Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

raději-li dlíte v stínu křovin,

      buď chrámem vaším každý tichý háj,

      kde flétny pastýřův a dívek zpěv

      s básníka písní, s dechem serafů

      Jej chválí, počasy jak střídá rok.

      A mně ten drahý úkol zapomníti,

      ty nepuč, květe, nivo, nezardi se

      pod slunce žehem, úsměv Jeseně

      mi cizí buď, ty Zimo ke mně víc

      se z chladného již nebliž Východu,

      chci slova vzdáti se i obraznosti,

      ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!

      V kraj nejzazší nechť zanese mne osud

      zelené země, k řekám bez jmena,

      na západ, Indie kde prahory

      v zář slunce barví, jehož slední svit

      k Atlantu archipelům zaléhá,

      mně jedno! Bůh jest, vládne napořád

      ve hluché poušti jako vřavou měst,

      kde tvoří život, radost musí být!

      A slavná když mi přijde hodina

      v let ku budoucím světům kynoucí,

      rád poslechnu a nové divy rád

      chci v nové síle pěti, nelze žít,

      kde Všehomíra nesměje se láska,

      vše ony světy držíc s jejich syny,

      zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíc

      a toto k lepšímu, vždy k lepšímu

      v pochodu bez mezí! Však sám se ztrácím

      v Něm, který Světlo nevýslovné jest,

      chval výmluvné jej ticho přemítáním!

      II. RICHARD GLOVER

      Duch admirála Hosiera

      Když u břehů Porta-Bella

      v proudů pohře líbezné

      flotta naše klidně dlela

      i vše vlajky vítězné,

      slávy pln když Vernon seděl

      Španěl porážkou jsa zpit,

      v Anglie když úspěch hleděl

      loďstvu vzdor nepřestal pít:

      Náhle zazněl všech tu plesem

      mořem hrozný křik a řev,

      každé srdce tuhlo děsem,

      duchů strašný stál tu zjev;

      každý smutném ve hamaku

      místo rubáše zde stál

      upíraje, hrůzu v zraku,

      k břehu, nepřátel kde val.

      Hosiera stín statečného

      prohlížel tu bledý voj,

      v měsíce, jejž svitu mdlého

      zrodil mořských proudů roj.

      Šlehlo to vln do směsice,

      Burforda kde plachty dřív,

      s ním sbor duchů tři tisíce

      Vernonu v ráz v pozdrav kýv.

      „Slyš, ó, slyš! Hosiera tebe

      uražený zdraví stín,

      slávy kde jsi stekl nebe,

      s hanbou klesl do hlubin.

      V zříceninách Porto-Bello,

      na náš pomysli však skon,

      nechť laur věnčí tvoje čelo,

      v slávy ples náš vpadne ston.

      Viz ten stínů sbor, jenž kvílí

      v slzách, vlnami vpřed hnán,

      Anglie to hoši byli,

      každý čacký kapitán!

      Bledá smutná druž ta smělá

      sbor mých námořníků jest,

      viz, jak v hrůze vraští čela,

      slyšíce tu děsnou zvěst.

      Dvacet lodí v moci mojí

      před Španělským městem tím,

      rozkaz, vyhnouti se boji,

      nepříteli vítězstvím.

      Že jsem v proudy moře dravé

      nevrh je, kde slávy cíl,

      srdce touze zavřel žhavé,

      Španěl pýchu nezbořil!

      Vítězství mé zaručeno.

      Dvacet lodí bylo mých,

      cos ty v štěstí lepší věno,

      Vernone, jen s šesti stih!

      Nikdy by tu jejich valy

      v hanbu naši nezřely,

      nikdy by zde v mořské dáli

      reci moji nemřeli.

      Se svými bych galejemi

      pyšný vítěz vjel tam, pán,

      třeba soudu hlasy všemi

      velezrádcem jmenován.

      Pad’ bych, národ by řek’ celý:

      „On hrál jako pravý Brit!“

      Nežli výčitek sklán žely,

      jak moh rázem hrdě mřít!

      Přejem všickni ti tvou slávu,

      zdravíme tvých zbraní zdar,

      vzpomeň však na tuto zprávu,

      Hosiera chvěj tebou zmar!

      S tisíci on slavných reků

      podleh zhoubným výparům,

      v nemoci kles, v bídy vleku,

      a ne v boje slavný šum.

      Tož se svými davy všemi

      věčný v srdci živě hlod

      vlhkými zde peřejemi

      pěnou bílou stoupám z vod.

      Hanba pálí nás, těch valů

      my jsme zahanbená stráž,

      kvil náš vždycky ve vln žalu

      půlnocí znít rozeznáš!

      Sbor náš v lůno moře ztracen

      bez klidu tak musí lkát,

      Anglie až břehům vrácen,

      očistu nám musíš dát!

      Vrah když zkrocen, řež kde lítá,

      a ty druhům navrácen,

      pomsti pád můj i pád Brita,

      jenž zde věčně zneuctěn!“

      III. THOMAS GRAY

      Elegie psaná na hřbitově vesnickém

      Zvon večerní uspává mroucí den,

      a stádo bučíc v chlív se cestou dává,

      ku