Ó