Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,

      však nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,

      nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,

      jak haluz byl, o kterou se divý příboj láme.

      On uleh do postele a nejed, nepil již,

      jen vzdychal ob čas „Její tím umenším já tíž!“

      A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,

      a jakby konec všeho, sousedy zavolal.

      Děl: „Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,

      a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,

      jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,

      to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.

      Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,

      rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,

      o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,

      bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!

      Což já se o to staral, jen tys mi udělala

      a mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.

      „Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,

      já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!“

      Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,

      mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,

      já chorobné zřel srdce – ó proč jsem ruku vzal?

      ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.

      To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,

      když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo

      a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí

      a já to všecko viděl – jak dobře vše to zmizí!

      „Zda není tady Jakub?“ – A Jakub zde byl v skutku.

      „Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,

      vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,

      jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“

      My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,

      děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,

      dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,

      kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“

      My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,

      však jasná slza v oku, já neznala se více,

      srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,

      bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.

      Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.

      Jakuba jsem ženou… Co říci? Jaké přání?

      U krbu starouškové, u prsu hoch se směje

      a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!

      XIV. THOMAS CHATTERTON

      Resignace

      Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,

      jenž i ten zemský atom zříš,

      já vzývám, štíte poslední,

      skloň milostiv se ke mně blíž!

      Hádankám tmavým vůle tvojí

      i stínu rajských světel tvých,

      podléhá lidský duch v zlém boji,

      však Věčný co chce, – není hřích.

      Ó na mne v chvíli pokušení

      a v úzkostech a ve slzách,

      svou dobrotou ztiš vášní vření,

      svou láskou, smírem zmírni strach!

      Když mimo tebe v srdci vřelo

      cos zpupného, čím bují zmar,

      tvé oko v nebezpeč mou zřelo,

      tvé lásky přehlédniž to žár!

      Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?

      Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?

      Svor dumy odhoď, k blaženosti

      Bůh přece všecky stvořil nás!

      Žel, srdce moje lidsky cítí,

      viz slzu mou a slyš můj vzdech,

      že otráveno jest mé žití,

      to cítím v sledních zápasech!

      Však resignovat chci z vší síly,

      za každou ránu dík vzdát jen,

      ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,

      pryč, slzo, jíž hled zasmušen!

      Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýt

      i ducha bez vší naděje,

      ten spadni, Bože, v jitra svit,

      jenž slunce tvé mi odkreje!

      Žalozpěv minstrelův

      Ó v nářky moje vpadněte,

      ať tekou horkých slzí zdroje,

      v rej nohou v svátek nehněte,

      vše noc ať shltí v stíny svoje!

      Můj milý již

      šel v hrobu tiš

      spí dole pod vrbou.

      Jak zimní noc byl jeho vlas,

      sníh na jaře tvář jeho svěží,

      a růžná jako zory jas,

      ten půvab nyní v hrobě leží.

      Můj milý již

      šel v hrobu tiš

      spí dole pod vrbou.

      Hlas jeho sladce jak drozd pěl

      a tanec, myšlenka tak hřímá,

      bubínek jeho zvučně zněl…

      ach, pod vrbou teď tiše dřímá.

      Můj milý již

      šel v hrobu tiš

      spí dole pod vrbou.

      Slyš, šumí křídlo havranní,

      tam údolí kde skála svírá,

      tmou bloudí můra po pláni

      a skřekem zaznívá hlas výra.

      Můj milý již

      šel v hrobu tiš

      spí dole pod vrbou.

      Viz, bledý luny lesk se kmit,

      však bělejší jest rubáš bílý,

      a bělejší než jitra svit

      než zář, kdy večer se již chýlí.

      Můj milý již

      šel v hrobu tiš

      spí dole pod vrbou.

      Na